Kevinovi, pro všechno, co vykonal a co už bohužel nestihl.

                                                                                                      Aleinka

     U nízké domovní zídky v tmavé uličce se krčil pohledný mladík. Oči, černé stejně jako neprostupná tma všude kolem, upíral do země a v prochladlých dlaních, které tiskl k ústům a zahříval je horkým dechem, svíral růženec. Choulil se pod kabátem vyšlým z módy a - modlil se. Modlil se nad duší, která měla být dnešní noci zatracena. Duší jeho protivníka... Nic ho při tom nerušilo. Po vedlejších ulicích jezdily automobily, jejich hluk ale jakoby se ztrácel v  tichém mumlání prosté modlitby a v bušení lidského srdce. Vše se nořilo do černočerné tmy: Lampy dávno zhasly a potemnělá okna pohodlných městských domů šla už dávno spát i se svými počestnými obyvateli.

     Mladík si přitáhl skromný svrchník blíž k tělu, když se zvedl ostrý severní vítr a otrhal z větví stromů poslední podzimní listí. Po pár okamžicích se kolem opět rozhostilo naprosté ticho. Nebylo to ale pokojný, mírumilovný klid. Tlačil do spánků a děsil. Spolu s ním ovládl vše kolem zlověstný chlad. Byl krutější než ten, kvůli němuž si hoch zahříval dlaně - strašlivě bodal do každičkého místa kůže jako tisíce nožů a byl hmotnější a naprosto ochromující. Koruny stromů, zem i střechy domů pokryla námraza. Mladý muž sledoval obláčky sražené páry, které mu teď vycházely z úst a netrpělivě si mnul ruce. Vstal, ač se tomu jeho ztuhlé svaly ze všech sil bránily; klouby mu žalostně zapraštěly a snad jakoby cítil ještě větší zimu, když napřímil své mladé tělo.

     Napínal sluch, aby slyšel kroky svého dlouho očekávaného protivníka. Přicházel. Každý jeho pohyb se s ohlušující silou rozléhal kolem, přestože byl tak tichý... Zašustil dlouhý plášť a vzduch naplnil zápach krve a prachu. Mladík otevřel své oči doširoka, když jeho protivník znepokojeně zavětřil. Snažil se prohlédnout temnotu, jež ho celého obklopila, brzy se o to ale přestal snažit, když pochopil, že je na milost a nemilost vydán svému nepříteli. Jeho ruka zabloudila mezi záhyby pláště, kde měl schovanou kouzelnickou hůlku, okamžitě ji ale stáhl zpět a radši o to naléhavěji stiskl mezi prsty růženec. Byla to kouzelná tma, která mu bránila v rozhledu - přinášející jen bolest a utrpení - a tu ani kouzla a čáry nemohly zahnat. Stejně jako toho, kdo ji přivolal. A on to věděl...

      Děsivý, nadpozemský vřískot se rozezněl v mladíkově hlavě. Přitáhl si dlaně k uším, bylo to ale, jako by ten neskutečný zvuk vycházel z jeho vlastního nitra. Strašlivý řev mu drásal bolavou duši... Projížděl mu celým tělem a s každou další vteřinou ho přiváděl do mrákot. Necítil, když jeho kolena poklekla a tváří dopadl na zmrzlou zem. Bylo to nekonečné. Bolest, jakou ještě nezakusil. A pak - když už doufal raději ve smrt - rozhostilo se naprosté ticho. Působilo jako hojivý balzám.

      Slyšel kroky. Cítil, že je blízko - že přichází. Chtěl vstát a bojovat, jeho ochablá mysl mu to ovšem nedovolovala. Mlčky ležel s tváří přitisknutou k udusané hlíně a těžce oddechoval. Nasál do plic chladný vzduch společně s oním štiplavým pachem krve a vůní luxusního dámského parfému. Poznával ho. Proti jeho vůli mu ústa zkřivil nepatrný úsměv. Vnímal, že se mu pomalu vrací síly a tělem že se rozlévá příjemné teplo. Otočil hlavu k temné siluetě, která se nad ním tyčila.

„Poznal bych tě kdekoli...“ zachroptěl. Na povel nejbližší pouliční světlo zablikalo a prozářilo temnotu. Odhalilo bílou, jakoby průhlednou ženskou tvář. Byla to žena s tváří tak nádhernou, jak jen to bylo možné. Dlouhé plavé vlasy jí splývaly po zádech a rubínově zbarvené rty se téměř neznatelně usmívaly. A i když se její kráse klanila sama nebesa, bylo v ní něco děsivého. Něco, co z ní dělalo nehezkou bytost hodnou zatracení a netvora s andělskou tváří.

„Proč?“ zašeptala a to jediné slovo se rozeznělo okolím. Její hlas byl tichý, zastřený.

„Přišel jsem tě zabít,“ sykl a odvrátil od její božské tváře zrak.

„Odvracíš svou tvář. Děsíš se mě?“ Poklekla tak, že svým dlouhým černým pláštěm zakryla jeho prochladlé tělo. Vzala jeho bradu do dlaní, do těch rukou bez života, a donutila ho hledět jí to očí. Byly mléčně bílé - slepé.

„Já se nebojím tebe, ale toho, co se z tebe stalo,“ odsekl nenávistně a strhl její ledové ruce ze své tváře. Pár okamžiků jen mlčky čekala, než natáhla paži a dlouhým kostnatým prstem mladíkovi setřela pramínek krve z ranky nad pravým obočím. Roztřeseně si prohlížela rudé kapky krve.

„Nemůžeš mě zabít...“ šeptala jako zhypnotizovaná. Strčila si prst do úst a se značným uspokojením jej olízla.

„Dnešní večer patří mně.“ Zvrátila mladíkovi hlavu, otevřela do široka svá krásná ústa a odhalila dva dlouhé špičáky. Blížila svou dychtivou tvář k jeho hrdlu a on se ani nepohnul; byl naprosto klidný, odevzdaný...

„Ty mě ale nezabiješ,“ řekl s výsměchem a prudkým pohybem ruky chytil její vlastní krk do pevného stisku.

„Proč?“ Jakoby jí to slovo bylo osudným.

„Protože mě miluješ,“ ta tichá, s hořkostí vyřčená slova působila jako zaklínadlo. S bolestným výkřikem pustila jeho hlavu a po kolenou se odplazila pryč. Sebral všechny síly a nejistě se postavil na nohy.

„Odejdi!“ křikla snad zoufale, „Prosím...“

Blížil se k ní a rukou se podpíral plotu nejbližší zahrady. Sáhl k opasku a vytáhl dřevěný kůl. Stál teď nad jejím krčícím se tělem.

„Pro vše co je ti svaté zapřísahám tě!“ zvolala, „Zastav se, dokud můžeš. Nevyhraješ. Jestli uděláš ještě krok, budu tě muset zabít.“

Udělal jich ale ještě několik a ona se stále choulila pod svým pláštěm, ač se tím hnala do záhuby. Slyšel každý její nádech a výdech a cítil spalující bolest, když viděl její žalem pokřivenou tvář. Nemohlo pro něj být horšího trestu. Bezděky přiblížil svůj obličej k jejímu, zavřel oči a nasál omamující vůni. Kůl mu vypadl z bezmocných dlaní, aby je mohl položit na její ramena a ještě jednou, úplně naposledy, vtisknout do těch milých rtů vlažný polibek. Po alabastrové pleti jí stekla velkou slza, když zašeptal:

„Po zbytek života zůstaneš v mé mysli a já zase v tvé.“

„Do konce dní...“

Přitáhl si kabát víc k tělu a zmizel, aniž by jí věnoval další pohled. Chtěl tak ukrátit své trápení a zbavit se oné naléhavé bolesti v srdci. Vždyť věděl, že takhle to neskončilo. Musí se utkat znovu - až přijde ten pravý čas. Jednou, až skutečně nadejde, budou mít na rukou krev toho, koho celý život tak vroucně milovali...

     Se slzami v očích sáhla po něčem, co upustil v její blízkosti. V dlani se jí na okamžik zableskl růženec, pak ho oheň sežehnul a jako popel jí zmizel mezi prsty. Ovzduší naplnil další nadpozemský vřískot, tentokrát plný bolesti a zoufalství. Sesunula se na zem a v neovladatelných vzlycích, zalykajíc se hořkým pláčem, k ní přitiskla obličej. Její prsty drásaly zmrzlou půdu a rty šeptaly jedno jméno. Black...