Hermiona si povzdechla a odložila výtisk Denního věštce, který četla. Obvykle zaujatě pročítala každý odstavec od začátku až do konce a vnímala každý detail o tom, co se dělo v kouzelnickém světě. Zamračila se a zatřepala hlavou, jako by ji čistila od nechtěných myšlenek. Popuzeně opět zvedla noviny a trochu s nimi zatřásla, jako kdyby to snad mohlo pomoci vyčištění její hlavy. Hermiona rozevřela noviny a začala číst. Slova proplouvala její hlavou a nedávala absolutně žádný smysl.
,Co to se mnou sakra je?‘ zeptala se sama sebe podrážděně. Unaveným mozkem jí problesklo jméno.
Draco Malfoy
Pokud to bylo vůbec možné, Hermionina špatná nálada se ještě prohloubila a její myšlenky se přesunuly zpět k jejímu poslednímu dni v Bradavicích – promoci (AP: nenapadl mě žádný jiný překlad).
Slanost skončila a všichni studenti se usmívali, vzájemně se objímali a přál si hodně štěstí do budoucnosti. Hodně z nich, Hermionu nevyjímaje, už měli práci,kam mohli nastoupit. Jen jeden student stál stranou šťastných oslav. Hermiona se podívala na Draca, který stáů trochu odvrácený s neproniknutelným výrazem na bledém obličeji.Pramen blonďatých vlasů mu spadl do očí a on si ho s povzdechem svými dlouhými bílými prsty odhodil pryč. Jeho šedé oči byly smutné. Najednou letmo pohlédl za sebe, jako by vycítil její pohled. Ušklíbl se na ní a ona se zamračila.
,Typický Malfoy,‘ pomyslela si. ,Ani dnes nemůže být zdvořilý.‘
Z nějakého neznámého důvodu se na něj nepřestávala pokradmu dívat. Otočil na ní pohled a téměř jí vyzýval, aby přišla blíž. Hermiona přemýšlela o Dracovo mizerném roku, který měl. Jeho otec byl zabit v bitvě proti Voldemortovi a Smrtijedům a jeho matka byla zavřená v cele v Azkabanu. Hermiona slyšela, že dostane Mozkomorův polibek.
Překvapila sama sebe, když si uvědomila, že osamělého blonďatého chlapce lituje. V duchu si vynadala. Malfoy si zasloužil všechno, co se mu stalo a i víc. A co na tom, že stěží s někým prohodil pár slov (ani vyjma jeho obvyklých denních salv urážek na Harryho, Rona a jí samotnou)? Co na tom, že s ním nikdo ze Zmijozelu nemluvil? Co na tom, že sedával sám, jedl sám a chodil sám?Zasloužil si to, ne?
Hermiona se s povzdechem obrátila zpět na Malfoye, ale on byl pryč. Očima rychle přelétla síň a uviděla ho, jak mizel ve dveřích ven z Velké síně. Nasadila odhodlaný výraz a vyrazila za ním.
„Hermiono! Dokončili jsme školu!“
Velmi rozrušený Ron jí popadl do medvědího objetí – podesáté za hodinu.
Hermiona se slabě usmála a vymanila se z dlouhých a silných paží svého kamaráda.
„Teď ne, Ronalde. Mám něco na práci. Vrátím se,“ řekla rychle a odspěchala směrem, kudy šel Malfoy. Ronův hlas nesl vzduchem.
„Do prčic! Kam to de?“
a potom silněji.
„Harry! Hej! Harry!“
Hermiona pospíchala ze schodů, její talár za ní povlával. Dole zastavila. Kterou cestou šel? Přemýšlela a pokrčila rameny, udělala malý krok dopředu a pak se prudce otočila na patě, rozhodovala se jestli se má vrátit zpět do síně. Otočila se kolem a srazila se s něčím teplý a tvrdým. Silné ruce uchopily její paže a zabránily tomu aby spadla.
„Grangerová, opravdu bys měla sledovat kam jdeš,“ řekl hlas měkce.
Hermiona trochu vyjekla a udělala krok dozadu. Vzhlédla. Před ní stál Draco Malfoy a v jeho šedých očích se zrcadlilo pobavení. Jeho ruce pořád svíraly její předloktí. Hermiona si uvolnila ruce a založila je na svém hrudníku.
„Ty by si neměl postávat za lidma, Malfoyi,“ odvětila a podívala se mu do očí.
Ušklíbl se. „Co tu venku děláš? Myslela jsem, že oslavuješ s Potříkem a Weaselem.“
Hermiona protočila očima. Byl tak dětinský! „Popravdě jsem tě hledala,“ řekla.
„Proč?“ Malfoy vypadal překvapeně.
„Jen jsem ti chtěla říct...“ začala Hermiona, ale pak se zarazila.
„Co? Gratuluji? Hodně štěstí do budoucna? Co Grangerová?CO?“ ptal se a jeho hlas se zvyšoval.
„Ano, jestli to musíš vědět, tohle je přesně to, co jsem chtěla říct, ale už si nejsem jistá, že to udělám,“ odpověděla Hermiona a i její vlastní hlas se zvyšoval.
„A co tě dovádí k tomu, aby sis myslela, že chci slyšet cokoliv co chceš říct, o čemkoliv? Nejseš nic, jen odporná malá...“ zuřil Draco a udělal krok blíž k ní. Jeho bledé tváře trochu zrudly.
Hermiona vytáhla hůlku a namířila na jeho hruď. „Neopovažuj se říct to slovo Malfoyi! Neopovažuj se!“ V očích jí blýsklo.
„Jak se na mě opovažuješ vytasit hůlku!“ odplivl si Draco a snažil se odstrčit její hůlku pryč. Uhnula mu a on rychle sáhl po jejím zápěstí a ve stejné chvíli sáhl volnou rukou pro svou hůlku. Hermionina volná ruka vyklouzla ven a chňapla po jeho ruce s hůlkou, chytla jeho zápěstí ve stejné chvíli jako on její.
Chvilku tak stáli, Hermiona s sebou cukala a Draco jí držel bez hnutí, používaje eho sílu proti ní. Byli tak blízko, jejích obličeje byly jen palec od sebe, oba hlasitě dýchali a v očích měli vztek. Hermioně probleskla hlavou.
,Já ho opravdu lituji,‘ uvědomila si jak se koukala do jeho očí, plných nenávisti a něčeho jiného. Byla to bolest? Osamělost? Strach?
„Musí to být těžké,“ řekla měkce aniž by uhnula pohledem z jeho obličeje. Malfoy se trochu zamračil.
„O co ti jde teď, Grangerová?“ zavrčel.
„Omlouvám se, Malfoy,“ řekla Hermiona potichu.
„Co?“ vyprskl Malfoy a zamračil se ještě víc.
Hermiona si povzdechla. „Je mi tě líto,“ zašeptala. Zíral na ní a pustil její zápěstí, jako by ho popálilo. Nejistě uskočil dozadu aniž by spouštěl oči z jejího obličeje.
„Draco...“ začala Hermiona, ale on se zasmál.
„Nelituj mě, Grangerová. Nesouciť se mnou. Nemluv se mnou a už nikdy nebuď blízko mě,“ odpověděl. Smutně se na něj podívala a otevřela ústa, ale on se otočil a odešel pryč do noci.
Hermiona zavřela noviny. Tu noc, před šesti lety, viděla Draca Malfoye naposled.
Až do dalšího rána.