Zahřmělo se. Z nízkých mraků se zablesklo, koruny nedalekých stromů se sklonily pod náporem větru, ale nespadla ani kapka. Oslepující záblesky střídaly úplnou tmu a dozvuky ohlušujícího hřmotu jen zdůrazňovaly tupé ticho, které panovalo. V nejtemnějším stínu za stromem by si ani nejpozornější divák nevšiml nenápadného pohybu. Mladá žena, která zde seděla zabalená do dlouhého tmavého pláště, vylekaně otočila hlavu. Nevyděsila ji bouře. Něco jiného se vznášelo kolem – jistý zlověstný tón, hořká pachuť vzduchu, podivný vír a očekávání nejhoršího. Na pasece se objevily čtyři temné postavy, a přestože právě znovu zahřmělo, uvědomila si tiché prásknutí, které provázelo jejich přemístění.

Byli to muži v tmavých pláštích. Hovořili – bzukot hovoru mohla rozeznat na pozadí tichého dohřmívání. Tři z nich měli na hlavě kápi, holá lebka čtvrté nejvyšší postavy se svou nepřirozenou bledostí odrážela od temného pozadí. Jak se muži přibližovali, rozuměla jejich hlasům lépe – mluvili anglicky, její druhou mateřštinou.

„Bylo by nám ctí starat se o vaše bezpečí a hlídkovat, pane.“

Bělohlavý se otočil. Zahlédla, jak jeho oči rudě zajiskřily a zaslechla syčivý hlas, který se zařezával do morku kostí velmi povědomým způsobem. Hadí jazyk! Má taky hadí jazyk!

„Dokážu se ochránit sám. Nepotřebuji kolem sebe bandu zvědavých nohsledů. A teď už jděte.“

Ozvalo se trojnásobné suché zapraskání a tři z postav zmizely. Čtvrtá se pomalu vydala směrem k údolí. Proč tady asi je? Je to zřejmě dost mocný kouzelník, to poznala ze způsobu, jak s ním ostatní mluvili, a co tedy dělá tady, uprostřed čistě mudly osídlené části Bílé Rusi? Teď, jako už tolikrát, zalitovala, že nikdy nechodila do kouzelnické školy a nezná rozsáhlé propletence čarodějnických rodů jinak než z knih. Jenže ať je to kdokoliv, pravděpodobně tu pohledává jedno jediné – totéž co ona. A svatojánská noc bude už zítra. Nedá se nic dělat, bude se muset vrátit do městečka. Z létání v bouři nebude nic.

Když si byla jistá, že bledý muž je už daleko, vstala, zpod pláště odkryla nádhernou zlatou sponu vykládanou drahými kameny, poklepala na ni hůlkou a pohladila ji prsty. Vzápětí tiše zmizela.

V hotelovém pokoji bylo všechno při starém. Převlékla se z hábitu do tmavomodrých kalhot a bílého roláku, v němž vynikala její bezvadná postava, hůlku zastrčila do pouzdra připevněného na kotníku pod kalhotami a ostatní magické nebo cenné drobnosti rychle nasypala do kapes. Pokoj byl opět naprosto nenápadný a mudlovský, se špinavými zdmi a prošlapaným linoleem. Ještě si před zrcadlem uhladila své zlatě plavé vlasy, které se draly ven ze složitě spleteného uzlu na temeni, odemkla pokoj, sundala z kliky ruský nápis „nerušit“ a už scházela po omšelém koberci dolů do lokálu.

„Už jste si odpočala po cestě, Marie Jevgenijevno?“ vítal ji, na místní poměry neobvykle nadšeně, číšník neurčitého věku v zástěře se znakem státních restaurací a hotelů. „Máme dnes výborné hřiby na smetaně a ještě teplý dzjad – dokonce dovezli i datle.“

Pousmála se, protože svoje jméno už dlouho neslyšela zaznít v této podobě – přátelé z Anglie jí obvykle říkali Mari. Její matka nesnášela obojí. („Marianno Evženie, jak můžeš své vznešené jméno nechat hyzdit tak odpornými způsoby! Najdi si přátele a zájmy hodné rodu Rossingolů!“) Jenže Mari nikdy nezapomínala na zem, kde vyrostla, a na jména, kterými ji pojmenovali přátelé.

„Hřiby si dám určitě, Jefime. S pečenými bramborami. Ale na koláč zatím chuť nemám. Snad zítra k snídani.“

„Tašo! Hřiby s pečenými bramborami! Ale dej si záležet, je to pro Marii Jevgenijevnu!“ houkl Jefim okénkem do kuchyně a pokračoval v hovoru. „A co váš národopisný výzkum? Jak se vám v něm daří? Naše bábuška na vás pořád vzpomíná a má pro vás zase nějaké pověsti. Zastavíte se u nás?“

„To si nenechám ujít, Jefime. Ale nebudu mít moc času, jeden výzkum jsem dokončila a teď pracuji na něčem novém, takže nemohu přijít tak často. Tentokrát to budou rostliny a jejich historický význam. Budu trávit hodně času v univerzitní knihovně a taky v terénu.“

Otevřely se dveře z ušmudlané chodby sloužící jako recepce a vešla pokojská Nina s dalším hotelovým hostem v patách. Byl to ten vysoký cizinec s holou hlavou. Pod černým pláštěm měl beztvarou tmavou košili a kalhoty. Až nepřirozeně zamlklá pokojská odběhla kamsi nahoru připravit pokoj, muž usedl k sousednímu stolku a kývl na Jefima. Když se číšník přiloudal ke stolu, požádal cizinec lámanou ruštinou o jídelní lístek. Prohlédl si názvy jídel lehce zhnuseně a objednal si čaj. Mari sledovala pobaveně Jefima, kterého nevyslovená urážka jejich kuchyně pobouřila. Schválně nepočkal, až bude voda v samovaru vřít, takže cizinec místo lahodného moku dostal šálek slabé vlažné bryndy bez chuti. Když se potom přece jen pokusil objednat boršč, předstíral Jefim, že mu nerozumí. Stál u hostova stolu, ale jeho oči se dívaly na malou obrazovku vedle baru. Saturn Ramenskoje právě vyhrával nad Nemanem Belarus tři jedna. Národní fotbalová tryzna byla skoro jistá.

Cizinec vypadal, že každou chvíli vybuchne. Jedna jeho ruka se stále častěji dotýkala rukávu, kde, jak Mari tušila, skrýval hůlku. Rozhodla se Jefima uchránit před hrozící pohromou. „Mluvíte anglicky?“ zeptala se muže. „Mohu vám pomoci?“ Dávala si pozor, aby se v její řeči ozval ruský přízvuk.

„Vysvětlete tomu tupci, že chci najíst. A pokud možno něco, co se skutečně dá pozřít.“

„Nemusíte se bát, vaří tady velmi dobře. Jen musíte být shovívavý k některým národním zvláštnostem v chování lidí. Hned vám objednám.“ Přešla do rychlé spisovné běloruštiny, aby host nerozuměl: „Jefimku, nezlobte se už na pána a přineste mu něco k snědku, nejlíp boršč. Myslím, že byste ho jinak velmi rozzlobil.“ Mrkla jedním okem a rukou si jakoby smetla smítko s ramene, přesně v místech, kde vojáci a policisté nosí nárameníky s označením hodnosti.

Jefim se zářivě usmál a uhodil se do čela: „Já hlupák! Nerozuměl jsem vám, ctěný pane.“ Hluboce se uklonil hostu a odspěchal do kuchyně. Mari věděla, že Taše sdělí objednávku a pak si nalije velkou vodku, aby se vzpamatoval z přestálého nebezpečí – přestože komunistický režim před několika lety oficiálně padl, strach z tajné policie a špehů stále přetrvával, a oprávněně. Možná, že si vysloužila další z krásných vyšívaných plédů a šátků, které od Jefima a jeho rodiny občas dostávala darem.

„Vypadá to, že vám budu muset občas pomoci, možná bychom se mohli představit, ať vím, s kým mluvím,“ navrhla Mari, když se muž dlouho k ničemu neměl.

Říkejte mi jak chcete, třeba Kostěj Nesmrtelný, pro mě za mě,“ zavrčel muž znechuceně.

„Dobrá, rozumím. Jak myslíte,“ odvětila Mari a pokračovala v jídle. To je vážně směšné, pomyslela si, jak silní muži panikaří, když se dostanou do situace, z níž si neumí pomoci sami.

Jefim přinesl cizinci misku a lžíci a zadrmolil, dívaje se tázavě na něj. Po chvíli přišel znovu a tázal se důrazněji. Když se nedočkal odpovědi, zatvářil se bezradně a odešel. Mari se v duchu škodolibě pousmála a mlčky jedla. Cizinec se obrátil na Mari a řekl otráveným hlasem: „Dobrá. Říkejte mi Tom. A jak se jmenujete vy?“

„Těší mě, že jste změnil rozhodnutí. Přátelé mi říkají Mari.“

„A jak vám říkají ti ostatní?“ Nepříjemný tón – zase jeden, co nesnáší mudly?

„Nu dobrá. Nechcete-li se počítat mezi mé přátele, můžete mi říkat Marianno.“

„Co po mně chtěl ten číšník?“ pomalu a hrozivě zasyčel Tom a vypadalo to, že dojde na hůlky – nejspíš přemítal o nějaké zajímavé kletbě. Pocítila tlak na svou mysl, jako kdyby jí hrozilo napadení nitrozpytem, a okamžitě se uzavřela. Ovládání hůlky nohou se kdysi naučila spíš jako laciný trik, ale dnes plně oceňovala přínos tohoto umění – proti kouzlům, na které neplatil štít, se hodilo. Začínala už mít taky vztek, ale rozhodla se jednat diplomaticky.

„Ptal se vás, jestli si budete přát něco k pití – ten boršč je prý dost ostrý.“

„Ach tak.“ Cizinec pokračoval v jídle.

„Děkuji,“ poznamenala významně Mari. Nějaký sprosťák si z ní nebude dělat služku. Na to není zvyklá.

Tom se na ni nevěřícně podíval. Jeho pravá ruka křečovitě sevřela levé zápěstí. Mari jen klidně seděla, kletba se neškodně odrazila od štítu. V koberci se objevila další propálená dírka jako od cigarety.

Nápor nitrozpytu, který následoval, se jí podařilo odvrátit jen s obtížemi. Ihned znásobila svou ochranu. Bylo jasné, že se jí zase podařilo vydráždit chřestýše bosou nohou. A navíc začala tušit, kdo by ten tajemný Tom mohl být. Jen málo čarodějů, o kterých četla, ovládali natolik nitrozpyt, byli takto mocní a měli zástup nohsledů. Na prstech jedné ruky pak mohla spočítat ty, kteří měli hadí jazyk. A jen jeden jediný z nich kdysi nesl jméno Tom. Tom Rojvol Raddle. Nebo taky lord Voldemort.

Mari zaplašila bázeň, kterou pocítila při zvuku toho jména, a nebojácně na muže pohlédla. Jeho zkoumavý pohled se setkal s jejím.

„Možná bychom si měli promluvit otevřeně. V soukromí.“ prohlásil rezolutně.

„Tady bohužel soukromí nenajdete. Celý hotel, stejně jako všechny ostatní hotely v této zemi, mohou být plné odposlouchávacích zařízení a zvědavých pokojských. Jestli mi chcete něco říci, klidně to řekněte tady.“

„Dobrá… takže, jelikož jste, dá se říci, stejného druhu jako já, měla byste vědět, že jsem zvyklý na respekt ostatních… mně rovných. O mudlovské chamradi už vůbec nemluvím.“

„To je příjemné, hned při prvním setkání si ujasnit pravidla. Já zase nemám ráda, aby mě někdo bezdůvodně napadal. Ani kdyby to byl vládce sedmi moří a pěti světadílů, natožpak neznámý cizinec. A to už vůbec nemluvím o útocích na mé mudlovské přátele.“

Odmlčela se a pozorovala, jak jej zasáhlo zjištění, že tady není slavným, obávaným a suverénním vítězem. Vypadal dost překvapeně. Poruší svoje inkognito? Věří, že Mari opravdu neví, s kým mluví?

Prozkoumal ji dlouze pohledem teď už zase černých očí a neřekl nic. Dojedla a už se na něj nedívala. Připadalo jí zvláštní, že sedí skoro dvacet minut vedle jednoho z nejobávanějších čarodějů všech dob, vedle vraha nevinných a vládce podlézavých mizerů, a žádný z nich dvou dosud není ani mrtvý, ani vážně zraněný.

„Co tu děláte? Proč tu jste?“ otázal se znenadání.

„A proč jste tu vy? Já v této zemi vyrostla. Vy jste cizinec. Váš důvod pobytu je jistě zajímavější.“

„Bydlíte v hotelu – nejste místní. Co děláte právě tady, v Grodně,“ nedal se.

„Očividně hodláte rozpoutat znovu souboj, jen abyste dosáhl dalšího hloupého a dětinského vítězství, že? Radši vám odpovím, abych už měla pokoj. Studuju léta historii a národopis. Vždycky čas od času sem zajedu sbírat materiál.“ Mrkla na něj, jak urážku spolkl.

„Sbírat materiál? Tomu bych docela věřil,“ poznamenal s nehezkým úšklebkem.

Vida jak se odkopává, pomyslela si Mari. Však ono to z něj vyleze.

„A tím se znovu vracíme k tématu, co zde děláte vy. Že byste si vyjel na dovolenou z lásky k mudlům?“ ušklíbla se. „O tom dost pochybuji, když jste před chvílí dal najevo, jak moc je nesnášíte.“

„Zato vy jste nějaká milovnice mudlů.“

„Vyrostla jsem mezi nimi,“ klidně namítla Mari.

Voldemort se ohavně ušklíbl. „Může někdo vyrůst mezi mudly a nemít k nim odpor?“

„Vypadá to, že jste v tomto směru měl špatné zkušenosti, že? Ne všichni mudlové jsou špatní. Á, chápu, je to pro vás citlivé téma, už se o tom nebudeme bavit,“ rychle prohlásila, když ucítila kletbu visící někde na krajíčku jeho mysli. „Takže jak se vám tady v Grodně líbí? Už jste si stihl prohlédnout město?“

Odfrkl si a odmítl odpovědět.

„Nuže dobrá. Rozloučím se teď s vámi. Kdybyste během příštího týdne potřeboval pomoc s tlumočením, můžete mi poslat sovu. Třeba si budete chtít koupit film do fotoaparátu – nebo opalovací krém… Jste tak bledý, svatojánský oheň by vám mohl spálit pleš. Doporučuji ochranný faktor pětatřicet,“ dodala poťouchle, otočila se k rudým očím zády a odešla do pokoje. Se zadostiučiněním si všimla, že za ní neposlal ani jednu kletbu.

V koupelně si opláchla tvář a pozorovala své jedovatě zelené oči, jak znovu dostávají nevinný modrý odstín. ‚Měla bych se víc ovládat,‘ pomyslela si. ‚Ale na druhou stranu, dostala jsem ho. Teď už je jasné, že sem jde taky kvůli svatojánské noci. Chce, tak jako já, využít silného zdroje magie z mudlovských ohňů, chce získat sílu, o kterou se nemusí dělit s jiným čarodějem. Prastará magie, i mudlové ji znají, i když ji neumějí využít - ale jeho duše je rozbitá – a to může být jeho konec... to bude jeho konec… a jak se zachovám já?‘

Rázně smetla všechen zmatek v hlavě a rozhodla se, že toho zmatku už má plné zuby. Venku dosud nádherně zuřila bouře. MUSÍ se proletět, a to okamžitě.

Lord Voldemort přecházel z jedné strany pokoje na druhou. Všechno, všechno se mu tu hnusilo. Poprvé od doby, kdy ve svých sedmnácti utekl ze sirotčince, se dobrovolně vrátil do mudlovského světa z jiného důvodu než kvůli pomstě. Zase měl na sobě odporné civilní hadry, zase si musel vymýšlet potupná vysvětlení, skrývat hůlku a maskovat kouzla. Zase musel používat jméno svého tisíckrát prokletého otce. Chtěl si vymyslet jiné, ale už kdysi dávno zjistil, jak mocnou magií jméno je. Buď vám je někdo daruje, nebo si je musíte vydobýt – jinak nemá tu vnitřní moc, a o ni Voldemort nechtěl přijít. Vždyť i tady je kvůli moci.

A ta zatracená šťouravá ženská. Zastává se mudlovských šmejdů. Ví příliš mnoho. Vypadá příliš dobře. Je mocná. Až příliš mocná, než aby si mohl dovolit nechat ji žít. Na druhou stranu, když ji nezabije, když ji jenom zkrotí, může mu být užitečná. Vládne opravdu velkou mocí. Nejdivočejší kočka lísající se k nohám lorda Voldemorta jako rozmazlená polštářová micka, to by byl jeden z mála kroků, kterým by ještě mohl posílit své, beztak už téměř neotřesitelné, postavení.

Nějak se mu však nechtělo vyběhnout o patro výš a rušit její odpočinek. Otřásl se nad tou podivnou změkčilostí. On, lord Voldemort, postrach celého civilizovaného světa, trpí ohledy k bezvýznamnému červu, který si dovoluje jej neznat a ještě mu předhazovat mudlovskou minulost! Jenže… jak na to mohla přijít? Při vzpomínce na její ostrý modrý a zelený pohled se zachvěl. Připomněl mu jiné oči, stejně pátravé a vědoucí, skryté za brýlemi ve tvaru půlměsíců… NE! To ne. Ona s Brumbálem nemůže mít nic společného. On přece zná podrobně celý jeho rodokmen. Nechal si zjistit podoby tváří všech členů mocných rodů v Británii včetně dětí starších jedenácti let schopných kouzel. Poznal by, kdyby její fotografii už někdy viděl. Ona musí pocházet odsud – přestože je její angličtina dobrá. Brumbál v Bělorusku příbuzné nemá. A navíc, který mocný rod by svého tak nadějného potomka odložil k mudlům?

Náhle si uvědomil, že tato úvaha je nesmyslná. Minimálně jeden mocný rod už svého potomka mudlům předhodil, posledního dědice Salazara Zmijozela, a tenhle potomek proti tomu nemohl celých jedenáct let nic udělat. Bez ohledu na to, jak nadaný kouzelník to byl. Vyrůstat mezi mudlovskými šmejdy, nechat se jimi peskovat… Zvláštní, ona si myslí něco jiného. Přistoupil k oknu a zadíval se do bouřící temnoty. Temné stíny se honily tam a zpět. Když blesk ozářil oblohu, Voldemort překvapeně vydechl. Jeden z těch stínů byl skutečný. A měl tvar draka.

Dávno už neletěla nad městem, ale nad řekou a stromy. Předtím si dávala pozor, aby se skryla v hustých mracích, teď však sestoupila tak nízko, že špičky jedlí byly jen několik stop pod jejím stříbrobílým břichem. Kostními výrůstky na konci ocasu srážela tu a tam úlomky větviček a v záři blesků metaly mokré modrozelené šupiny oslnivé záblesky. Slabou výčitku, že příliš riskovala své odhalení, dávno zatlačil do pozadí mysli skvělý pocit z letu v ohni a vodě. Štíhlé dračí tělo se divoce klouzalo po větrných vlnách. Vítr se však pomalu zklidňoval a bouře ustávala. Přestalo pršet. Snesla se jako pírko na malý palouk mezi stromy a proměnila se zpět. Vrhla se do chomáčů mechu a hedvábně jemné trávy, omyla si rozpálenou tvář dešťovou vláhou a pak, zpola ležíc v hebkých bylinných polštářích, nastavila obličej rámovaný rozpuštěnými vlnami posledním chladným krůpějím nočního deště.

Ucítila něčí přítomnost. Elegantně vstala a jediným pohybem hůlky si osušila bílý splývavý hábit, který nyní jemně povlával v chladném vánku. Obloha začínala blednout náznakem svítání. Voldemort se zastavil asi tři kroky od ní.

„Viděl jsem vás. Jak jste se proletěla, slečno Evženie Rossingolová?“ Řekl jízlivě.

„Děkuji, nebylo to tak špatné. Ale to jméno už mi nepatří,“ odpověděla.

„To mi budete muset vysvětlit. Že jste dědičkou krve Rossingolů jsem poznal podle toho, že jste hadí jazyk, a taky že jste tak trochu… dračice,“ pousmál se jedovatě. „Ale všechny členy rodu Rossingolů znám a oni znají mě. Vy jste mezi nimi nikdy nebyla a nevíte, kdo jsem. Jak je to možné? Mluvte.“

„Ve slušné společnosti se říká prosím. I když už delší dobu mám pocit, že vás tak trochu přeceňuji.“

„Já nikoho neprosím. Ani se odsud nehnete, když mi to nepovíte. Mluvte!“ Zvedl hůlku. „Petrificus semitotalus!“

Mari pokrčila rameny, povzdechla si a odvětila: „Ráda si s vámi popovídám, když se budete chovat slušně. Se samolibými nezdvořáky se nebavím. A ti, kteří páchají nepěkné skutky po celém světě, jsou mi zvlášť protivní. Ať si říkáte jak chcete, lord Voldemort nebo Tom Raddle, já trvám na jednání na úrovni.“

Vykouzlila ze vzduchu dvě křesla a do jednoho si sedla. Znehybňovací kouzlo očividně nemělo účinek.

„Tak prosím,“ ukázala na protější křeslo. Její hlas byl rozhodný a pevný.

Voldemort se chvíli beze slova díval, a pak do něj usedl. Pod vlivem toho hlasu a těch očí se cítil nejistě.

„Vy máte dračí kůži.“

„Ano, to mám.“

„Jak jste to udělala? Prozraďte mi to tajemství… Prosím.“

‚Kouzelné slůvko,‘ pomyslela si Mari, ale navenek zůstala vážná.

„Tohle vám mohu říct bez zdráhání. Nic jsem nedělala. Prostě jsem jednoho dne zjistila, že když chci, umím se změnit v draka.“

„A co Konjuktivitus?“ Ušklíbl se.

„Jsem zvěromág, ne tupé zvíře. Hůlka mi pořád ještě funguje.“

„A… vy jste tedy celou dobu věděla, kdo jsem? Lidé, kteří mě znají, mi buď vzdávají úctu, nebo se mnou bojují. Do kterého pole se řadíte vy?“

„Už jsem vám někdy vzdala úctu?“ ušklíbla se Mari.

„Ale nebojujete se mnou – ani neútočíte…“

„Blíží se svatojánská noc, a ohně očišťují svět. Není čas boje. Každý sám si určíme svůj konec,“ pousmála se Mari trochu záhadně. „A já nejsem ten, kdo má právo soudu.“

„Jste Rossingolová. Měníte se v jejich erbovní zvíře. Máte hadí jazyk. Máte jejich rysy ve tváři. Jak je možné, že nestojíte za mnou?“ Nechápal Voldemort.

„Moje matka mě odložila k mudlům, když mi byly tři. Vychovali mě mudlové a kouzla jsem se učila doma, s pomocí otce. Nemusím být Rossingolům nijak zavázána,“ řekla Mari.

„A co otec? Otci přece vděčíte za kouzelnickou výchovu!“

„To nemá s Rossingoly nic společného.“ Usmála se Mari.

„Váš otec není Rossingol,“ s nepříjemnou předtuchou řekl Voldemort.

„Ne, není. Můj otec měl rád mudly a nezbavoval se dětí, přestože si je pořídil v poblouznění smyslů. Můj otec mou matku kdysi velmi miloval, i když ona si jej vzhledem k jeho neortodoxním názorům odmítla vzít. Můj otec se postaral, aby mě vychovali hodní lidé. Má matka si kdysi myslela, že když mi dá dostatek přepychu, zapomenu na patnáct let, v nichž o mě nejevila zájem. No a vidíte. Já nezapomínám.“

„Kdo je váš otec?“ zeptal se s potlačovanou nedočkavostí.

„Můj otec zemřel. Jeho jméno vědět nepotřebujete.“ Mari se rozhlédla po růžovějícím obzoru. „Je už ráno. Děkuji vám za příjemné setkání, ale budeme se muset vrátit. Mezi mudly je třeba být nenápadný.“

Obdařila Voldemorta smutným pomněnkovým pohledem, při kterém ho píchlo kdesi v hrudi. Povzdechla si, pohladila nádhernou sponu na svém hábitu a zmizela.

Voldemortova vysoká a nepřirozeně hubená silueta stála ve svitu prvních paprsků slunce na zeleném paloučku. Cítil se podivně – jako by ho litovala… jak ho mohla litovat? Proč? Nebo lituje něčeho jiného? Její oči jsou tak modré… Ona je neutrální. Není to patolízalka ani zpupný odpůrce. Když se k ní přestal chovat přezíravě, stala se z ní příjemná společnice – ovšem zachovala si dekorum. Je vznešená – dostatečně vznešená, aby mohla být ozdobou i toho nejmocnějšího vládce… A on tuto ozdobu získá!

Mari vstávala k pozdní snídani dost neochotně. Doufala, že Voldemorta nepotká, ale nebylo zbytí – seděl dole v lokále, jako by na ni čekal. Pozdravil ji a ona odpověděla, a potom předstírala, že je rozespalá. Jefim jí donesl rozpečené briošky a domácí jahodovou zavařeninu. Byl k ní dnes obzvlášť pozorný. Upíjela pomalu čaj a mléko.

„Vypadáte unaveně, neměla byste tolik pracovat,“ ozvalo se od vedlejšího stolu. „Možná byste dnes měla vysadit a vyjít si na procházku městem.“

„Skutečně si to myslíte?“ odvětila Mari a křehoučká brioška jí rázem přestala chutnat. Co má, u Merlina, dělat? Co s tím? Je to vrah, tyran a sobec, a nevidí si na špičku nosu. Má se ona míchat do toho, co ho čeká? Má mu nabídnout záchranu? Může zůstat slušným člověkem, když nechá někoho jiného spadnout do propasti?

„I když možná máte pravdu. Budete mi dělat doprovod?“

„Spíš vy mně,“ objevil se na jeho bezkrevných rtech pokřivený úsměv a jeho oči byly temné jako propast. „Svítí ostré slunce. Potřeboval bych pomoci vysvětlit prodavačce, že chci opalovací krém.“

Vyrazili hned po snídani. Mari chvíli předstírala, že se lordu Voldemortovi snaží ukazovat památky. Po půl hodině však řekl: „Nechte těch mudlovských pitomostí. Pojďte se posadit támhle na lavičku.“

Lavička na nábřeží byla ošuntělá a pomalovaná pubertálními výrazy v azbuce, srdíčky a jinými, méně nevinnými obrazy, vyrytými i namalovanými lihovým fixem. Byla ale omytá včerejší bouří a bylo z ní vidět na rozbouřený proud.

A pak se jí zeptal.

Mari ještě nikdy nedostala nabídku k sňatku. Tedy, ne že by se občas nenašel nějaký chlapec, ale na svatbu nepomýšlela – a navíc, tohle byla nabídka takřka obchodní. Divoký vír v její hlavě se znovu zrychlil.

„Nevím, jestli bych se s takovou situací dokázala vyrovnat z morálního hlediska. Zastávám mnohé názory, s nimiž se, jak předpokládám, neztotožňujete.“

„Vyslovte je tedy. Třeba vaše obavy rozptýlím,“ odtušil Voldemort.

„…Tedy… vám by nevadilo, že bych nesouhlasila s tím, co děláte?“

„Včera jste se vyjádřila, že nejste soudcem. Pokud mi v tom nebudete bránit, budu respektovat, že stojíte stranou. Nebudu po vás chtít, abyste mi nějakým způsobem… sloužila.“

„Dobrá, ale… Zemřelo kvůli vám mnoho lidí. Potřebovala bych vědět… není alespoň jeden z nich, kterého byste litoval?“

„Jsem vládce. A brzy budu nepřemožitelný. Dnes je svatojánská noc a rozhoří se ohně, o nichž ti pitomí mudlové nevědí vůbec nic a které přesto rok co rok pálí. Oni se u nich umí jenom opíjet levnou vodkou. My umíme získat prostřednictvím plamenů moc, o níž oni ani netuší. Je to ta nejstarší magie a je pouze pro ty nejmocnější, pro ty, pro něž smrt není nic než lískový ořech, který rozlousknou a využijí ve svůj prospěch, ne proti sobě. Nepřemožitelný vládce nemá čeho litovat.“

„Tedy naposledy: Nelitujete?“

„Ne. Ani jednoho z těch hlupáků.“

Mari si povzdechla. „Nechte mi čas na rozmyšlenou. Dnes večer u ohňů vám odpovím. Dnešní večer rozhodne o velkých věcech.“

Mari se oblékla do bílého hábitu. Přehodila přes sebe tmavý plášť mudlovského střihu, aby jej skryla, a pak sáhla hluboko do kufru, odkud vytáhla plochou hranatou krabičku, která se vešla do dlaně.

„Dala jsem mu možnost, tati,“ řekla. „Udělala jsem všechno proto, abych zůstala člověkem. Teď ať rozhodne nejmocnější magie.“

Lord Voldemort na ni čekal na smluveném místě za městem. Vyrazili na břeh, kde už začaly stoupat husté proudy kouře z hromad mokrého dřeva. Slunce zapadalo. Hranice stály ale na druhé straně řeky. Mari se nadechla a ucítila proud nejčistší síly. Dnes nejsou pro ni. Dnes se koná velký soud.

Dlouho trvalo, než se plameny rozhořely. Lord Voldemort mezitím přestal na Mari vrhat významné pohledy a soustředil se na čerpání síly. Mari čekala. Kouzelný oheň rozhodne.

Když pak magie shromažďující se v jeho těle vzplála stejně silně jako ty hranice a vtáhla jej jako temnou šmouhu do modrobílého středu ohně, zaslechla tichý výkřik. O co byl tišší, o to bolestnější.

Nezemře. Duše uložená ve viteálech kdesi daleko mu to neumožní. S každým svatojánským ohněm bude hořet znovu a znovu ve stejných bolestech a ostatní kouzelníci na celém světě budou znovu a znovu vysávat z ohně jeho sílu. Je to strašlivý osud pro strašlivého muže.

Mari vytáhla z kapsy krabičku a vytáhla z ní kartu z čokoládových žabek. Podívala se na ni.

„Neboj se tati, nebyla to pomsta. Byl to spravedlivý soud.“