Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 765 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Pocta měsíci od Astoreth
[Komentáře - 2] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Věnováno Birute a Loony.

Ostrá bolest deformujících se kloubů a natahujících se kostí jím projela už snad po čtyřistapadesáté. Nebyl na to připraven, nemohl.  Na tohle kruté prokletí si nelze zvyknout.

Zasténal, ale z jeho hrdla se vydralo jen táhlé zaskučení. Vůně okolního lesa zvýrazněly.

Pach tepající krve.

Stádečko srn poplašeně zvedlo hlavu a stočilo ji po zvuku. Už je nevnímal jako živá stvoření. Byly  kořistí. Štíhlé tělo se prosmeklo pod hustými větvemi. Opatrně našlapující tlapy s ostrými drápy se tichounce zabořily do vlhké lesní půdy. Přikrčený v nízkém podrostu nasával tu lákavou vůni, byl už blízko, když  zapraskala větvička a stádo se řítilo na druhou stranu mýtiny, poháněno hrůzou. Vyrazil za nimi. Lačný, s myslí obestřenou rudou mlhou…zabít….. Omamující vůně čerstvé, živoucí krve, její železitá chuť a teplo prýštící z otevřených ran mezi tesáky. Zabít.

Zmizely mezi stromy. Byl už jen pár skoků od kraje lesa, když k jeho vědomí pronikl jiný pach…mnohem lákavější. Vůně člověka. Prudce se zastavil. Nasával omámeně tu vzrušující vůni. Svaly se mu roztřásly touhou. Pomalu zaklonil hlavu k měsíci. V jemném oparu s mlžnou aurou zářil jako rybí oko. Dlouze, táhle zavyl …pozdrav lovce prastarému  božstvu. Je čas přinést mu obětinu….je čas zabít.

Nespěchal. Člověk je tak snadná kořist…bezmocná a pomalá… Jeho mysl letěla jak šíp, krutá a bezcitná, tam kde odpočíval ten, na jehož mase bude již za chvíli hodovat.

Kořist seděla schoulená u stromu, zahalená v černém plášti. Usínala. Cítil její únavu. Ztracená.

Zaútočil  bez varování. Nedal jí žádnou šanci. Tichý výkřik bylo to jediné, na co se zmohla, ani nezvedla ruku ke své obraně. Svezla se tiše po kmeni k zemi.

Její krev byla sladká. Slastně přivíral oči, když pomalu jazykem slízával rudou cestičku na bílé kůži hrdla. Ještě dýchala. Její oči byly velké, vyděšené a plné slz. Třásla se hrůzou, bolestí, pološílená strachem. Bezmocná a odevzdaná. Cítil to. Vnímal ji, patřila mu. Tesáky a drápy trhaly látku jejího šatu. Chtěl kůži, maso, krev….

Zazněl výstřel. Trhnul sebou a odskočil od schouleného těla. Tohle nečekal. Pomalu se otočil. Silueta muže se blížila rychle. Připravil se k útoku. Druhý výstřel ho minul o chloupek. Vztekle zavrčel a rozběhl se pryč. Dnes tedy jen srny…..

Ranní chlad pronikal kůží až k rozbolavělým kostem. Posadil se. Probuzení, jaké už zažil nesčetněkrát. Nahý uprostřed lesa a vedle něj zbytky mrtvé srnky. Jeho tvář i ruce pokrývala zaschlá krev. Pomalu, namáhavě se zvedl a vydal se k domovu, jeho domek na samotě u lesa je jediné bezpečné místo, kde může žít….nikomu tu neublíží.. Vlekl se unaveně po sotva viditelné pěšince lesní zvěře. Třásl se zimou a vyčerpáním. Další úplněk byl za ním. Nepamatoval si z této noci nic. Jediné, co ho v mrazivém jitru hřálo, bylo vědomí, že to zase byla jen srna. Neodsoudil nikoho k věčnému prokletí….dnes opět může klidně spát.





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.