1: Podivné setkání

„Siriusi,“ zašeptal černovlasý chlapec a vztáhl ruku k muži před sebou. Opatrně se ho dotkl, jako by se bál, že se rozplyne. „Siriusi,“ opakoval a oči se mu leskly slzami. Vrhl se muži okolo krku a žalostně se rozvzlykal. „Siriusi, já myslel, že jdi mrtvý! Myslel jsem, že jsem tě viděl zemřít! Mojí vinou... neměl jsem chodit na ministerstvo, neměl jsem věřit Kráturovi, tomu hnusnému, prolhanému skřetovi.“

„Klid, Harry, uklidni se,“ mírnil ho Sirius, kterého ten výlev citů přeci jenom trochu zaskočil.

Najednou se Harry zarazil: „Jenže tohle není skutečné, viď?“ pustil Siriuse. „Já jsem u Dusleyových a ne na mýtině uprostřed lesa,“ rozhlédl se po měsícem ozářené krajině.

„Poslouchej mě, Harry, prosím, nech mě mluvit, nemám moc času,“ pozvedl ruku Sirius. „Nejsem mrtvý, to zaprvé, oblouk je něco jako průchod mezi několika světy. A teď jsi ty v jednom a já v dalším. Zatím rozumíš?“ Harry přikývl. „Oni mi nemůžou jen tak dovolit návrat, alespoň ne po nějakou dobu. Jediné, co mohli udělat, je vytvořit tento telepatický sen, abych ti mohl říct pár věcí. Můžeš Ronovi a Hermioně říct o tom, že žiju a všechno, co se teď dozvíš, ale nesmíš jim prozradit nic o tomto snu, prostě jaktože to víš. Možná bude nejlepší, když jim ani neřekneš, že jsi se mnou mluvil, aby ses nějak nepodřekl. Úplně všechno smí vědět jenom Remus. Jinak nikomu ANI SLOVO!“

„Ani Brumbálovi?“ zeptal se Harry.

„Ne, nikomu. Nevím, proč je to zrovna takhle, ale když už spolu můžem mluvit, musíme splnit jejich podmínky. Prostě to tak je. Je ještě pár výjimek, co komu můžeš říct, ale o tom se budu zmiňovat postupně.“ Sirius kousek poodstoupil a vytáhl pergamen. „Mám to s sebou pro jistotu sepsané,“ oznámil Harrymu. „Když jsem se vrátil na Grimmauldovo náměstí, sepsal jsem závěť, ve které veškerý svůj majetek odkazuju tobě. Kouzelnická závěť je opatřena kouzlem, které rozpozná, je-li ten, kdo ji napsal, skutečně mrtvý. Já sice mrtvý nejsem, ale kouzla registrují jen náš svět a protože jsem v jiném světě, budu pokládán za mrtvého. Do několika dnů by mělo skončit dědické řízení, očekávám, že si ho Brumbál osobně vzal na starost. Brzy by za tebou měl přijít a oficiálně ti předat můj majetek. Předstírej překvapení, ale bezodkladně ho požádej, aby zabil Kráturu. Brumbál se tě možná bude snažit přesvědčit, že to není nutný a Hermiona ti vynadá, jen co se to dozví, ale musíš to udělat. Když Brumbál nebude chtít, vyhrožuj mu, že Kráturovi daruješ oblečení. To by mělo zabrat. Když to nezabere, požádej kohokoli jiného. Pokud se toho blechavce nezbavíš do týdne po převzetí dědictví, musíš mu skutečně dát oblečení.“

„A...ale,“ zakoktal se Harry: „to by přece zradil Řád! A tím bych i já prozradil Řád. Siriusi, to přece nemůžu.“

„Musíš, Harry,“ povzdechl si Sirius. „Potom to pochopíš, ale nemůžu ti to říct předem. Slib mi to, prosím.“

„A proč zrovna týden?!“

„Nevím.“ Sirius se odmlčel. „Harry,“ prohlásil pak rozhodně: „dokud mi to neslíbíš, tak nebudem pokračovat.“

„Dobře,“ zahuhlal Harry. „Slibuju.“ Přinejhorším ten slib poruším, pomyslel si sklesle. Na Siriovi bylo vidět, že ví, nač Harry myslí.

„V pořádku,“ pousmál se kupodivu. „Hlavně, že jsi mi to slíbil. Pokročíme dál. V domě si dělej, co chceš, jen můj pokoj nech prosímtě ve stejném stavu jako je. Teda jestli ho už Molly s tou uklízecí mánií nevyklidila. Pokud je všechno, jak bylo, je přes židli přehozený hábit. V jedné z jeho kapes by mělo být dvojče toho zrcátka, co jsem ti dal. Vem si ho a dej ho Remusovi, ať jste pořád v kontaktu.“

„To zní rozumně,“ souhlasil Harry.

„Potom se zeptej Molly, jestli v domě nebyly nějaké knihy. Pokud ji má sladká matička nevyhodila, měla by se tam někde povalovat knížka Magické způsoby cestování a jak je využít. Možná je tam něco o oblouku. Já totiž tak úplně nevím, kde to vlastně jsem. Krajina vypadá skoro jako naše, vlastně je o něco hezčí.“

„Pokusím se to najít,“ přislíbil Harry. „A co ti tví věznitelé, jak vypadají?“

„O nich nesmím mluvit,“ odvětil Sirius.

„Takže Krátura, zrcátko, kniha... Ještě něco?“

„Mohlo by se ti hodit jedno kouzlo. Zaklínadlo zní Ibeos.“

„A co dělá?“

Sirius se pousmál. „Zjisti si to,“ zněla odpověď. Kdysi se ho učili studenti poté, co složili OVCE. Jenže se přes sourozence dostávalo k mladším ročníkům, tak se s tím přestalo. To bylo za Pobertovského druhého ročníku. A ještě něco – pochybuju, že bude v Bradavické knihovně. Hlavně se na něj neptej učitelů, to by mohlo špatně dopadnout.“

„Jak to mám teda najít?“

„Právě na to se vztahuje výjimka. Popovídej si s Fredem a Georgem, ti by tohle kouzlo mohli znát. Taky by ti mohli poradit s posledním bodem našeho setkání.“

Sirius schoval pergamen a místo něj vylovil ze záhybu pláště jemně vyřezávanou krabičku z černého dřeva. Se slavnostním výrazem ji otevřel a podal Harrymu. Krabička byla vyložená černým sametem, na kterém trůnil nablýskaný medailonek s jemnou rytinou. Harry se nedokázal na rytinu soustředit, vždy, když se o to pokusil, mu oči samy sjely stranou. Kov, ze kterého byl medailonek vytvořen, nedokázal Harry identifikovat. Mohlo to být zlato stejně tak dobře jako stříbro. Nebo to mohlo klidně být něco úplně jiného.

„Je nádherný,“ připustil chlapec a pohlédl na svého kmotra. „Nevíš, z čeho je?“

„Nejsem si jistý, ale asi je to bílé zlato.“

„Aha.“ Harry opět sklopit zrak ke krabičce ve své ruce: „A na co mi to bude?“

„Snaž se ho nosit pořád u sebe. Je to klíč. Jediný svého druhu. Je dokázáno, že je magicky chráněný. V kapse svého hábitu ho vždy najde jen jeho dočasný majitel, tedy ty, nikdo jiný. A pokud by se ti náhodou podařilo zapnout si ho okolo krku, měl by být pro všechny kromě tebe nesundatelný.“

Harry se zamyslel: „Je dokázáno? To znamená co?“

Sirius se pousmál, očividně velmi spokojený, že se Harry zeptal. „Říká se, že na určitém místě dokáže přivolat nějakou bytost, ale nikdo neví kde a jakou. Také by měl být chráněn kouzlem, které se přenese i na toho, kdo ho nosí. A uvnitř je údajně nějaký záznam o životě a smrti. Možná ještě něco. Ale nic z toho není potvrzené.“

„To se říkalo i o Tajemné komnatě,“ zamumlal Harry.

„To je pravda.“

„A co s ním mají co dělat dvojčata? Co s nimi Oni plánují?“

„Oni nic. To napadlo mě a požádal jsem o dovolení, abys jim o něm mohl říct. Podmínka byla, že ti nepotvrzené informace řeknu, jen pokud se na ně zeptáš. Jsem rád, že jsem tě nepřecenil. Mohly by být důležité. Ale říkal jsem si, že se svým nadáním by ti ho třeba dvojčata pomohli otevřít, nebo zapnout.“

„A... a k čemu je to vlastně klíč?“

Sirius výmluvně pokrčil rameny. „Kdo ví. Dali mi ho Oni. Vědí, že je z našeho světa. Prý nastal čas, aby se vrátil tam, kam patří. Možná najdeš jeho právoplatného majitele,“ odmlčel se. Pak si povzdychnul. „Musím jít.“

„Počkej!“ vykřikl Harry. „Zůstaň! Máme si toho tolik co říct!“

„Nemůžu,“ zesmutněl Sirius. „Splnil jsem vše, co jsem musel,“ ustoupil dva kroky od Harryho. Ten se pokusil udělat krok vpřed, ale nohy jako by mu vrostly do země. Zoufale se díval na nejlepšího přítele svých rodičů a utápěl se v bezmoci z myšlenky, že se opět musí rozloučit. Náhle Tichošlápek tlumeně vykřikl. Bylo to zděšení i úleva zároveň. Přistoupil zpět ke svému kmotřenci. „Skoro bych zapomněl,“ vydechl úlevně. Vylovil odkudsi srolovaný pergamen s pečetí a položil ji chlapci k nohám. „Tohle najdeš krátce poté, co se vrátíš do kouzelnického světa. Zjisti, co tam je. Můžeš využít pomoc kohokoli,“ oznámil mu. Harry pohlédl na pečeť. Byl to erb, v jehož horní části byl srpek měsíce a pod ním vlnovka. Otevřel pusu, jeho rty formovaly otázku k Siriovi, ale když vzhlédl, zjistil, že je na pasece sám.

„Pamatuj, co jsem ti řekl,“ zašuměly stromy: „a možná se ještě shledáme.“