Dívala se do výkladní skříně. Měla k tomu důvod - potřebovala nový kostýmek. A právě tenhle sejí líbil. Byl světle šedý s moderně střiženou sukní, elegantním sakem a svítivě zelenou košilí. Jen kdyby ta cena byla nižší. Ne že by na něj neměla, to zase ne. Jen si nikdy nepřivykla nakupovat drahé oblečení. Exotická dovolená, luxusní auto, vila u moře… To všechno se stalo neoddělitelnou součástí jejího života, jen oblečení vždycky nakupovala ve slevách nebo v normálních obchodech.

„Když se ti tolik líbí, proč si ho nevyzkoušíš?“ ozvalo se za ní. Musela se zastydět, protože si neuvědomila, že na ty šaty zírá.

„Já….“ otočila se. Muž, který na ni promluvil měl ty nejkrásnější zelené oči, jaké kdy viděla, černé vlasy ne nepodobné hnízdu a překvapený úsměv.

„Dlouho jsme se neviděli, Cho!“

„Máš pravdu, Harry.“

Chvíli mezi nimi bylo ticho. Nebylo to to trapné ticho.Oba, nebo aspoň Cho, vzpomínali na minulost. Pak Harry prošel kolem ní. Myslela si, že odchází, ale on otevřel dveře do obchodu. Nechápavě se na něj podívala.

„Zkusíš si je přece, ne?“

Cho se zamyšleně na sebe dívala do velkého zrcadla. Harry Potter. Kdysi ho měla ráda. Nemilovala ho, jen ho měla ráda. Teď, když se před ní objevil, se jí na mysl vetřela myšlenka, jaké by to asi bylo, kdyby s ním tehdy zůstala.

Vědomí, že stojí před zkušební kabinkou a čeká, až se mu předvede v kostýmu, který si obyčejný člověk nemohl dovolit, jí dělalo radost. Takovou tu dětskou nadšenost.

„Sluší ti,“ řekl obdivně, když vyšla z kabinky ven.

„Přeháníš!“ Falešná skromnost. Cítila se polichocena. Vážně jako by se vracela do dětských let. Od doby, co na vlastní oči viděla smrt, se nečervenala. Stala se chladnou.

„Ne, nepřeháním! A dokonce by pro mne bylo poctou, kdyby tato krásná dáma přijala mé pozvání na něco dobrého,“ zazubil se Harry. Cho se smála.

„Tak dobře!“

Vešli do kavárny na rohu dvou ulic. Bylo tam útulno a panovala tam přátelská nálada.

Harry a Cho si sedli do rohu místnosti, daleko od oken, kde panovalo přítmí.

„Co si dáte?“ zeptala se obsluha v podobě velmi mladé dívky.

„Pro mě suché bílé víno,“ řekl Harry. „Ty si dáš co, Cho?“

„Pro mě červené,“ poručila si.

„Tak červené?“ zeptal se Harry, když obsluha odešla.

„Ano, z bílého mě pálí žáha!“ zasmála se Cho.

Každé z vín bylo v jiné skleničce. Harry víno vypil téměř ihned, zatím co Cho s ním bezmyšlenkovitě kroužila po skleničce. Až pak se napila.

„Je výborné,“ zašeptala. „Skoro tak dobré, jako to naše.“

„Vlastníš vinici?“ zeptal se Harry.

„Já ne, ale moje tchýně ano.“

„Někdy mi musíš dát láhev, abych ochutnal.“

„Jistě…“ Zase se mezi nimi rozhostilo ticho. Cho chtěla Harrymu říct spoustu věcí, stejně jako on chtěl říct spoustu věcí jí.

„Stýkáš se ještě s někým z Bradavic?“ prolomil nakonec ticho Harry.

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Když jsem ukončila školu, rozhodla jsem se začlenit mezi normální lidi. Co ty?“

„Samozřejmě, že své přátele pořád vídám. Vlastně je mám v rodině,“ ušklíbl se Harry trochu ironicky. „Někdy je to hrůza – všude kam se podíváš, když ráno vstaneš, uvidíš zrzavou hlavu.“

„Takže Weasleyovi. Vzal sis Ginny?“

„Ano, asi před sedmi lety. Teď máme dvojčata, právě prožívají své hyperaktivní stádium.“

„Jak se jmenují?“ Cho si připadal zvláštně. Rozhovor o dětech jí „téměř“ pokazil celý večer.

„June a Jane.“

Cho se zasmála. Pobavilo jí to.

„A nesměj se! Já jsem se zděsil, když s tím návrhem přišli!“ zlobil se naoko Harry.

„Tak proč jsi s tím souhlasil?“ Cho měla co dělat, aby přemohla svůj záchvat smíchu.

„Měl jsem snad na výběr? ,Ale no tak, Harry! Vždyť je to roztomilé!‘ A já jsem byl zrovna v rozpoložení, ve kterém jsem Ginny nedokázal nic odmítnout. A co ty?“

„Já? Po škole jsem odjela z Anglie. Pak jsem potkala Paula, studovat na univerzitě v Paříži, kam jsem jela na dovolenou. Chodili jsme spolu asi rok, pak jsme se vzali,“ pokrčila rameny Cho. Věděla, že to nestačí, že bude muset říct víc.

„To je vše? Ale prosím tě! Vyprávěj, přeháněj!“ vybídl ji Harry. Cho připadalo, že to odkoukal od Ginny, když vedla rozhovory s kamarádkami.

„No tak dobře, přemluvil jsi mě!“ vzdala se Cho, příliš lehce na její vkus, ale určitě tomu pomohla i druhá sklenice vína. „Poslední zkoušku v Bradavicích jsem složila na výbornou. Skoro ve všech předmětech jsem měla plný počet bodů, předpokládalo se, že zastanu nějakou vysokou kouzelnickou funkci. Nevím, ale rozhodla jsem se, že nechci. Odjela jsem z Anglie, protože jsem chtěla začít od začátku – bez vzpomínek a tak. Přijela jsem do Paříže a potkala Paula. Měli jsme se rádi a skvěle jsme spolu vycházeli a když jsem po roce otěhotněla, vzali jsme se. Bohužel se dítě narodilo mrtvé. Paul tehdy dostudoval universitu a odjeli jsme k jeho otci do Číny.

Hodně jsme pak cestovali. Ve Florencii mě Paul vzal do jednoho baru, kde jsme viděli mladou začínající kapelu. Měli talent akorát potřebovali nějaké vedení. Paul, vystudovaný právník, se s nimi dal do řeči a ze dne na den se stal jejich manažerem.

Ta skupina se za půl roku stala neuvěřitelně slavnou a my jsme zbohatli. Navíc to nebyla jen chvilková záležitost. Ta skupina se doteď drží na špičce světového hudebního žebříčku a vydělává miliony.

Celé ty roky jsem nekouzlila. Manžel věděl, že jsem čarodějka a považoval to za úžasné. Často se mě ptá, jestli jsem jim to štěstí nepřikouzlila.“

„Máš štěstí,“ řekl Harry. „To se nestává tak často.“

„Ty snad nemáš štěstí?“

„Mám, to mám. Kdybych neměl, nebyl bych ženatý. Ginny je moje štěstí. Víš, dříve byly docela kruté časy. Souhlasila až napotřetí. Někdy si z toho dělá srandu a říká, že si mě vzala, abych jí dal pokoj.“ Smáli se. Bylo to neuvěřitelné kouzlo okamžiku.

„A co vlastně děláš?“

„Jsem bystrozor. Když jsem nastupoval, čekal jsem dobrodružství, ale teď mám spíš nad hlavu papírování. Ono se v posední době nic moc neděje.“

„Všimla jsem si. Docela mě překvapilo, když jsem uviděla kouzelníka, jak jednomu mudlovi opravuje auto. Myslela jsem, že jsou na to zákony o utajení.“

„Většina těch zákonů byla zrušena. Ale měla jsi vidět těch několik měsíců po porážce Voldemorta. To byl záhul. Ono se utajení přemrštěně dodržovalo a navíc se kouzelníci čím dál častěji pletli do věcí mudlů. Každou chvíli jsme vyjížděli mazat paměti. Vlastně je to jedno z kouzel, které umím naprosto perfektně, skoro i bez hůlky,“ ušklíbl se Harry a prohrábl si vlasy. Venku už byla tma. Kolik mohlo být hodin? Půl jedenácté?

„Měla bych už jít,“ řekla Cho trochu neochotně.

„No ano, už je pozdě.“ Harry se tvářil zklamaně, ani se to nepokoušel skrýt. A Cho se cítila provinile. Nic neudělala, ale myslela na to. Nikdy dříve nepomyslela na to, že by mohla svého manžela s někým podvést. Nikdy nikoho takového nepotkala, navíc to bylo příliš riskantní – nikdy by nechtěla ztratit svůj luxusní život kvůli nějakému záletu. Až do teď. Bylo to nebezpečné a tak lákavé…

Harry se loudal domů. Ne, že by se mu domů nechtělo. Vlastně se těšil. Na Ginny i na June a Jane. Ty malé rošťáky by nikdy za nic nevyměnil. Chyběly by mu – to jejich neustále běhání po bytě. Vždycky ho rozesmálo, když se jedna z nich na svých vratkých nožkách rozběhla a místo aby zatočila, narazila plnou parou do skříně, pak se jen otřepala, rozhlédla se, jestli se náhodou někdo nezlobí a vesele běžela dál.

Loudal se, protože musel přemýšlet. Zlobil se na sebe za své myšlenky. Jak jen kdy mohl přemýšlet o tom, že by Ginny podvedl! Nikdy, nikdy by to neudělal. Copak by mohl ztratit své štěstí, svůj smysl života jen kvůli chvilkovému záletu?

„Blbost, naprostá pitomost,“ zabručel si Harry pod nosem.

/*/

„Pane Pottere?“ ozvalo se nesmělé pípnutí ode dveří. Harry, který právě vyplňoval nějaké papíry, se lekl a udělal chybu.

„Co?“ řekl podrážděně.

„P-promiňte, ale…“ Mladý, nesebevědomý poslíček mu položil na stůl papír.

„Nemůže to počkat?“ zabručel Harry aniž by zvedl hlavu a podíval se na papír.

„Ne, prý v té bance máte být hned,“ řekl poslíček. Teprve teď Harry vzhlédl a přečetl si papír. Nějací kouzelníci přepadli banku? Co to bylo za nesmysl?

„Co je to za nesmysl?“

„Já nevím, pane, ale chtějí, aby jste to prošetřil.“ Měl být rád? Po roční pauze konečně nějaká vyjížďka.

„Tak dobře, hned jsem tam,“ povzdychl si Harry. Takhle ty papíry do dneška nedodělá, zase bude muset zůstat přes čas. Ginny se na něj bude zlobit.

Poslíček odběhl a Harry pomalu vstal. Hodil na sebe kabát, i když venku bylo teplo a přemístil se ke vchodu banky. Tam na něj čekali dva jeho spolupracovníci – John Davis a Katie Helmenová.

„Konečně jste tu. Dostali jsme rozkaz: ,Počkejte než dorazí Potter.‘“ John se ušklíbl. Oba bystrozorové byli jeho podřízení.

„Takže to jsou opravdu kouzelníci, ti lupiči?“

„Pravděpodobně.“

„Ale jestli někdo zemře, budeme mít problémy,“ podotkla Katie, která právě listovala seznamem rukojmí.

„Proč?“ zeptal se Harry.

„Je mezi nimi i manželka Paula Longa, manažera jedné z nejúspěšnějších kapel světa. Kdyby se jí něco stalo, mohlo by nás to stát hlavy,“ řekla Katie pochmurně.

Úspěšná kapela? Paul? Kde už to jen Harry slyšel. Došlo mu, že manželka Paula Longa je Cho.

„Máte nějaký plán?“ zeptal se Harry naoko znuděně.

„Ne, nemáme. Mudlovská policie zkoušela vyjednávat, ale selhalo to,“ pokrčil rameny John.

„Takže vy, Davisi, se zkusíte proplížit zadem a zkontrolovat rukojmí – zjistíte, jestli jsou v pořádku. Vy, Helmenová, se je znovu pokusíte zkontaktovat – prostě přitáhněte jejich pozornost.“

„A co vy, šéfe?“ zeptal se Davis.

„Já to zkusím vrchem. Proboha, snad jsme lepší než několik zlodějů!“

Nebyla to složitá mise. Pochytat zloděje – kam se jen dopracovali? Každopádně, Davis vzal svůj úkol až příliš vážně. Chytili ho dřív, než de dotkl budovy, což Harryho přesvědčilo, že použili ochranné kouzlo, aby se nikdo nedostal ke dveřím bez jejich vědomí. Naštěstí byla budova příliš velká, než aby ji mohli kouzlem obalit celou.

Harry, stojící na střeše, slyšel požadavky lupičů. Chtěli ohromnou částku za to, že se nikomu nic nestane. Harry však musel nejprve zrušit kouzlo kolem budovy, aby se rukojmí mohli dostat ven.

„Co by tohle mohlo být za kouzlo?“ zamyslel se. V hlavě listoval seznamem bariérových kouzel, až nakonec přišel na to nejpravděpodobnější. Musel se jen dostat dostatečně blízko. Proto se přemístil na zem dost daleko od budovy. Pak vyřkl patřičné kouzlo a rychle ho nahradil jiným, podobným. Dobře věděl, že by si lupiči mohli všimnout změny.

Hodil by se mu neviditelný plášť, ale ten byl doma a na takovou cestu nebyl čas. Proto potichu vešel dovnitř.

„Šéfe? Jak jste se dostal dovnitř?“ Davis seděl svázaný u dveří a zřejmě si to dost užíval.

„Ticho!“ sykl Harry. Pohledem sjel na lana. Ne, určitě nebyla obyčejná. Bylo to kouzlo – přesněji Pouta na tebe. Obyčejné, ale praktické kouzlo. Mávnutím hůlky Davise osvobodil.

„Kde jsou rukojmí?“

„Jsou v přední části banky, hned u oken, aby policie nemohla střílet.“

„A ty jsi u dveří proč?“

„Znáte mě, šéfe, jsem moc ukecaný na to, abych byl rukojmí.“

„Jak to, že nechali kouzelníka o samotě?“

„Když mě přepadli, lekl jsem se tak, že jsem ztratil hůlku,“ přiznal Davis a Harry se divil, jak může pracovat s takovým idiotem.

„Tak jí běž najít, ty pako!“

„Rozkaz! Ale ta bariéra…“

„…už tam není,“ doplnil ho Harry. Davis odběhl.

Jak jen dostanu rukojmí ven? Mohli by tam vběhnout a svázat je. Jenže nevěděli, kolik jich doopravdy je. Naštěstí tam s nimi byla Katie, která uměla jedno skvělé kouzlo. Bylo sice krátké, ale to by mohlo stačit.

„Davisi?“

„Ano, šéfe?“ Harry si ani nevšiml, kdy se Davis vrátil.

„Běž za Katií a řekni, aby na znamení použila to své časové kouzlo. Pak se sem vrať.“ Davis zase odběhl.

Harry počkal, až se Davis vrátí, pak oba vtrhli do banky a vystřelili jiskry přímo do oken – znamení pro Katii. Ta vběhla dovnitř a vykřikla to své kouzlo, jindy úplně zbytečné. To kouzlo totiž zpomalilo všechny vybrané cíle, ale jen na několik sekund. Přesto to stačilo, aby devět lupičů svázali. Pak už jen stačilo osvobodit rukojmí.

Harry očima vyhledal Cho. Rychle k ni doběhl. Měla na sobě ten šedozelený kostým. Neuvěřitelně jí slušel.

„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ vydechl si.

„Byl jste skvělý, šéfe!“ plácl ho Davis po zádech. No jistěže byl Harry dobrý. Dopracoval to přece až na jednu z nejvýznamnějších vedoucích pozic – byl profík a taková akce byla pod jeho úroveň. Příliš jednoduchá.

„Měla jsem docela strach,“ ulevila si Cho, když Davis odhopsal někam jinam. „Měla jsem u sebe hůlku, kdyby došlo k nejhoršímu…“ pyšnila se.

„Zřejmě nepředpokládali, že jsi kouzelník,“ zabručel Harry – jeho známý pracovní komplex. Kolikrát už vykřikl ze spaní: „Pane ministře, ty papíry budou do zítřka hotové!“ nebo „Tady bystrozorské ústředí!“ nebo dokonce „Já se tak lehce nevzdám!“ To ho pak Ginny vzbudila se slovy: „Jestli se nevzdáte, Pottere, udusím vás polštářem!“

Cho ho ale nesetřela tak, jako to dělávala Ginny. Řekla jen: „To je dobře. Bůh ví, co by mi udělali, kdyby to zjistili.“

„Paní Longová, potřebujete ošetřit?“ vmísil se do hovoru lékař.

„Ne, jsem úplně v pořádku. Nic se mi nestalo,“ usmála se. Pak se obrátila na Harryho: „Nezašel bys někam?“ Harry by šel rád, ale nemohl.

„Je mi líto, ale mám ještě spoustu práce.“

„Harry! Na to jsou přece lidi!“ zaprotestovala Cho.

„Já vím,“ zamračil se Harry. „Ale tu práci musím udělat já, nemůžu jen tak někomu předat.“ Cho se tvářila šokovaně. Copak nebylo normální, aby si člověk dělal svou práci sám? Nebo jí měl vysvětlovat, že pracuje s tajnými dokumenty?

„Možná později,“ slyšel sám sebe říkat. Nedělal dobře, věděl, že bude muset zase Ginny lhát. A to nedělal rád.

„Tak dobře,“ souhlasila Cho? Proč je to k sobě tak táhlo? Oba si vzpomínali na dobu, kdy spolu něco měli. To byli ještě malí a byli na škole, ale skončilo to pláčem, skoro až nenávistí. Harry měl neblahé tušení, že by tak mohlo skončit zase. A to by nechtěl.

„Kde tě mám počkat?“

„Co třeba…“ Harry přemýšlš o slušném zapadlém místě. „Co třeba U Vlka? Víš kde to je?“

„Ne,“ zavrtěla Cho hlavou.

„Půjdeš kolem Děravého kotle pořád rovně, směrem na nádraží a pořád dál. Je to pořád rovně a hospoda U Vlka je hned na prvním rozcestí. O půl deváté tram budu,“ řekl Harry a rozloučil se. Byl teď v časovém presu, musel to všechno stihnout do půl deváté. Ale byl si jistý, že to zvládne, jen bude muset být méně pečlivý.

Zazvonil telefon. Vyzváněcí melodie jejího telefonu nebyla moderní, ale příjemná a uklidňující. Volal její manžel.

„Cho? Jsi v pořádku, Cho?“ vyhrkl na ní Paul.

„Jsem, Paule. Vyřešilo se to rychle,“ uklidnila ho.

„Možná už by ses měla z Londýna vrátit.“

„Nesmysl! Myslím, že bych tu mohla ještě měsíc zůstat.“

„Tak dlouho? Stýská se mi.“ Paul si hlasitě povzdechl. Cho ucítila provinilé bodnutí u srdce.

„Mě taky. Mohl bys přijet za mnou. Už dlouho jsme nebyli na společné dovolené!“ navrhla Cho.

„Je mi líto, ale nemůžu.“ Paul nikdy neměl čas. Na druhou stranu – vždy, když si na ni udělal čas, stálo to za to. Paul byl rodinný typ, snažil se s ní být co nejčastěji a snesl by jí modré z nebe.

„Nevadí, ale někdy se sem musíme podívat společně a procestovat Skotsko…. Slibuješ?“ Cho nasadila sladký tón.

„Slibuju!“ vyhrkl Paul nadšeně. „Musím končit, tak si to tam užij.“

„Měj se.“ Cho se rozloučila a schovala mobil zpět do kabelky. Říkala pravdu . Opravdu se jí v Londýně líbí a opravdu by chtěla s Paulem procestovat Skotsko. Ale chtěla, aby za ní přijel?

„To by byl adrenalin,“ usmála se sama pro sebe. Vzrušení z nebezpečí – to byla jediná věc, která ji v životě chyběla.

/*/

Cho čekala na Harryho před vchodem. Přemístil se kousek vedle ní a překvapeně se ptal, proč nešla dovnitř.

„Je slušné počkat venku,“ odsekla Cho. „Navíc to ve mně nevzbuzuje důvěru.“

„Vypadá to hnusně, že? Ale vevnitř je to pěkný,“ pokrčil Harry rameny. „Nebo by dáma chtěla do luxusnějšího podniku?“

„Ne, tohle bude stačit!“ ušklíbla se Cho.

„Ještě aby ne!“ zasmál se Harry a otevřel dveře. Cho zaskočila vybavenost „hospody“. Zatím co oblité rohy venku přímo odpuzovaly, vevnitř bylo příjemně a místo opilců tam seděly mladé páry.

„Já bych sem taky nevkročil, kdybych to tu neznal. Jeden můj podřízený mě sem vzal, když se nám narodila dvojčata,“ vysvětlil Harry.

„Ginny je o rok mladší než ty?“ Harry přikývl a nasměroval ji k jednomu z malinkých stolků. „To jste měli děti dost pozdě, ne?“

„Zdá se ti? Mě ani ne. To bude tím, že ještě před několika lety to tu bylo mnohem nebezpečnější. A když se to uklidnilo, nebyly peníze.“

„Aha.“

„Ty děti nemáš?“

„Nemůžu,“ řekla Cho a sklopila hlavu. Harry nic neříkal, jen si opřel hlavu o dlaň a díval se Cho. Znervózňovalo jí to.

„Tak co si dáme?“ řekla nakonec. Od poledne nic nejela a teď měla hlad.

„Co třeba rybu?“ navrhl Harry.

„Nejím ryby.“

„Dobré, grilované ryby…“ Harry se olízl. „Mají výborné grilované ryby.“

„Tak dobře. Ale když mi to nebude chutnat, dojíš to!“

„S radostí!“ Rozesmáli se. Jako malé děti.

Ta ryba byla opravdu výborná. A Cho si nemohla vzpomenout, kdy naposled měla tak dobrou večeři – a to nemyslela jen na jídlo. I společnost byla nenahraditelná.

„Harry?“ řekla zamyšleně. „Uvidíme se ještě někdy?“

„Byl bych rád,“ přiznal. „Ale je to složité. Nemůžu Ginny pořád lhát o tom, že jsem musel být déle v práci.“

„Chápu,“ sklonila hlavu a v duchu žárlila na Ginny. Byla to blbost, věděla to. Chtěla s ním být jen proto, že se v život nudila a s Harrym se cítila volná, mladá a vždy se smála. Chtěla ten pocit zažívat pořád, ale nebylo jí to dopřáno. A pak tu byl ještě její manžel. Milovala ho a nikdy by ho za nic nevyměnila. Ani za Harryho.

„Zítra odlétám,“ řekla nakonec. Nechtěla si přiznat, že se rozhodla až teď.

„Tak brzy?“ Harry byl zklamaný, poznala to ne něm, ale zdálo se, že se mu ulevilo. Harry by taky svou rodinu nic nevyměnil. Ale Cho byla… Jaká vlastně byla? Bohatá, odvázaná… Mohl s ní jít na oběd. To už s Ginny nemohl. Měli děti, musela se o ně starat a Harry se cítil trochu ošizený o její pozornost. Když večer přišel domů, byla už moc unavená na to, aby ještě někam šla. S Cho se mohl smát. S Ginny ne, o té se dočkával jen kousavých poznámek. Ale nikdy by jí za Cho nevyměnil.

„Nechceš se projít?“ navrhl. Trochu se mu zatočila hlava; myšlenky v hlavě mu vířily neuvěřitelnou rychlostí.

„Jistě,“ usmála se. Měla krásný úsměv. Určitě o tom věděla a možná proto se tolik usmívala.

Když vyšli ven, chytl jí za ruku. Byl to skoro reflex – dříve chodívali s Ginny po nočních ulicích Londýna. Ale Cho neucukla, jen jeho ruku sevřela.

Z její strany to bylo taky spojeno se vzpomínkami – vzpomínala na to, jak potkala Paula, jak spolu chodili ulicemi a drželi se za ruce.

Šli spolu v úplném tichu a Harry jí doprovodil až k hotelu, ve kterém bydlela.

„Tady se asi rozloučíme,“ řekl Harry.

„Jo, to bychom měli,“ vydechla Cho. „Už se asi nikdy neuvidíme.“

„Asi ne,“ přitakal Harry. Byla to podivná chvíle. Loučili se, ale oba věděli, že to jen tak nepůjde, že oba dva udělají ten risk. Oba vsadí své lásky a životy jen za chvíli dobrodružství a přerušení denního stereotypu. Záleželo to jen na tom, kdo se odváží udělat první krok.

A Harryho překvapilo, že ten krok udělala ona. Políbila ho, musela si přitom stoupnout na špičky. Stejně jako Ginny.

Přitiskl jí k sobě ji k sobě a polibek jí vrátil. Dělali hloupost, oba to věděli, ale ani jeden to nedokázal zastavit. Nebo to možná nechtěli zastavit.

„Harry?“ zašeptala Cho.

„Ano?“

„Nepůjdeme nahoru?“ zašeptala tiše. Harry mlčel. Ale koneckonců byl jenom člověk.

„Jistě,“ řekl stejně tiše.

Oba vyšli nahoru a Cho roztřesenou rukou otevřela dveře. Krásné, tmavohnědé dveře, které nebyly příliš silné. A jenom tyhle slabé dveře musí strážit tajemství, které se za nimi odehrálo, když byly pečlivě zamčené.

Když se Cho ráno vzbudila, Harry tam nebyl. Netušila, kdy vlastně odešel, ale byla mu vděčná, že to udělal. Nikdy na to nezapomene, nikdy.

Našla vše, co chtěla najít. Ale do srdce se jí vplížil vtíravý pocit, že tehdy, v pátém ročníku na škole Čar a kouzel v Bradavicích, ztratila něco, co mohlo dát jejímu životu větší smysl.

Musela takové myšlenky vyhnat z hlavy – nemohla to být pravda, měla manžela, kterého milovala. Už se nemohla dočkat, až ho zase uvidí. Nemohla se dočkat, až se jí bude dotýkat a jak bude doufat, aby nepoznal, že to dělal i někdo jiný, než on….

Harry přišel domů až k ránu. S hlavou plnou myšlenek nedokázal spát. Těšil se na Ginny. Umanul si, že jí bude víc pomáhat – pak možná nebude tak unavená a bude se na něj víc usmívat.

„Harry!“ vykřikla, když vešel domů. „Jsem ráda, že jsi v pořádku! Měla jsem takový strach!“ Měla slzy v očích. Objal ji, ale nic neříkal.

„Půjdu si lehnout, měl jsem moc práce,“ řekl. Ginny si otřela oči a přikývla. „Udělal jsem už všechno a ještě něco navíc, zítra si vezmu dovolenou. Na týden, nebo na dva.“ Ginny se na něj překvapeně odívala. „Proč?“ zeptala se.

„Co? Nechceš, abych s tebou a s dvojčaty zůstal doma?“ řekl naoko rozzlobeně začal jí lechtat. Smála se.

„Ne-nech toho!“ pištěla. Poslech jí.

„Zítra bychom mohli zajít třeba do zoo. Vsadím se, že by se tam dvojčatům líbilo.“

„To ano, líbilo,“ řekla Ginny.

Harry usnul s vědomím, že existují dveře, které musí navždy zůstat zamčené. Pro dobro všech.