Stojím ve své cele tváří k ohlazené mříži. Zavřený jak dobytče, několik dní a nocí…kolik, to nevím. Jestli míjí hodiny, nebo dny… nerozeznávám. V cele není okno, nevidím nebe. Nevidím nic než kamennou, plesnivou zeď. Ta mříž je ohlazená četnými dlaněmi, včetně mých. Jak se tak tisknu k chladnému železu, abych alespoň zahlédl kousíček chodby. Kroky se v ní rozléhají…pořád doufám, že je to ona…že přijde a řekne jim, že jsem nevinný….
Nepřišla. Doufal jsem, že jen nemohla…. Nemůžu uvěřit, že by nechtěla, že by mne v tom nechala. Přeci jen tak nezapomene, neopustí mne v takové situaci….. Nemůže.
Ví, jak to bylo, ona jediná. Já je nezabil…. Viděla to.
Bystrozoři mne našli stojícího nad mrtvými těly a dál se nikdo neptal. Červený záblesk mne zbavil vědomí dřív, než jsem stačil cokoliv říct.
Soud byl rychlý, neposlouchali mne a ten kdo poslouchal, nevěřil. Podle nich jsem vrah. Kde je spravedlnost? Verdikt soudu zněl jasně…. Mozkomorův polibek.
Vždycky jsem slyšel, že to je to nejhorší, co se může člověku stát, ale nikdy jsem si to neuměl představit. Mozkomor mi vysaje duši… Co je duše? Kolik ze mne je duše, a když mi ji vezmou, co zůstane? Jen popel a prach? Smrtelné tělo? A budu něco cítit? Před tím, přitom…po tom? Kde budu já? Budu součástí mozkomora a nebo zmizím? Mám strach.
A ona nepřichází, aby mi pomohla…moje jediná naděje. „Penelopo…“ Znovu se tisknu ke mřížím a vyhlížím ji…nepřestanu doufat, do poslední chvíle.
Přecházím po tmavé vlhké místnosti 2x2 metry – kobka, hnusná, smradlavá klec. Jsem zvíře…lapené, zraněné, zoufalé zvíře…ale ještě jsem. Jsem to já ..já…já… Percy Weasley cítím, vnímám, myslím, bojím se a doufám….ještě pořád jsem.
Sedím na tvrdé pryčně, která slouží jako lůžko…nespal jsem už kdoví jak dlouho…nemůžu. Trhám sebou při každém zvuku. Už nedoufám. Sedím a kývu se zepředu do zadu, sedím a cítím..cítím už jen strach. Jsem tady dlouho, snad tisíc let. Neřekli, kdy má být verdikt vykonán, ale musí to být každou chvílí….jsem tu od počátku věků….. Jsem tu já….já se svým strachem.

Už vím že nepřijde…nikdy. Jsem sám. Jen strach a bolest. Není fyzická, ale o to je horší užírá mne tak, že nic jiného neexistuje. Abych ji přehlušil, drásám si přerostlými špinavými nehty předloktí. Do krve. Přesto necítím nic. Jen ten strach. Fyzická bolest, jako by přestala pod jeho vlivem působit. Pořád se kývu na pryčně…už neposlouchám co se děje na chodbě.

Dveře zavrzaly, vzhlednu vytřeštěnýma očima. Otvírají se pomalu, tak hrozivě pomalu. Nevidím ho, ale už ho cítím….a slyším, jeho sípavý dech.
„Ne! Ne! NE! Néééééééé…..“ přecházím do neartikulovaného křiku. Neexistují slova, neexistuje nic, jen hrůza bez hranic. Můj křik naplnil malou kobku, ale on ho asi neslyší. Blíží se pomalu, klouzavě. Chlad lezavě stoupá po mé páteři, cítím se jak ochrnutý. Naprosto bezmocný přihlížím svému konci. Už nekřičím. Stojí u mne a jeho strupaté ruce mne uchopily v týle. Temno a prázdno v mé hlavě asi zůstane navěky. Zaklání mou hlavu nekompromisně, ale zároveň jemně jako pevné ruce milence. Mráz už mnou prostoupil a teď čekám na temnotu. Už vidím prázdné důlky tam, kde měly být oči. Jeho ústa vypadají suchá. Kupodivu necítím nic. I strach zmizel. Jsem klidný. Zavřu oči a před nimi mi na vteřinu vyskočí obraz mé matky. Usmívá se. A pak její tvář…té co nepřišla….
Jsou suchá…. Jeho ústa v polibku.
Má duše je výkřik…němý výkřik mizící v černé díře. Sídlila všude v mém těle…v každičké buňce, která dokázala cítit a vnímat. Teď mizí. Ochablost se zmocňuje celého mého těla.
Nebolí to, jen mrazí…prázdnota je ničím, já jsem prázdnota…poslední špetka vědomí je vtahována do nicoty….

„Máme příjem…!“ Ozvala se kolegyně znechuceně. „To si tedy vybrali dobu…“ pohlédnu rozhořčeně na hodiny, ukazující třičtvrtě na tři ráno. Jsem unavená a nechce se mi akčnit až do rána kolem příjmu, ale asi se nedá nic dělat. „Co to je?“ zívnu a šinu si to k příjmovému lůžku, abych připravila přístroje. Pouštím ventilátor i monitor a kontroluju správnost funkcí.
„Nějakej apalik…“ odpoví Evelína.
Ohrnuju nos. „Cože? V tuhle hodinu apalik? To jako překlad? Se zbláznili, ne?“
„Nee,“ odpoví ta lépe informovaná z nás…
„Našli ho někde na pobřeží, je to divný, ale bez zjevného fyzického zranění, prý je to klasickej apalik – mrtvej mozek. Jen leží, celej zkroucenej a slintá.“

Je to mladík, asi pětadvacetiletý, je mi ho líto. Mohl být kdysi i hezký, ale absence vědomé mysli ho k nepoznání změnila. Poslední, co jim prý zůstává je sluch. Nerozumí slovům, jen zvuku hlasu. A tak na něj mluvím. Tiše, pomalu, něžně, jako na malé dítě. Zdá se že ho to uklidňuje. Přestává se třást a jeho nevidomé oči poklidně zírají do prázdna.