Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Roxy od Kate Kreuk
[Komentáře - 0] Tisk Kapitola nebo Povídka
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Začátek je upravená verze povídky Band Candy o HP kterou sem začala kdysi psát. Toto dílko píšeme s mojí kamarádkou společně, takže se nedivte, že kapitoly jsou napsané různým stylem.

Dívčin pohled po chvíli padl na malý, hranatý balíček, kterého si předtím nevšimnula. S výrazem největší zvědavosti z něj doslova ztrhala balící papír a z krabičky vytáhla skleněnou kuličku.     

,,Co to jako….“ Než stačila svoji udivenou otázku dopovědět, všimla si, že k balíčku je připojen i krátký dopis.    

Sotva jí padl zrak na úhledné, zakroucené písmo, znala jeho autora. Tenhle prapodivný dárek jí  poslal její strýc.    

         

Nejdražší Roxy,    

 Přeji Ti vše nejlepší k dnešním šestnáctým narozeninám. Ta pro tebe jistě neznámá věc, kterou právě držíš v ruce, se nazývá Koule z Edenu nebo také Verdad. Zajisté neuvěřitelně zajímavá věcička. Nikdo ve skutečnosti netuší, k čemu je vlastně dobrá, i když mnozí prohlašují opak. Většině slouží jako těžítko, ale já pevně věřím, že ty se jedním z  nich nestaneš. Máš v sobě potenciál tuhle záhadu vyřešit. V žádném případě ve snaze o rozluštění jejího tajemství nepolevuj a neustále ji měj při sobě. Sem si jistý, že se ti jednou bude hodit, ať už slouží k čemukoliv.     

     Bylo by zbytečné, připomínat ti, že se nemáš venku zdržovat po setmění. Tyto slova máš v hlavě vyrytá snad navždy, i když se jimi ne vždy řídíš. Měj se neustále na pozoru, neboť v této zrádné době není nikde bezpečno. Pokud vše půjde, tak jak má, brzy se uvidíme se.    

    S láskou tvůj strýček Richard

         

,Pokud vše půjde, tak jak má…´ zopakovala si v duchu slova, která si před několika vteřinami přečetla.    

Přimhouřila oči a kouli, kterou pevně svírala, protočila v ruce, aby si ji mohla lépe prohlédnout ze všech stran.     

Vzápětí by si za tento svůj čin nejradši jednu vrazila. Hladný materiál se jí mezi zpocenými prsty    

prosmekl a její narozeninový dárek se řítil k zemi. Ještě po ní chňapnula, ale marně. Koule dopadla na podlahu. Pevně zavřela oči a s hrůzou očekávala zvuk tříštícího se skla. Nic. Znovu je otevřela a k jejímu překvapení koule ležela na zemi bez jediné známky poškození. Sotva pohnula rukou, koule se sama od sebe odrazila a přistála jí v natažené dlani.    

 ,,Jaktože…“ nechápala.              

Znovu si přečetla část dopisu, kde se strýc zmiňuje o svém prapodivném dárku. Nic co by jí pomohlo.      

Lehla si na postel, Verdad položila před sebe a tupě se zadívala do jejího středu. Těžko říct, kolik uběhlo času, ale najednou jí víčka začala těžknout a vzápětí upadla do sladkého spánku.

 

Trhnula sebou.

,,To tady nenecháte člověka ani chvilku v klidu přemýšlet?!“ křikla do hluku, který k ní doléhal otevřeným oknem ze zahrady.

Jejich soused se patrně dal do zvelebování trávníku.

Vzápětí rachot způsobený sekačkou přestal. Její slova zřejmě doletěla tam, kam neměla.

,,Říkala si něco?“ zaburácel mírně obézní muž s přehazovačkou a pleškou na temenu hlavy.

,,Ne, nic,“ zalhala.

,,To bych ti taky radil. Nechtěj, abych si zase musel jít stěžovat tvým rodičům,“ ozval se znovu.

Tím považoval debatu za uzavřenou, protože se znovu začal věnovat své práci.

Roxy ukázala směrem k oknu vztyčený prostředníček, strčila si Verdad do kapsy a vyběhla z pokoje.

Ani si nestačila všimnout, že budík na nočním stolku ukazuje už 16:30, takže netušila, že poslední 2 hodiny prospala. A už vůbec nemohla vědět, že se jí zdálo o tajemné dívce. O dívce, která v jejím životě jednou bude hrát velkou roli.

 

S dusotem seběhla ze schodů.

„Někam jdeš, miláčku?“ ozvala se tlumeně její matka z kuchyně.

,,Jenom se projít.“

,,Dobře. Ale vrať se do osmi.“

„Pokusím se.“

„Žádný pokusím se!“

„Jasně mami,“ odvětila mírně neochotně a odešla.

 

Bezcílně bloumala po prázdných ulicích. Všichni obyvatelé městečka byli za těchto parných dnů raději schovaní v domech, takže jí nikdo nevyrušoval. Aniž si to uvědomila, nohy ji automaticky donesly na staré dětské hřiště.

 

Spíš ze zvyku se rozhlédla. Jak tušila, široko daleko nebylo ani živáčka. Sedla si na houpačku, která vytvářela aspoň nějakou iluzi zdánlivé stability, a z kapsy u kalhot vytáhla Verdad. V tu chvíli by přísahala, že se v jejím středu něco modře zablýskalo. Upřela zrak přímo do koule. Ta jí vzápětí  vypadla z ruky a zmizela někde v trávě. Ve stejném okamžiku neslyšně dopadla na zem. Oči zavřené, na tváři nepřítomný výraz.

 

Pomalu otevřela oči a zamžourala do tmy. Ležela na zemi bez jediné potuchy, jak se tam ocitla. Přetočila se na záda a zaskučela, když jí tělem projela vlna bolesti způsobená několika hodinovým povalováním se na tvrdém povrchu. Vzápětí zaskučela znovu, když její pokus posadit se zmařila houpačka, ze které předtím spadla. Rukou si promnula místo na čele, kam se uhodila a pod prsty ucítil teplou tekutinu.

,Do hajzlu!‘ zaklela.

S námahou se vydrápala na ochablé nohy a až teď jí došlo, že se Verdad při jejím pádu musela zakutálet někam do trávy. Přimhouřila oči a rozhlédla se po okolí. Trvalo několik vteřin, než si uvědomila, že tahle metoda asi nebude mít valný úspěch. Proto si klekla na všechny čtyři a rukama šmátrala ve tmě, doufaje, že mimo stébla zalitá rosou nahmatá i hladký povrch koule.

 

Po několika minutách jí z jeho hledání vyrušil zvuk tříštícího se skla následovaný rachotem padajících popelnic. Bleskově vyskočila na nohy a v tu chvíli jí bolest v celém těle jakoby zázrakem přešla. Možná proto, že na její místo nastoupil strach. Pomalými kroky zamířila k uličce vedoucí z hřiště, ve které se nepochybně nacházel strůjce hluku. Nehodlala tady strávit ani jednu další minutu aniž by věděla, kdo nebo co to způsobilo.

 

Opatrně došla až k lampě, která na celou uličku vrhala chabé světlo a jí v tu chvíli poskytovala alespoň nějaký výhled. Vydechla si, když se ujistil, že kromě bílé kočky sedící na plotě kousek od ní tam nikdo není.

,,To se dělá, takhle mě vyděsit, co?“ prohodila směrem ke kočce a pohladila ji po hlavě.

V duchu se sama sobě nadávala, že se z ní stala paranoička.

 

Jenže v tu chvíli za sebou zaslechla něco vzdáleně připomínající kroky. Prudce otočila hlavou, až jí křuplo za krkem. Leknutím nadskočila.

„Snad ses nelekla?“ zeptal se jí s pobaveným úšklebkem černovlasý mladík.

„Haha, strašně vtipný,“ odvděčila se mu sarkasmem a prosmekla se kolem něj.

Bleskově ji chytil za ruku, aby ji zabránil odejít. „Roxy.“

Podíval se na ni z výšky těma svýma božsky modrýma očima a jí i ten chabý náznak vzteku přešel.

Pokrčil obočí, když si všiml pramínku krve, který jí stékal po tváři. „Co si zase vyváděla?“

Mimoděk si sáhla na ránu na čele. „Praštila jsem se.“

„Odvedu tě domů.“

„Jesse, nic to není, nepotřebuju eskortu“ vzdorovala mu.

Když zachytila jeho pevný pohled, věděla, že nemá šanci ho přesvědčit.

„Tak fajn,“ souhlasila nakonec.

Potom se ruku v ruce vydali vstříc potemnělým ulicím.

 By Kate Kreuk





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.