Od té trapné situace ve Snapeově kabinetě uběhlo hodně času. Stejně jako před měsícem, Hermiona seděla ve společenské místnosti a psala esej na lektvary (jak taky jinak). Pracovala pečlivěji než na jiný předmět, tedy pokud to při jejím standardním dvousetprocentním nasazení ještě bylo možné. Ne, že by se chtěla Snapeovi nějak zavděčit, ale při lektvarech se poslední dobou přestávala soustředit, takže se Nevillovi podařilo roztavit víc kotlíků než obvykle, a i když nerada, musela si přiznat, že ona sama už při přípravě lektvarů nijak nevyniká a dobrými úkoly si chtěla vylepšit známky. Dokončila svůj šestnáctipalcový elaborát a podívala se do rohu místnosti, kde Harry s Ronem vášnivě hráli kouzelné šachy.

'Jen se smějte, zítra budete vzdychat, že toho máte učení nad hlavu,' napadlo ji, ale nahlas neřekla nic. Naskládala knížky do brašny a vytratila se do ložnice.

Když ležela v posteli, dívala se z okna na hvězdy a měsíc v úplňku. Chtě nechtě musela myslet na Snapea. Na jeho černé, neproniknutelné oči, které braly dech. Byl pro ni charismatický.

'Ano, charismatický…hmmm…' pomyslela si, zavrtala se v posteli a s představou tajemného mistra lektvarů před očima se poddala spánku.

* * *

Onen charismatický, černooký muž, druhý den ráno vstoupil do třídy svým obvyklým, okázalým, snad až teatrálním způsobem. Jeho pohled padl zrovna na nebohého Nevilla, který se krčil (z bezpečnostních důvodů) v poslední lavici.

'Ó Merline, za co mě trestáš? Začínat v pondělí ráno Longbottomem! Pak se ti tupohlaví studenti diví, že se tvářím tak znechuceně, tohle mi Brumbál určitě dělá naschvál…' Severus se musel držet, aby se mu neprotočily panenky.

"Hm. Takže," pronesl. Hermiona se vduchu musela rozesmát. Snape obvykle nezačínal takhle inteligentně.

"Ehm. Tuhle hodinu připravíte oživovací lektvar. Ví někdo, jaké má účinky?" podruhé se podíval po třídě, aby zjistil, že se nikdo nehlásí. Nikdo, ani Hermiona, která upřeně zírala do tabule.

"Nikdo? Ani slečna Grangerová?"

"No…" Hermiona se přeci jen nejistě ozvala, stále zírajíc na tabuli. "Oživovací lektvar se používá při omdlení, velké únavě nebo při ospalé nemoci."

"To je sice hezké, že to víte slečno, ale ptal jsem se na účinky, ne na použití. Strhávám Nebelvíru 5 bodů za nepozornost v hodině."

"A-Ale," nenechala se Hermiona zastrašit, "pane profesore, není to v postatě to samé? Jen jinak řečeno?"

To na něj bylo trochu moc. Takhle stupidní otázku od své nejchytřejší a nejschopnější studentky nečekal. Arogantně si ji změřil svým ledovým pohledem a ještě mrazivějším hlasem řekl:

"Vy si koledujete o školní trest za debilitu, slečno Grangerová, a já si myslel, že ten je vyhrazen jen pro Longbottoma. Takhle hloupě by se nezeptalo ani pětileté dítě."

V Hermioně hrklo.

"Tak tohle teda ne!" Měla chuť říct mu něco ponižujícího. Urážky se jí draly na jazyk. Ale neudělala to.

Nemohla, dostala by za to trest a vyčítala by si to. Tak aspoň svého profesora probodla nabroušeným pohledem typu vy-víte-že-mám-pravdu-a-já-vám-ještě-ukážu a v hlavě se jí přitom rojily myšlenky na to, jak ho co nejúčinněji ponížit.

Snape ani nemusel použít nitrozpyt, aby je odhalil, všechno vyčetl z nenávistného výrazu její tváře. Nehezky se ušklíbl.

"Právě jste si vysloužila školní trest za do nebe volající drzost, však vy víte, co myslím. Dnes večer v 8 hodin v mém kabinetě. Budu se těšit," do posledního slova vložil tolik sarkasmu, že se Neville v poslední lavici roztřásl a sépijí očka, která se právě chystal přidat do kotlíku mu popadala na zem. Hermiona se však ani nepohnula, strnule stála a nevěřícně pozorovala svého profesora.

"Zase školní trest a zase se Snapem!! Co se to se mnou sakra děje?" Posadila se a do konce hodiny ani nedutala.

Když zazvonilo, nastal ve třídě strašný kravál, jak všichni začali uklízet a snažili se co nejrychleji vypadnout.

"Hermiono?" ozval se nejistě Harry, když všichni, včetně Snapea odešli a ona tam pořád seděla. Ron čekal u dveří a úzkostlivě ji pozoroval.

"Jsi v pořádku?" Harry začínal být trochu nervózní, nejen z nezvyklého chování své kamarádky, ale i z toho, že další hodinu měli mít přeměňování a McGonagallová nesnášela pozdní příchody.

"C-co? Jo, už jdu. Radši běžte napřed, ať to u McGonagallový neslíznete, vždyť víte, že je na opozdilce jak pes." Kluci tedy šli, i když tam Hermionu nechávali samotou jen velice neradi. Vždyť Snape se mohl každou chvílí vrátit. Dívka si to po chvíli nejspíš taky uvědomila, rychle si zabalila věci a vydala se na další hodinu.

Ve dveřích učebny lektvarů se s něčím srazila.

S něčím celým černým.

'Aha, Snape.'

"Promiňte, pane profesore."

"V pořádku," zavrčel na ní Snape. "Teď už běžte nebo vám strhnu body a ještě přijdete pozdě, což bych opravdu nerad." Při jeho první větě myslela, že se přeslechla. Ale druhá věta ji ujistila, že slyší výborně. Snape si to prostě nemohl odpustit. To byl celý on. Nebo spíš - takhle ho Hermiona znala. Rychle se kolem něj prosmekla a utíkala chodbou za Harry a Ronem. Snape za ní ještě zařval, že strhává Nebelvíru 10 bodů za utíkání po chodbě, ale to už chodba zela prázdnotou. Sám pro sebe zavrčel něco o nepatřičném chování studentů a zaplul zpátky do třídy, aby se připravil na další hodinu. Přešel ke katedře a, ten den už po třetí, se rozhlédl po třídě. Letmým pohledem zjistil, že něco leží na lavici v poslední řadě. Pomalu k lavici došel a sebral tu věc. Byla to nějaká knížka. Podíval se na název - Lektvary ovlivňující psychiku od Rose Fontaina.

'Zvláštní, tuhle knížku neznám, z knihovny asi nebude.'

Severus se podíval na lavici, aby zjistil, komu by asi tak mohla patřit.

'Hm, pravděpodobně bude Pottera. Ten pořád něco zapomíná. Například domácí úkoly.'

Vrátil se zpátky ke katedře a opět se podíval na poslední lavici. V ten moment mu na mysl padla Grangerová. Okamžitě ho napadlo, že by ta knížka mohla být její.

'Mělo mi to dojít hned. Potter by určitě nečetl knížku o lektvarech, vlastně už slova Potter a knížka se k sobě jaksi nehodí,'pomyslel si a posměšně pozvedl pravý koutek úst, v zápětí se ale zatvářil docela lidsky.

'Mohl bych tu knížku vrátit Grangerové, až si bude odpykávat trest.'

* * *

Hermiona zoufale prohledávala svou školní brašnu.

"Kde jen muže být?"

Vysypala veškerý její obsah a roztržitě si prohlížela názvy knížek, jestli mezi nimi nenajde tu hledanou.

"Hermiono, děje se něco?" zeptal se jí Harry, sedíc v nejlepším křesle u krbu.

"Neděje se nic, jenom nemůžu najít jednu knížku o lektvarech. Neviděl jsi ji někde náhodou?"

"Ne, neviděl. Ale určitě ji najdeš. Měla bys jít na ten trest se Snapem, jinak ti dá další a strhne Nebelvíru body."

"No, tak já radši jdu. Hledat ji budu potom. Zatím, Harry," Hermiona se rozloučila a ne zrovna nadšeně se odebrala do sklepení.

* * *

"Strhávám Nebelvíru deset bodů za váš pozdní příchod," přivítal Hermionu Snape, když dorazila do jeho sklepení s pětiminutovým zpožděním.

"Dobrý večer, pane profesore," dívka se už ani nesnažila nijak ospravedlnit. Nemělo by to smysl.

"Posaďte se," pokynul jí Snape a pokračoval, "opravíte domácí úkoly prvnímu ročníku. Známkovat je ovšem budu já. Začněte." Ukázal na hromadu domácích prací. Hermiona mu věnovala překvapený pohled, ale nahlas neřekla nic. Přisunula si hromadu blíž k sobě a dala se do opravování. Nebylo to až tak jednoduché, ale musela uznat, že ji to docela bavilo. Občas vzhlédla od práce a po očku kontrolovala, co dělá On. Také opravoval úkoly, ale podle svého písma na jednom pergamenu poznala, že sedmému ročníku.

Čas pomalu plynul, svíčky se zkracovaly a Hermiona konečně položila na stůl poslední z k opravě připravených pergamenů. Byla totálně vyčerpaná. Rozhlédla se po místnosti, aby zjistila kolik je hodin, ale zarazila se pohledem u obávaného profesora.

Spokojeně podřimoval.

'Co teď?' pomyslela si Hermiona. 'Mám ho vzbudit, nebo nechat spát?'

Rozhodla se, že to riskne a vzbudí ho.

'Ale jak?'

Naklonila se na něj a ucítila příjemnou vůni.

'Aspoň vím, že udržuje nějakou hygienu.'

Položila mu ruku na rameno, jemně s ním zatřásla a zašeptala:

"Pane profesore? Měl by jste se vzbudit a jít si lehnout do postele."

Snape se protáhl a zívl. Zamrkal a promnul si oči. Pak se teprve podíval, kdo že ho to budí. A pak málem zděšením spadl z křesla.

'Grangerová! Co tu probůh dělá?'

Hermiona se na něj usmála.

"Já už radši půjdu. Na stole máte ty opravené domácí úkoly."

V tom momentě Severusovi došlo, co tam dělá.

'Měla školní trest. A já jsem usnul!'

"Uhm… eh- děkuji vám," vymáčkl se nakonec, "a abych nezapomněl, není tahle knížka vaše?" ukázal na svazek na svém stole.

"Prosím?" nechápala nejdřív Hermiona. Byla ještě konsternovaná z toho, že Snapeův slovník obsahuje také kouzelné slovíčko děkuji. Pak se koukla na jeho stůl a pochopila: "Aha, ta knížka. Ano, je moje. Kde jste ji našel?"

"Nechala jste ji ve třídě, když jste spěchala na další hodinu a přitom do mě vrazila. Tu knížku asi nemáte z knihovny, že? Rád bych si ji půjčil, kdyby vám to nevadilo."

"Jistě, půjčte si ji. Můžu už jít?"

"Běžte. A..." Severus se odmlčel, "a ještě jednou děkuji."

"Není zač. Dobrou noc, pane profesore," popřála mu Hermiona a odešla. Když ze sebou zavírala dveře, uslyšela tiché:

"Dobrou noc."