Informace
Jsme domovem:
667 povídek
od 234 autorů
z 760 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Tuhle statistiku jsme zavedli 13.4.2006
TOPlist
Zvířátka a Smrtijedi od Evzenie Rozinkova
[Komentáře - 9] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

Upozornění pro členy Ligy na ochranu zvířat: Pro účely napsání této povídky nebylo zabito, mučeno, a vlastně ani použito žádné skutečné zvíře. Trikové efekty byly vyzkoušeny na velmi realistických atrapách.
Tato povídka nebyla napsána za účelem zisku, postavy patří J.K.Rowlingové. Povídka vznikla v soutěži SOS na http://www.sosaci.net.


Byl vlhký a sychravý říjnový podvečer. Sovy v sovinci se začínaly neklidně vrtět a některá z nich občas zamávala křídly, aby si je protáhla, než poletí na noční toulky. Na stromě blízko Hagridovy boudy seděla schoulená zrzavá kočka, celkem ošklivé stvoření s jedním uchem lehce potrhaným, a když se postavila a začala protahovat, bylo vidět, že má tlapky křivější než jezevčík. Dveře chaty se otevřely, vyběhl z nich obrovský černý pes a začal bláznivě pobíhat v kruzích kolem neuvěřitelně vysokého a mohutného muže, který nesl přes rameno veliký pytel.

„K noze, Tesáku!“ zabručel Hagrid. Pes přiběhl, oběhl ho naposledy a zůstal udýchaně stát.

„Dneska se mnou nemůžeš. Jdu za Aragogem.“

Tesák zakňučel a schlípl ocas mezi nohy.

„Tak vidíš. Jen to tady ohlídej.“

Hagrid vyrazil směrem k lesu a pes se pomalu loudal k chatě. Ozvalo se ostré mňouknutí a pes zvedl pohled k nízké větvi. Tiše a kraťoučce zavrčel, ale nezastavil se a šel si lehnout na zápraží. Oknem sovince vyletěla velká sova sněžná, zakroužila už skoro temným nevlídným nebem a velkým obloukem se stočila k jednomu z výklenků na nádvoří, kde se hýbalo cosi malého. Nebyla to ale myš, seděla tam veliká žába a lovila jazykem poslední mouchy ospale lezoucí v suchých skulinách zdiva. Sova znechuceně zahoukala, protože domácí mazlíčci jí jako vylepšení jídelníčku nikdy nepřipadali moc přitažliví, hlavně kvůli těm následkům, a usadila se na zídce nad žábou. Setmělo se už skoro úplně, rozbředlý trávník pod hradem osvětlovaly jenom odlesky pochodní a svic z oken hradu. V oknech Hagridovy chaty se matně mihotala zář polen doutnajících v krbu.

Podle záhonu dýní se pohnul stín. A druhý, třetí. Nějací lidé přeběhli k zadnímu vchodu Hagridovy chaty. Pak se nehlučně otevřely dveře a postavy vklouzly dovnitř. Pes na zápraží u předních dveří už dávno neležel – tiskl se ke dveřím, srst na zádech se mu ježila a byl přikrčený, jako by nevěděl, jestli má bojovat nebo radši utéct. To bylo divné – zrovna tenhle pes, který každého příchozího vítal halasným štěkotem a snažil se ho uslintat k smrti, byl teď potichu jako pěna.

Z nakloněné větve překvapivě plavně seskočil křivonohý kocour a neslyšně přeběhl přes trávník až k předním dveřím. Přestože by si jeho pohybu v té tmě lidské oko sotva všimlo, sněžná sova sedící na zídce okamžitě zbystřila a otočila hlavu jeho směrem. Tichounce zahoukala. Žabák sedící na zemi pod ní se začal drápat na zídku, ale jeho svalnaté nohy nebyly na lakový sport uzpůsobeny, a tak zase spadl zpět. Sova si toho všimla, sletěla dolů, popadla ho do drápů a zamířila si to přímo k psovi a kočce, kteří stáli vedle sebe pod oknem chaty a napjatě poslouchali.

„Ty si vezmeš tamhle tu almaru, Crabbe, a ty prohledáš truhlu a stůl, Goyle. Já se podívám, jestli tu někde nemá tajné skrýše. A pozor, dobře víte, že chová různou havěť, kdo ví, co tu všechno může mít,“ říkal právě obhroublý hlas.

Ozvalo se vrznutí těžkého víka a hned nato pád, rány a tlumené klení.

„Vždyť jsem vám to říkal, u Merlina. Goyle, přece to jsou obyčejné běhnice, to není hejno lidožravých netopýrů nebo čeho.“

„Jak si tím můžeš být tak jistý, Avery? Co ty víš, ten prokletý kříženec obra může mít i ty,“ zanaříkal polohlasem Goyle. „Vzpomeň si na skvorejše.“

„Já jsem tady odborník přes nebezpečné tvory, ne ty. Skvorejši jsou kříženci mantichory a ohňového kraba, a jsou obrovští a smrdí. Ty poznám i poslepu.“

Po chvilce šustění se ozval další tlumený výkřik následovaný Averyho klením.

„Copak, Avery? Běhnice?“ otázal se škodolibě Goylův hlas. „S těmi by sis přece poradil, ne?“

„Zatracený kůrolezy tady má, když jsi tak chytrej. Mám ruku rozškrábanou do krve, já mám totiž citlivou kůži a ne nějakou obří vepřovici, abys věděl.“

Ve stejné chvíli vykřikl i Crabbe, který v almaře zřejmě narazil na něco obzvlášť zákeřného, a ostatní, když viděli, o co jde, se k němu přidali. Pes, kočka, sova a žába pod okny se snažili rychle vyškrábat k oknu, aby přes škvíry v roletě spatřili, co je tam vyděsilo. Nakonec se pes tlapami opřel o okenní parapet, kocour se mu po zádech vyškrábal na hlavu a jen pár centimetrů nad ním se vznášela sova s žábou v pařátech.

V místnosti svítila lucerna nad stolem. Na podlaze se válel převržený drátěný košík a z něho lezly jako dlaň veliké larvy ohňových krabů. Občas jim tichounce zapraskalo v nevyvinutém krunýři a přeletěly po něm jiskřičky. Avery se vzpamatoval, rozhlédl se, popadl lopatku na uhlí a nahrnul je zpátky do koše, který opatrným kopnutím narovnal. Pak položil horkou lopatku zpátky ke kamnům, ofoukal si popálené prsty a přiklopil koš víkem.

„Viděli jste je? To nebyli obyčejní ohňoví krabi. Dal bych krk na to, že se je ten trulant pokouší s něčím křížit. A asi se mu to i povedlo.“

„Já už tu na nic nesáhnu a mizím,“ rezolutně prohlásil Crabbe a otočil se ke dveřím.

„Jen běž. A až se bude Temný pán chtít dozvědět, jestli jsme u Hagrida něco našli, půjdeš mu říct to sladké tajemství, že jsi utekl před nějakými zvířaty a o ničem nevíš.“

Crabbe se zarazil, chvíli váhal a pak se vrátil zpět ke stolu. Zamračeně se díval na oba ostatní Smrtijedy, jak opatrně a s respektem otvírají zásuvky a pátrají na policích. Po chvilce na sebe Goyle převrhl misku moučných červů a začal klít.

„Ještě tohle. Teď už mi opravdu chybí jenom ta pitomá mantichora, co na nás vykoukne z nějakého přístěnku.“

„Takový blázen snad přece …“ začal Crabbe, zarazil se a podíval se na Averyho, který zrovna stál u postele a listoval svazkem dopisů, které našel pod polštářem.

„Rubeus Hagrid o povolení chovat mantichoru žádal, pokud vím, už třikrát. Zatím se nenašel žádný cvok, který by mu to povolil,“ odtušil chmurně Avery.

Tahle zpráva způsobila zmatek nejen uvnitř chaty, ale i mezi zvířaty za oknem, která se začala vylekaně ošívat. Avery zatím skončil s dopisy a znechuceně je odhodil zpátky na postel.

„Jenom korespondence s tou druhou poloobryní,“ zabručel. Hodil na dopisy zpět velikánský polštář a s výkřikem uskočil, když se zpod jeho povlaku vysypala vylekaná rodinka plchů, která se rozprchla do všech temných koutů místnosti.

„Ty, Avery… Jak vlastně vypadá ta mantichora?“ zeptal se tiše Crabbe, který už nějakou dobu stál uprostřed místnosti a neměl se k dalšímu hledání.

„Děláš, jako bys nechodil do školy. Takový ten jako slepenec asi pěti zvířat, je to velký a umí to spoustu hnusných věcí, třeba bodat otráveným žihadlem a tak. A vydává to divný zvuky, tak jako to syčí. Já ji nikdy osobně neviděl a vůbec mě to nemrzí.“ Avery se rozhlédl po místnosti. „Přestaňte se vyděšeně klepat a pojďte mi pomoct, ať můžeme vypadnout. Ještě bych odtáhnul ten koberec na podlaze, třeba má pod ním tajné dveře.“

Goyle se s odporem podíval na hrubý kus tkaniny, který pokrýval podlahu pod stolem.

„Nechce se mi na to sahat. A vůbec, jestli tam nějaký tajný sklep je, určitě v něm chová něco hrozně nebezpečného a rozhodně tam nenajdeme materiály Řádu. Co kdybychom Temnému pánu prostě řekli, že jsme to všechno prohledali a nic tu není? Stejně jsem nikdy nevěřil, že by tomu ňoumovi svěřili nějaké důležité věci do úschovy.“

„Tebe Temný pán nikdy nevyslýchal, že ne? Protože kdyby jo, tak bys neříkal takovou pitomost jako že mu budeme lhát. Umí se ti podívat dovnitř do hlavy, a když mu lžeš…“ Averyho hlas se vytratil do ztracena a tři páry třesoucích se rukou se pomalu natáhly k okraji koberce. Muži s hekáním odsunuli koberec i s těžkým stolem kousek ke krbu, chvíli se zastavili a ztěžka oddechovali, a pak se zase sklonili ke koberci. Pro námahu a vlastní funění si nevšimli ruchu za oknem.

Pes se chtěl postavit jinak, aby lépe viděl, kocour mu začal klouzat z hlavy a instinktivně zaťal drápky a sova si právě v tom okamžiku uvědomila, že žabák je jí moc těžký a pokusila se ho položit kočce na hlavu. Někdo z nich strčil do okna, které nebylo zajištěné a ihned se rozlétlo. Sova, žabák a prskající kocour spadli do místnosti, průvan zhasil lampu nad stolem, vrčící peszapomněl na nebezpečí, skočil dovnitř a začal hledat kocoura, aby si to s ním vyříkal. Muži vykřikli hrůzou. Vrčení, syčení, obrovitá silueta zvířete, které proskočilo oknem – a děsivý obraz tvora, který se jim uhnízdil v mysli jen krátce před tím. Avery vytáhl hůlku a vypálil kamsi před sebe nějakou kletbu. Rudě se zablesklo, zaplácala temná křídla a Avery vyjekl. Někdo upadl a vykřikl hrůzou – ozvalo se tlumené kváknutí. Ozvalo se další zasyčení a zaprskání a další výkřik, tentokrát o poznání bolestnější. Pak zadupaly těžké boty, další pád, vrčení, jiskry nepodařeného zaklínadla, poslední tlumený výkřik, dupot – a bouchnutí dveří.

Ticho.

Pes, kocour a žabák leželi před krbem a v už skoro neznatelném svitu uhlíků si lízali utržené škrábance, když do chaty vstoupil znepokojený Hagrid s lucernou. „Co se to tu, u všech čertů…“ Rozhlédl se po místnosti. Vysypané misky, otevřené okno, dva kůrolezové visící na zácloně, podivná skupina zvířat u krbu, převrácená židle a posunutý stůl i s kobercem. Pes vyskočil a běžel se přivítat s pánem.

„Tesáku, byl tu někdo?“

Tiché, temné zavrčení.

„A… našli…“

Kocour se Hagridovi otřel o nohy a spokojeně vrněl. Pes seděl před ním, díval se na něj s hlavou komicky nakloněnou a skoro jako by se usmíval. Sova přeletěla místnost, sedla si mu na rameno a tlumeně mu zahoukala do ucha a žabák před krbem zaskřehotal. Hagrid spokojeně zafuněl a natáhl se na polici pro misku se psím žrádlem.

Té noci v sídle Smrtijedů zavládla pochmurná nálada. Temný pán se zlobil. Velmi se zlobil. Nejenom že selhal jeho předpoklad, že Brumbál Hagridovi svěřil do opatrování významné dokumenty a předměty Řádu, ale špehové také zjistili hroznou zprávu. Fénixův řád má tajnou chovnou stanici ochočených a speciálně vycvičených mantichor.





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.