Milý Jamesi,

    vím, že si už nikdy nepřečteš tento dopis, stejně, jako se na mě už nikdy neusměješ, nikdy už mě povzbudivě nepoplácáš po zádech, už nikdy se spolu nebudeme smát stejným věcem…

     Sedím právě v jedné z mnoha kobek Azkabanu, hlídající mozkomorové mě okrádají o mé šťastné vzpomínky a mě se pořád zjevuje tvůj dům v troskách…

     Vlastně, kvůli toho v Azkabanu jsem. Myslí si, že jsem já řekl Voldemortovi, kde se ty a Lily skrýváte. Ty víš, že já bych to nikdy, nikdy neudělal. Raději bych pro tebe zemřel než tě zradit. To ovšem náš milý Petříček měl jiný názor. Proklínám se za to, že jsem tě přemluvil, abys strážcem tajemství udělal Petra. To já můžu částečně za tvou smrt. Kdyby nebyl strážcem tajemství Petr, kdyby to nevyzradil Voldemortovi, byli bychom spolu. Jak moc mi to pomyšlení rve srdce…

     Snažil jsem se svou chybu odčinit. Pronásledoval jsem Petra – chtěl jsem jej za tebe zabít. Zasloužil si to! Povedlo by se mi to, kdyby nevyhodil tu ulici do vzduchu a nezmizel s ostatními krysami do kanálu. Kdyby nepřijelo ministerstvo a nezatklo mě. Kdyby mi uvěřili a nezavřeli mě do Azkabanu…

     Kdybych měl hůlku, uvažoval bych, co bych udělal: zabil Petra nebo zabil sebe, abych se konečně setkal s tebou? Možná obojí, možná jenom to druhé – nezasloužíš si, aby tě „tam“ otravoval tvůj a Lilynin vrah. Třeba bych ho nechal žít – ať si ten svůj prachbídný život užije! Hlavně, že bych byl s vámi já…

     Nemůžu kvůli tomu ani spát. Cítím se zodpovědný za tvou smrt. Nemůžu na to ani myslte. Tak rád bych si vybavil nějakou šťastnou vzpomínku, ale to by mi museli mozkomorové nějaké nechat, a také bych nějakou musel mít…Mám jen ty špatné, smutné, které jistě brzy zaviní můj odchod za tebou. Ještě pár dní a můžeš si pro mě chystat uvítání…

     Vzpomínáš ještě na naše seznámení? Kdybych ti tenkrát nepodkopl nohu a ty si nezlomil ten nos a ty brýle, vůbec bychom se neznali. I když ses mi zpočátku trochu stranil kvůli mého příjmení, které mě nakonec dostalo i sem – do Azkabanu.

     Zase kolem prošel jeden mozkomor a vybavila se mi vzpomínka na tvůj dům v plamenech. Nad ním se tyčilo Znamení zla. Ta ošklivá zelená lebka s hadem v ústech. Už při pohledu na něj jsem se otřásl. Vevnitř mě ovšem čekali ještě něco horšího…věděl jsem to. Ale než jsem stihl vejít dovnitř, vycházel z trosek Hagrid s uzlíkem v ruce. To byl Harry, jak mi sám vysvětlil. Chtěl jsem jej – byl jsem přece jeho kmotr! – ale Hagrid mi jej nedal. Prý ho chce Brumbál. Tak jsem nakonec svolil a půjčil mu svou motorku, aby se tam, kam chtěl, dostal rychleji.

     Proč vás…proč nás musel zradit Petr? Nikdy jsme mu nic neudělali, aby se nám mohl pomstít…Nejradši bych ho zabil.

     Pamatuji si na naši skvělou partu – já – Tichošlápek, ty – Dvanácterák, Remus – Náměsíčník a Petr – Červíček. Tak rád bych ty časy s vámi vrátil zpět…

     Tady, v zatuchlé podzemní kobce, není nic jiného než zima a chlad, ale v mém srdci jsou pořád vzpomínky na tebe, na naši partu a na Lily. Jak dlouho ti trvalo, než s tebou začala chodit a jak krátkou dobu jste byli spolu…

     Já…už ani nevím, co mám napsat, Jamesi. Myšlenky se mísí jedna s druhou a nejdou napsat. Celý svůj život jsem byl šťastný jenom v Bradavicích – s tebou a teď, když jsi pryč, mé srdce už nerozjásá nic…Už nikdy…nikdy…nikdy…