Roxy byla šťastná, že může s Jessem strávit aspoň takovou krátkou chvilku než ji doprovodí. Celou cestu hovořili o všem možném a bylo jim spolu moc příjemně. Oba k sobě navzájem cítili něco, co nikdy dřív k nikomu jinému necítili, ale o svých citech neměli navzájem ani ponětí.

 Když se pomalu blížili k cíli cesty, Roxy, i když se to sama sobě bála přiznat, bylo líto, že se musí rozloučit.

„Tak jsme tu. Asi bych měla jít domů, tak někdy příště…ahoj“, řekla Roxy a pomalým krokem se vzdalovala.

Ale Jesse ji chytil za ruku a chtěl jí něco říct, ale pokaždé, když se jí zadíval do jejích krásných hlubokých očí, zapomněl na všechno ostatní a užíval si ten slastný okamžik. V tom se stalo něco, o čem se Roxy nikdy nezdálo. Jesse se jí líbil a ona cítila, že je to oboustranné.

Jesse ji přemlouval, aby ještě zůstala. Roxy ale moc dobře věděla, že by měla jít domů. I tak bylo dost pozdě. Ale rozhodla se, že zůstane s Jessem  a pak bude čelit následujícímu výslechu od své matky.

I když je Roxy na svůj věk velmi inteligentní a vyspělá, má stejný problém jako většina jejich vrstevníků – rodiče. Snaží se s nimi vycházet a taky se jí to daří. Avšak pochopitelně jsou i momenty, kdy je nemůže vystát.

Pomalu začalo pršet a Roxy s Jessem se nemohli rozloučit. Seděli na lavičce před domem a pořád si měli o čem povídat. Když ale déšť zesílil, Roxy se rozhodla jít domů.

Pořád musela myslet na ten pohled, když ji Jesse nechtěl pustit a přemluvil ji, ať ještě zůstane. Skoro se bála podívat se mu do očí, protože věděla, že v tu chvíli by udělala i tu nejbláznivější věc na světě.

„Už opravdu půjdu“, řekla Roxy a vstala.

„Bylo mi s tebou moc hezky.“

A vtom se to stalo. Jesse ji chytil za ruku, když se chystala k odchodu. „Myslíš, že tě nechám takhle odejít?“

Roxy nechápala, co tím myslí. Vše jí došlo, když upřela pohled do jeho krásných očí. Nahnul hlavu mírně na stranu a vlepil jí pusu. Roxy byla mírně v rozpacích a nevěděla, co dělat. Sice párkrát přemýšlela, jaké by to bylo, ale teď, když se to stalo, neměla nejmenší ponětí jak se zachovat.

„Vůbec nevím, co na to říct“, přiznala upřímně.

„To nevadí. Ale měla by jsi asi jít domů, ať o tebe nemají starost.“

„Máš pravdu. Tak někdy příště a dobrou noc“, popřála a opatrně se vydala ke dveřím, aby neupadla.

„Dobrou“, odvětil Jesse a vydal se temnou ulicí směrem k domovu.

Oba měli hlavu plnou nejrůznějších myšlenek a nevěděli, co si o tom všem mají myslet.

Roxy se skoro bála zazvonit. Přišla pozdě a navíc byla celá špinavá a na tváři měla zaschlou krev. Po chvíli váhání vší silou zmáčkla zvonek.

„Kde proboha vězíš?“ To byla první věta, jakou uslyšela z úst své drahé matky.

„Venku, kde jinde“, odvětila stroze a namířila si to přímo ke svému pokoji, aby se vyhnula zbytečně dlouhému vyslýchání.

„Vrať se.“

„A je to tady“, pomyslela si a neochotně se posadila na pohovku.

Matka dlouho neotálela se svými otázkami: „Kde jsi byla? A s kým vůbec? A proč si tak špinavá?“. Roxy věděla, že tomu se nevyhne.

„Chceš odpovědět na každou otázku zvlášť nebo na všechny dohromady?“.

„Nebuď drzá a raději odpověz“.

„Byla jsem venku. S Jessem. A…“.

Roxy ani nestačila doříct co se jí přihodilo, že je tak zablácená a její matka se zaměřila na toho pro ni tajemného hocha. „Kdo to je? Odkud ho znáš? Vždyť já ani nevím s kým se kamarádíš.“

„Ale mami, je to jen kamarád. Moc ho neznám, ale je sympatický a moc milý“.

Do rozhovoru se zapojil ještě Roxyn otčím: „Kamarád taky rád“, řekl s úsměvem na tváři a pokračoval ve čtení. Na věc se vždy díval s nadhledem a proto ho také Roxy měla tak ráda. A tomu co pronesl se musela smát, ale její matce to příliš vtipné nepřišlo.

„Tak řekneš mi konečně co jsi dělala tak dlouho venku?“, řekla rázně.

„Byla jsem s Jessem“.

„Tak to jsi mě vážně uklidnila“.

„Mami, kolikrát ti mám říkat, že je to kamarád a je na mě moc milý. Nemusíš mít vůbec strach.“

„Já vím, ale…“.

„Ale co?“

„Mám o tebe jen starost. Máš dát vědět, že přijdeš později“.

„Já vím. Už se to nestane. Promiň.“

„Neomlouvej se, ale ať se to neopakuje.“

Obě tím považovaly jejich rozhovor za ukončený. Roxy vstala a šla po schodech do pokoje. Ale vtom si její milovaná maminka všimla těch špinavých stop na oblečení.

„A co znamená to oblečení?“

„Spadla jsem“, řekla a pokračovala v cestě do svého pokoje.

„Tak se převlékni a přijď dolů k večeři“.

Roxy se divila, že se víc nevyptávala, ale na druhou stranu byla ráda.

Konečně se dostala po tak náročném dni do svého pokoje. První ze sebe musela sundat oblečení a pak si lehla na postel. Před očima se jí pořád přehrával dnešní večer s Jessem.

„Co to mělo znamenat? Opravdu se mu líbím nebo jsem jen další na jeho seznamu?“. Kladla si spoustu otázek a netušila, co bude dál. Jediné, co s jistotou věděla je to, že se asi zamilovala. Nikdy takový pocit necítila.

Položila hlavu na polštář a zachumlala se pod peřinu. Vzpomněla si na první okamžik, kdy potkala Jesseho. A samozřejmě na dnešní příhodu s houpačkou. Vtom ji najednou něco blesklo hlavou. Verdad!

„Sakra! Co teď?“

Netušila co dělat. Nejraději by se rozběhla a vrátila se na to místo, kde ho ztratila. Ale došla k závěru, že by to nebyl nejlepší nápad. Vrátí se tam zítra ráno. A možná potká i Jesseho…

Bylo pozdě a Roxy pořád ležela v posteli a přemýšlela. Úplně zapomněla na večeři, kterou měla nachystanou na stole. Byla ponořená ve svých myšlenkách tak hluboko, že ani volání na ni nepomáhala.

„Můžu dál?“, ozvalo se za dveřmi.

Podle hlasu Roxy poznala, že je to máma a proto s odpovědí neváhala: „Jen pojď.“

„Roxy, zlatíčko, stalo se něco?“

„Ale ne, nic. Všechno je v pořádku. Jen jsem unavená.“

„Tak si lehni a prospi se. Kdyby jsi něco potřebovala tak jsem dole. Dobrou noc.“

„Dobrou“, odpověděla Roxy a znovu se probírala zážitky z celého dne dokud neusnula.

By Kamísek