Sedí tiše v růžku temném,
nohou rytmus klepe si.
V taktu každém noty z perel,
zvuky strun ji vyděsí.
Zrzavé ji vlasy visí,
přes obličej k kolenům.
Přes mříže k ní padá listí,
vítr sviští do lesů.
*
Kam se jaro ztratilo?
Kde je lásky květ?
Proč srdce ji zradilo?
Kdy se vrátí zpět?
*
Na chodbě se ozvou kroky,
zlý dech kolem vane.
Ochladí se,
zima však již nikdy nenastane.
Dveře se už otvírají,
děsu prostor nechávají.
Plná strachu naň se dívá,
toho, kdo jí srdce svírá.
Za ním však ve stínu černém,
kdosi v kápi tiše chrčí.
Chladný rozkaz přes rty jemné,
k stvoření se přenese.
To se pohne, vzduchem plachtí,
jí záhubu přinese.
Obličej svůj na rty její to stvoření přitiskne
a tak celou duši čistou do nicoty obtiskne...