Kapitola I. - Smysl života -

Každý člověk má čtyři tváře. Jednu, kterou ukazuje. Jednu, která je vidět. Jednu, o které si myslí, že je pravdivá a jednu, která pravdivá je.

Podařilo se jí mělce nadechnout.

Rozkašlala se a začala se dávit. Konečně mohla otevřít oči a v proudu slz zahlédla rozmazanou tvář svojí matky, která klečela vedle ní a přehnaně silně jí profackovávala obličej. Měla rozcuchané vlasy, zarudlé lesklé oči a nečekaně byla už zase opilá! Na sněhobílé halence jí svítila červená skvrna od vína. Teprve nyní dívce došlo, že to ona způsobila šustění, které ji tak vyděsilo. A to plácnutí… nepochybovala o tom, že cestou zakopla o všechen ten nepořádek.

Nepořádek? A sakra! Pozdě si uvědomila tuto nemilou skutečnost.

„Mami, já ti to všechno vysvětlím,“ sípala Sonia, avšak znovu podlehla záchvatu kašle. Paní Deaverová se bleskurychle postavila na nohy, poté opilecky zakolísala a výhružně zkřížila ruce na prsou.

„Mami?“ napodobila vztekle její hlas. „Já ti dám mami!“ Vrazila jí facku. „Co si o sobě kurva myslíš, ty malý, drzý zmetku?“

„Já přece…“

„Zavři hubu! Nezajímají mě tvoje výmluvy. Tohle si pěkně vypiješ!“ Surově dívku uchopila za delší, světle hnědé vlasy a vytáhla ji za ně na nohy.

Sonia měla slzy na krajíčku. Bolelo to. Zatraceně to bolelo!

Matka ji tahala potemnělými chodbami, nejspíš do jejího pokoje. Zacházela s ní jako se psem. Nevnímala její zoufalé prosby, jen nenávistným pohledem rentgenovala všechen ten „bordel“ pod nohama.

„Já ti dám ty tvoje kamarádíčky,“ mumlala si pod nosem. „S takovými feťáky se scházet nebudeš, rozumíš?“ Prudce s ní škubla o podlahu v jejím pokoji, až si Sonia narazila loket. Rukou jí projela ostrá, palčivá bolest.

„A ta malá mrcha,“ reagovala na poblázněné psí štěkání linoucí se ze zahrady, „půjde pěkně do prdele, když nebude držet tlamu! Bolí mě z něj hlava,“ vyhrožovala, a přitom zavřela okno, aby alespoň trochu utlumila známou „psí melodii“.

Sonia se neobtěžovala zvednout ze země. Pořád tam strnule ležela a bezmocně k matce vzhlížela, ale to ona neviděla.

Když v ní přetekla všechna trpělivost, ztěží se postavila. Vztek v sobě dusila již velmi dlouho, leč nyní byla rozhodnutá si od něj pořádně ulevit.

„Vypadni!“ rozkřičela se na matku. Tohle by si k ní za jiných okolností ani ve snu nedovolila. „Slyšíš, vypadni! Nech mě být!“

Čekala, co se bude dít.

Žena se tiše otočila a pohled upřela na dívku stojící uprostřed pokoje. Vydala se jejím směrem. Ozvěna vysokých podpatků se rozléhala snad celým domem, ale Sonia se ani nepohnula z místa. Už se jí nebála. Bylo jí to totiž všechno jedno.

Ani nestačila zamrkat a už jí přiletěla pořádná facka. Potom z opačné strany ještě jedna. Dnes již pátá.

Zůstala stát jako opařená, zatímco se matka otočila k odchodu. U dveří se ještě zastavila, vytáhla z nich klíč a vsunula jej z druhé strany. Sonie ihned došel její nekalý úmysl.

Nic však neudělala. Hrdě stála na místě a pozorovala ji, když najednou vzhlédla.

„Zítra tě budím v šest hodin,“ pronesla tiše a klidně, „a až se vrátím z práce, bude to tady jako ve škatulce. Opovaž se někde zmizet, dokud se všechno nebude blýskat čistotou. Doufám, že jsi mi rozuměla?“

Zabouchla dveře.

Ozvalo se cvaknutí zámku. Odešla. Cestou ji provázela ozvěna kroků, která ale za okamžik utichla.

Nastalo hrobové ticho.

„Nenávidím tě,“ šeptla Sonia; byla až nepřirozeně klidná. Za chvíli se však začala bezděčně chvět – plakala.

Schoulila se na špinavou podlahu. Právě tohle... to byl důvod, proč chtěla zemřít. Chování její matky jí působilo strašlivou bolest. Díky ní občas zažívala chvíle, kdy chtěla se vším skoncovat. Jenže nevěděla jak. Sama by si na život nesáhla. K tomu neměla odvahu. Byla na tom špatně, ve škole propadala z pěti předmětů.

Jediní, kteří jí dodávali naději a smysl života, byli její kamarádi. A Viktor...