Zachumlala se do bundy a zrychlila krok. Ve vzduchu byl zase cítit déšť. Minula několik lidí, kteří chvatem mířili do práce. Ušklíbla se. Ona se už dva týdny flákala doma a nemusela dělat nic. Vůbec nic. Stejně jako všichni její vrstevníci měla letní prázdniny. Dva dlouhé měsíce volna. Při té myšlence jí přepadla mírná melancholie. Vzpomněla si, jak se svou partou vždycky vyváděla kdejakou tu lumpárnu. To byly časy. Jenže teď bylo všechno jinak. Asi před dvěma měsíci se přestěhovali sem, do zapadákova v jižní Anglii. A co ji snad štvalo ještě víc než ponuré počasí byly místní teenageři. Chovali se k ní jako k cizince, která narušila jejich osobní prostor. A prakticky jí i byla. Proto celé dny vysedávala doma nebo bezcílně bloumala po ulicích městečka. Rodiče jí to neustále vyčítali. Prý si má najít nějaké kamarády a začlenit se do společnosti. Při těch slovech se vždycky hořce pousmála. To by se s ní nejdřív někdo musel chtít bavit. Říkali o ní, že je divná. A svým způsobem měli i pravdu. To ji vytáčelo ještě víc. Dřív bylo všechno jinak. Dřív byla stejná jako všichni ostatní. Dřív byla… normální. Jenže teď… Vztekle odkopla kámen ze silnice. Nechtěla na to myslet. Přesto se její myšlenky neustále ubíraly tím směrem.

Když dorazila na dětské hřiště zamířila rovnou ke staré houpačce. Jaké bylo její překvapení, když na ní byla pohodlně uvelebená bílá kočka.

„Ahoj. My se známe, viď?“ promluvila k ní a podrbala jí na hlavě.

Kočka spokojeně zapředla.

Až teď si uvědomila, že tohle je vlastně strůjce včerejších událostí. Jejího něco jako rande s Jessem. Zasněně se usmála. Jesse. On byl její jediné světlo v téhle temné díře. Byl něco jako…bůh. Tak silný, pohledný, starostlivý. Tak dokonalý. Měla pocit, že jí dokáže přede vším ochránit, že s ním je vždycky v bezpečí. Ale ani zdaleka tomu tak nebylo.

Zatřepala hlavou, aby se vrátila zpátky do reality. Přece jenom sem nepřišla snít.

„Tak co, kde mám začít hledat?“ obrátila se znovu na kočku.

Vzápětí se tomu musela zasmát. Baví se s kočkou, ach ta úroveň. Když na ni ale její bílá společnice upřela velké, chytré jantarové oči, přeběhl jí mráz po zádech. Chvilku se na kočku nedůvěřivě dívala, ale potom nad svou paranoiou mávla rukou. Nechala kočku kočkou a rozhlédla se kolem, jestli někde v orosené trávě nezahlédne skleněnou kuličku. To byl ostatně důvod, proč sem přišla. Chtěla ji najít. Musela ji najít. A to co nejdřív, protože slíbila mámě, že jí pomůže s obědem.

Klekla si na všechny čtyři a vzápětí svého činu litovala, protože kolena i ruce se jí okamžitě zabořily do mokré hlíny. No jo, včera přece pršelo. V tuhle chvíli to hodila za hlavu. Bude mít dost času vymyslet vhodnou výmluvu pro mamku po cestě domů.

Spíš naslepo šmátrala ve vysoké trávě. Už by to tady taky někdo mohl posekat. Jak tak její prsty bloudily mezi mokrými stébly, narazily na něco horkého. Okamžitě ruku stáhla. Pokrčila obočí a postavila se. Z kalhot si oprašovala nečistoty, ale v půlce pohybu se zarazila. Šokovaně zírala na zem kousek od ní. Tráva zázračně zmizela a na jejím místě se objevil rozpálený nápis. ,Díky.´

Tep se jí zrychlil a žaludek stáhl. Tohle nebylo normální, určitě ne.

Otočila se o sto osmdesát stupňů, když za sebou uslyšela…něco neidentifikovatelného. Nelíbilo se jí to. Ani trochu. Opakovala se situace ze včerejšího večera. Jenže to se k její úlevě ukázalo, že za všechno mohl Jesse a toulavá kočka. Tentokrát nějak podvědomě věděla, že to tak není.

Přesto s naivitou zavolala: „Jesse, tohle není sranda!“

Doufala, že zpoza rohu vyjde vysmátý mladík. Nic. Místo toho následoval další strach nahánějící zvuk.

Pohled jí padl na houpačku. Kočka už tam nebyla, asi měla lepší věci na práci. A Roxy se jí ani moc nedivila. Její nápad se jí vlastně docela zalíbil. Odejít. Proč ne, může prostě odejít. Otočila se směrem k brance z hřiště a vzápětí by se v ní krve nedořezalo.

Před ní stál…někdo. Někdo v dlouhé černé kápi. I když to v té chvíli nebylo zrovna dvakrát vhodné, Roxy okamžitě uchvátil jasně modrý kámen omotaný stříbrem, který osobě visel na krku. To jediné z ní taky bylo vidět.

Tvář jí sice zahaloval stín z kápi, ale podle hlasu jasně poznala, že je to žena. Spíš holka.

„Ještě jednou ti musím poděkovat. Nemáš ani tušení, jak moc si mi usnadnila práci.“

„Co po mě chcete?“ svoji otázku skoro vykřikla.

„Už nic. Mám to, pro co sem si přišla.“

Nechápala, co ta osoba myslí. Co má? Vždyť jí přece nic nedala. O nic nepřišla. Rozhodla se to ignorovat a radši se zeptat na něco podstatnějšího.

„A kdo sakra jste?“

„Nikdo, koho by ses měla bát. Aspoň pro zatím.“

Roxy radši o krok ustoupila. „Pro zatím? Jak pro zatím?“

„To víš. Na tomhle světě jsou fakt zlí chlapíci, kterým moc nesedíš. Když se na to ale podíváš z druhé straně. Někdo dost mocnej nad tebou drží ochranou ruku. Ale tak to nebude napořád. Někdo musí vyhrát.“

Najednou ji ovládl vztek. „A vy nepochybně budete ta, která se postará o tom, aby vyhráli ti špatní.“

Osoba pod kápí se hlasitě rozesmála. „Já? To ani v nejmenším. Nejsem na ničí straně. Jsem tak hodná jak jen můžu být a tak zlá, jak chci být.“

Její smích v Roxy vzbudil odvahu. „To je blbost. Musíte být na něcí straně.“

„Ale nemusím. Dělám jen to, co chci. To je můj dar.“

 „Jak…“ nedovolila jí domluvit.

„Přestaň klást otázky, na které ti nemůžu dát odpověď. Jsou věci, na které musíš přijít sama.“

Roxy jí věnovala dlouhý pohled. I když neviděla její tvář, něco na ní jí připadalo podivně povědomé.

„Měla bys jít. Momentálně to tu pro tebe není bezpečné.“

Ani se nemusela moc rozmýšlet a okamžitě zamířila pryč. Ještě se párkrát ohlédla a když zatáčela za roh, postava v kápi pořád stála uprostřed hřiště. Roxy nevěděla, co si o jejich setkání myslet. Její tělo zaplavovaly smíšené pocity. Na jednu stranu jí něco v jejím hlase uklidňovalo, ale na tu druhou… Tak nějak z ní cítila, že by mohla být pěkně nebezpečná. Jako kočka, který vytasí drápy. Jedno ale věděla jistě. Nechtěla by ji mít za nepřítele, to v žádném případě. Teď se jenom vynořuje otázka, jak to dopadne. Na čí straně vlastně je? Nikdo nemůžu být naprosto nestranný, vždycky má k jedné straně blíž a ta ji dřív nebo později strhne. Ona jenom doufala, že to bude ta její.

Sledovala, jak odchází. Když zašla za roh, usmála se. Zajímavá holka. S tou ještě budou problémy, o tom ani v nejmenším nepochybovala.

„Máš to?“ ozval se jí za zády drsný hlas.

„Ovšem,“ obrátila se k němu, „Pochybovals o mě?“

Zakroutil hlavou. „Ani v nejmenším.“

Natáhl ruku. Její váhání ho překvapilo. Nakonec mu přece jenom do dlaně vložila skleněnou kuličku.

Přeměřil si ji pohledem. „Stalo se něco?“

„Mělo by?“

„Nevím. Připadá mi, že…“

Napřímila se, takže částečně odkryla svoji tvář. Tvář mladé, asi osmnáctileté dívky. Obličej jí lemovalo několik pramínků stříbrnobílých vlasů a její jantarové oči mu daly jasně najevo, aby přestal mluvit.

„Měl bys zmizet, než si to rozmyslím.“

 Rozhořčeně spolkl několik otázek, které ho svrběly na jazyku. „Ještě se uvidíme.“

„Bohužel.“

Sotva to to vyslovila, zmizel.

Odfrkla si. Nesnášela ho. Ale práce je práce. Za to je konec konců placená.

Zvedla hlavu k potemnělému nebi a zahleděla se někam do toho nejčernějšího mraku. Když ji na tvář spadla první kapka, pevně semknula oči. Doufala, že déšť smyje její vinu.