Jmenuji se Lara, tedy Leila Amanda Rablesová, ale všichni jsou zvyklí říkat mi Laro. Zvykla jsem si. Chodím sedmým rokem do Bradavické školy čar a kouzel. Myslím si, že jsem docela chytrá, alespoň to tvrdil kouzelný klobouk, když mě přiřadil do Havraspáru. Nejprve jsem nebyla vůbec spokojená, vždy jsem se chtěla dostat do Nebelvíru, ale bohužel to nevyšlo. No nic, hlavně neplakat nad rozlitým mlékem. To byla oblíbená hláška mojí matinky. Jsem z rodiny kouzelníků, která má hodně rozvětvený rodokmen. Teď jsem to řekla jako bych mluvila o nějaký psí smečce. Vlastně skoro jo.

   Jsem černá ovce rodiny. Všude po našem domě na Grimauldově náměstí visely fáborky zelené a stříbrné. Rodiče opěvovali Zmijozel a čekali, že já se dostanu do jejich oblíbený koleje. Když se na to dívám zpět nechápu, že jsem jim chtěla vyhovět. Být ve stejné místnosti s Goylem nebo s tím druhým, jen na to pomyslim, dělá se mi špatně. Jediný kdo v naší rodině za něco stojí je Sirius. Chová se normálně a byl jeden z prvních, kdo se v naší rodině nějak vymykal.

   Nepoznali jste, že jsem Blacková? To je dobře, už dlouho se to snažím skrývat, i když někdy by to mohlo mít své výhody. Někdy mi Brumbál, asi v pomatení mysli – není už nejmladší – řekne Blacková, ale to se stane málokdy. Ale dost už o mně, nejsem zase tak zajímavá – no možná jo. Zítra nastupuju po prázdninách do školy, konečně vypadnu z tohodle zatuchlýho baráku. Na pár měsíců budu mít konečně klid.

   Chladným ránem se rozezněl hlasitý, pisklavý – až nesnesitelný zvuk.

   „Blbej budík, někdy bych ho nejradši odčarovala někam hodně daleko, ale radši to, než aby mě budil Krátura, to fakt ne! Je čas vstát, spěšný vlak do Bradavic na mě nepočká.“

   Lara se potichu vykradla z pokoje, ještě v noční košili rychle přeběhla chodbu v prvním patře majestátního domu a zapadla do neméně velké koupelny. Sprcha ji osvěžila, nemohla se dočkat až bude zase stát na pozemcích školy, všichni její kamarádi budou kolem ní, ale hlavně žádná matka, otec ani Krátura! Ta představa ji dokonale probudila. Když se vracela do svého pokoje narazila na Kráturu.

   „Slečna už je vzhůru?“ zaskřehotal.

   „Ano jsem, ale neviděl si mě, ano?“

   „Ano slečno Leilo, jak si přejete!“ Celou větu zapištěl tak, že by to probudilo i mrtvého.

   „Co se tady k sakru děje?“

   Z vedlejšího pokoje jako namydlený blesk vyletěla postarší dáma, nemohlo jí být více než čtyřicet. Její obličej halila zelená maska.

   „Ježiši mami, co to máš na obličeji?“

   „Nestarej se! Měla by ses jít sbalit, nebo nestihneš vlak.“

   „Jo, to jo, nerada bych tu s váma skejsla přes rok.“

   „No co si to-.“

   Hodila na sebe seprané kalhoty a své oblíbené triko a sešla dolů na snídani. Kufry, které levitovaly před ní nasměrovala ke vchodu.

   „Brý ráno.“

   „Dobré ráno.“

   Více slov během snídaně neslyšela, ani se o nějakou konverzaci nesnažila. Až později, když seděla v obývací místnosti k ní povýšeně přistoupila matka.

   „Sedni si slušně během pěti minut je tu návštěva.“

   „Cože? Dneska? Vždyť jedu do školy.“

   „A to si myslíš, že bez tebe se tu nemůže nic stát? Navíc s nimi přijede chlapec, který s tebou pojede do Bradavic.“

   „Hmm, super.“

   Jakmile se matka otočila v krbu se objevily zelené plameny, ze kterých vystoupil muž s dlouhými vlasy. Jeho chladný pohled ji zamrazil. Někoho jí připomínal, ale za boha si nemohla vzpomenout koho. Matce se rozsvítily oči jen jak ho spatřila.

   „Luciusi, vítejte!“

   Napřáhla k němu ruku, ale on se na ni jen podíval a zkřivil obočí. Po chvíli se krb zeleně rozzářil znovu. Vstoupila krásná vysoká žena, postoupila hned ke svému manželovi a kývla hlavou na pozdrav. Hned po ní z krbu vyšel poslední člověk.

   „Malfoyi!“ vydechla Lara.

   „Nazdar Blacková, dlouho jsme se neviděli, že?“ malý úlisný kluk promluvil snad ještě opovržlivěji, než se jeho otec podíval ve chvíli, kdy vyštěkla jejich jméno.

   „Draco, přisedni si k Leile, je to skvělá společnice.“

   „Jo, ale jak pro koho matko!“

   „Mlč a věnuj se hostovi. Luciusi, Narciso pojďte prosím se mnou, mám čerstvou kávu.“

   Lara s Malfoyem osaměla. Seděli nehnutě a beze slova.

   „Nemysli si, že pojedeš se mnou ve vlaku.“ Lara se zašklebila. „Asi bych tě z něj musela vyhodit.“

   „Neboj se, radši bych si podal ruku s Potterem, než abych byl v tvý přítomnosti.“

   „Já se z tebe asi vosypu, co tu vlastně děláte?“
   „Nápodobně, si asi vážně dost hloupá, nebo ti to tvoje matka neřekla?!“

   „Co mi měla říct? Malfoyi, vyklop to.“

   „Aha, tak přece jenom to nevíš! Co za to?“
   „Nezabiju tě!“

   „Tak to si se překonala, přidej!“

   „Malfoyi!“ Lara vyskočila z křesla a chytila blonďáka pod krkem. „Vyklop to, nebo tě to bude hodně bolet!“

   „Tak mladá a už tak surová, začínáš se mi líbit!“

   Na tváři se mu objevil posměšný úšklebek.

   „Mlč!“

   Vzala mu jeho hůlku a zapíchla mu ji do tváře.

   „Dobře, já ti přece nic nemusim řikat, to ty mi tady vyhrožuješ!“

   „Leilo Amando Rablesová Blacková, co to tu k čertu vyvádíš?!“ Ode dveří se rozječela její matka, která celou scénu sledovala. Přistoupila k ní a  vyrvala jí hůlku z ruky a odstrčila ji. „Draco jsi v pořádku, nestalo se ti nic?!“

   Lařina matka Dracovi upravila pomačkaný hábit. Za jejími zády se objevil Malfoy starší se svou paní.

   „Co se tu děje?!“ Jeho hlas byl neskutečně ledový.

   „Nic Luciusi, viděla jsem jak Lara neopatrně manipulovala s hůlkou. Bůh ví co se mohlo stát.“

   Vypadalo to, že pohotová lež Luciuse Malfoye uspokojila.

   „Myslím, že máme nejvyšší čas vyrazit.“ Vysoká žena promluvila zcela nekompromisně. Draco se zvednul a následoval zbytek své rodiny, která pomalu přešla ke krbu.

   „Letaxová síť má jedno místo těsně vedle nádraží, nejlepší bude přemístit se tam,“ prohodil ledabyle Lucius.

   Lara přenesla svá zavazadla ke krbu a čekala, až se Malfoyovi přemístí. Lucius vzal hrst světlého prášku a vhodil ho do krbu.

   „Sant Marten.“

   Vyšlehly zelené plameny, ve kterých zmizel a po něm i zbytek jeho rodiny.

   „Tak dělej Leilo, myslíš si, že tam na tebe budou čekat věčnost?“

   „Ty se mnou nejdeš, matko?“

   „Ne, proto tu byly Malfoyovi.“

   Lara poslušně vstoupila do krbu a pod sebe hodila hrst Letaxu. Začal se s ní točit celý svět. Nesnášela tenhle pocit. Najednou se ocitla v tmavé místnosti. Vystoupila z krbu a dívala se kolem sebe.

   „Slečno Blacková, je tu ještě jedna neodkladná záležitost, kterou musíme ještě před odjezdem vyřešit,“ pronesl chladně Lucius a poklepal holí se stříbrnou hadí hlavou na Dracovo rameno. Ten pomalu popošel blíž k ní, vzal ji za ruku.

   „Co to sakra děláš?!“ hrozivě zašeptala. Ale Draco si tiše stoupl vedle ní.

   „Tak synu pokračuj!“ Malfoy byl zjevně velice netrpělivý.

   „Leilo Amando Rablesová Blacková, tímto slavnostně přísahám před mou rodinou, že jakmile skončí naše studium dobrovolně ze své vlastní vůle tě pojmu za svou manželku,“ Lara zalapala po dechu, ale Draco pokračoval. „Budu pokračovatelem našeho váženého rodu a nikdy neznevážím naše jméno, ani jméno vaší rodiny,“ Draco dokončil větu a tiše zůstal stát.

   „Co, cože? Ne, to snad nemůžeš myslet vážně?!“

   „Slečno Blacková, je to míněno naprosto vážně, oficiálně vám oznamuji, že jste se právě zasnoubila s mým synem.“

   „Ale, ale… ne, to ne… to není možné. Jak to, že já o tom nevím?“

   „Zvykejte si, s Dracem jste si byli určeni již v den vašeho narození, na tom se nic nedá změnit. Spojením našich rodů završíme vaši dlouholetou výchovu a Dracovu také.“

   „Ne, to ne, vždyť já nechci!“

   „Nezáleží na tom, co chcete Leilo, ale záleží na tom, že to chtěla vaše rodina!“
   „Já nejsem vhodná, vždyť ani nechodím do Zmijozelu…“

   „Malý detail, myslím, že to neovlivní váš svazek. Je tu ještě jeden detail.“

   Laře se najednou zatmělo před očima  a cítila jak někam padá.

                                                             ***

   Slunce jí šimralo na tváři. Kradmé paprsky probleskovaly skrze velké mozaikové okno. Otevřela oči, ale vzápětí si je musela krýt rukou. Bolela ji hlava a každý kousek těla, pálila ji ruka. Otočila se na břicho a zabořila hlavu do měkkého polštáře. Najednou si uvědomila, že něco není v pořádku, ještě včera byla na cestě do Bradavic, tedy skoro na cestě.

   „To byl hnusnej sen, já a zasnoubená s Malfoyem. Fuj, fuj fuj.“

   Přetočila se na bok a pomalu otevřela oči. Ležela ve známé posteli s nebesy, dlouhé modrostříbrné závěsy lemovaly celou postel.

   „Co, já jsem v Bradavicích?“ Netušila jak se dostala do své komnaty. Odhrnula závěs a uvědomila si, že v pokoji je sama. Všimla si hábitu přehozeného přes křeslo, havraspárský, s třpytivým odznakem prefekta.

   „Tak já jsem prefektka?“ Nechápala jak to, že to neví. „To jsem se měla dozvědět včera při zahajovací večeři, to znamená že jsem na ní byla, já to nechápu!“ Vstala a namířila si to přímo do koupelny, svlékla ze sebe noční košilku a vlezla pod sprchu. Jakmile se na její ruku dostala voda začala neuvěřitelně pálit. Lara se chtěla podrbat, v tom si toho všimla. Zkroušeně se schoulila do rohu sprchového koutu a rozplakala se.

   „To nebyl sen, nebyl!“ Usedavě plakala. Na paži se jí sytou černou barvou rýsovalo znamení zla.

   Najednou kdosi vstoupil do koupelny, reflexivně na sebe strhla osušku, která visela hned vedle sprchy.

   „Co tu děláš zmetku!“

   „Měla by si být milejší na svého budoucího manžela.“

   „Hajzle!“ Znovu se schoulila a plakala.

   „Co říkáš na svou novou ozdobu?“ Vykasal vlastní rukáv a ukázal znamení na své ruce.

   „Je to nechutný! Jak ste mi to mohli udělat? Jak jste si to vůbec mohli dovolit?“
   „Dohoda mezi rodinami, nemohlas o tom rozhodnout.“ Jeho hlas zněl jinak, o poznání vlídněji. Popošel k ní a snažil se jí dotknout. Ohnala se.

   „Ale klid… Měla bys být hrdá, sám pán zla ti udělal jeho znamení.“

   „Hrdá? Hrdá, seš směšnej, hrdá na co?!“

   „Poznáš to sama.“

   „Jak si se sem vlastně dostal?!!“
   „Myslíš si, že si prefektkou Havraspáru náhodou? To si až tak naivní? Do téhle komnaty vede přímá cesta z mé prefektské komnaty. Pročpak asi?“ usmál se. Až teprve teď si všimla, že se na jeho hábitu leskne podobný odznak jako na tom jejím.

   „Ty a tvoje hnusná zkažená rodina!“

   „TICHO! Nemáš co mluvit, tvoje rodina na tom není o nic lépe, my si aspoň nehrajeme na urozený, my sme. To se o vás říct nedá!“

   „Tak proč já?“

   „Proč ty? Nevim, možná proto, že si jiná. Hodlám své rodině vyhovět ve všem a ty musíš taky. Zas tak vošklivá nejsi, tak to snad nebude problém.“

   „Ale ty se mi hnusíš, nedokážu si představit že bych vedle tebe měla jen sedět, natož dělat něco jinýho!“ Teď už byla klidnější, neplakala ale vzdouvaly se v ní vlny vzteku. Přistoupil k ní a surově ji chytil za ruce.

   „Pust mě ty zmetku, dělej!“ Jako by ji neslyšel, naklonil se k ní a políbil ji. Byl to krátký polibek. „Co to děláš?! Nech toho, je mi z tebe blbě.“

   „Nebraň se, stejně ti to nepomůže!“ Ještě jednou ji políbil, tentokrát to byl delší a hlubší polibek. Lara byla natolik při vědomí, aby si v hlavě probrala možná řešení a vybrala jedno. Kousla.

   „Sakra, náno pitomá! Co si myslíš, že děláš!“ Draco od ní poodstoupil a bolestně zkřivil obličej. Ze rtu mu tekl tenký proužek krve.

   „Opovaž se to někdy zopakovat, příště se budu snažit mnohem víc.“

   „Dostanu tě, dřív nebo později, ano!“

   „Zapomeň!“

   Její slova se rozplynula jen tak do vzduchu, protože Draco už byl z koupelny dávno pryč.

                                                             ***

   Jen pomalu se vzpamatovávala z onoho dne, kdy se dozvěděla, že je proti své vůli předurčena ke sňatku s tím největším zmetkem všech zmetků. Uplynul měsíc a ona nemohla klidně spát. Každou noc čekala, odkud se vynoří. Vynechala snídani a zůstala ležet v posteli.

   Byla neděle a Lara věděla, že nemusí nikam pospíchat. Nakonec přeci jen vstala a líně se oblékla. Vydala se na školní pozemky, už dlouho nebyla pod velkým košatým stromem, kde dřív tak ráda sedávala. Všem bylo divné, jak se změnilo její chování, s nikým se nebavila, nikam nechodila. Bála se, že by ho někde mohla potkat, už jen to, že ji hypnotizoval pohledem na večeřích, snídaních, obědech. Teď stála pod stromem a přemýšlela nad zlým osudem který ji potkal. Posadila se a zadívala se na nebe. Větve stromu rozrušovaly obzor a s jejich listím si hrál něžný vánek.

   „Laro?“

    Lara se ani neotočila a věděla o koho se jedná.

   „Ahoj Ginny.“

   „Věděla jsem, že tu budeš.“
   „Hm, co tu děláš ty?“

   „Byla sem se jen projít, když jsem tě tu viděla, tak jsem si myslela, že bychom si mohli popovídat.“

   „Jo, jasně, když myslíš.“

   „Co se s tebou děje Laro? Od té doby, co si se vrátila z prázdnin si jiná.“

   „To nic není, jen... vlastně nic.“

   „No tak, jsem tvá nejlepší kamarádka, komu jinému by si to měla říct?!“

   Lara beze slova vytáhla rukáv hábitu a odhalila znamení zla. Rozplakala se.

   „Ale to, to je-“

   „Jo, je to znamení zla… jsem smrtijedka.“

   „Ale jak to, vždyť si je vždycky odsuzovala, ty nejsi jako oni!“ Ginny nemohla překvapením ani pořádně mluvit.

   „Já to nechtěla, věř tomu. Není to ještě všechno, to znamení má svůj důvod.“

   „Cože?“

   „Jsem zasnoubená s Malfoyem.“ Opět se rozplakala. „Proto mám to znamení, jeho rodiče se domluvili s našima a sjednali nám již v kolébce sňatek.“

   „A-, a ty si o tom nevěděla?“

   „Ne do té chvíle, než mě Draco požádal o ruku.“

   „A ty si řekla ano?“

   „Nemohla jsem říct absolutně nic, protože by to stejně nic neovlivnilo.“

   „Mrzí mě to, nevěděla jsem.“

   „Hlavně ne soucit. Kdybych se nenarodila do tak dementní rodiny, kdybych se chovala jinak, kdybych nežila!“

   „To neříkej. Třeba to nebude tak zlý.“

   „Nebude tak zlý? Nebude tak zlý? Už teď je to dost zlý!“

   „Malfoy se k tobě chová hnusně?!“

   „Ne to ne, nevypadá, že by mu nějak vadilo že sňatek byl domluvenej – asi odmalička usínal s mojí fotkou!“

   „Tak co je špatně, teda kromě toho, že je to zmijozelák, slizoun a dokonale nesnáší mou rodinu a mé přátele?“

   „Já to nechtěla!“

   „A je to hotová věc?“

   „Bohužel, nechápu jak mi to mohli udělat!“ Lara objala Ginny .

   „Nemysli na to, snaž se si zvyknout, časem to zevšední, věř tomu.“

   „Díky Ginny.“

   „Můžeš se na mě obrátit kdykoliv. Mám tě ráda…“

                                                                ***

   Byl večer před vánočními svátky, odmítla jet domů a doufala, že si užije trochu klidu. Rozsvítila vonné svíčky a rozestavěla je po celé komnatě. Vzala si na sebe lehký župan a namířila si to do sprchy. Horká voda stékala po jejích vlasech a prodírala si cestu skrze její obličej. Hlavou se opřela o vlhkou zeď, na které se srážely kapičky vody a pomalu stékaly dolů. Najednou ji kdosi chytil za rameno. S trhnutím se otočila.

   „Ahoj Laro.“

   „Zase ty?“

   „Jdu se přeptat jak se máš.“

   „Jak to, že si nejel za svým drahým papínkem?“

   „Nebuď zlá, přinesl jsem ti dárek.“

   „Víš kam si ten dárek můžeš strčit!“

   Až teď si uvědomila, že na sobě nemá absolutně nic. Natáhla se po županu, ale zastavil ji. Vkročil k ní do sprchy, hábit mu smočily první pramínky vody. Ustoupila dozadu a zády narazila na zeď. Naklonil se k ní a chtěl ji políbit, otočila hlavu. Políbil ji na krk.

   „Nenávidím tě Malfoyi, nenávidím, rozumíš tomu?!“ Otočila hlavu a jejich rty se spojily.

                                                                ***

   Byla hluboká noc, svíčky pomalu dohořívaly, ale jejich plamen ještě ozařoval dvě siluety na posteli.

   „Nemysli si, že se něco změnilo, stejně tě nenávidím!“

   „Samozřejmě.“

   Jeho hlas zněl pobaveně, nebyl to ten Draco, kterého znala. Nebyl to ten člověk, který ji žádal před rodinou o ruku.

   „Draco?“

   „Hmm.“

   „Proč si mě chceš vzít? Protože musíš?“

   „Ne, protože tě chci. Rodiče mi o tobě řekli hned v první den školy.“

   „Tak ty si to věděl?“

   „Jo, nebylo to tak nemyslitelný, jsi hezká.“

   „Aha,“ sklopila oči. Na řase jí ulpěla slza.

   „Na, tady je ten slíbený dárek.“

   Rozbalila malou krabičku, ve které byl stříbrný prsten s velikým zeleným smaragdem. Nevěděla jestli se z něj má radovat.

   „Líbí?“

   „Hmm.“