Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 771 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ
Sliby se mají plnit od Jane
Autorská poznámka:
Please lidi komentujte. Je to moje upe první povídka tak to berte s rezervou. Tak chci znát Váš názor jestli toho nemám raději hned nechat. A ještě prosím o schovívavost pokud jsem to dokopala s těma viteálama..No tak hezké počteníčko a snad se bude líbit.
Na temném konci města se s prásknutím objevila postava zahalená v dlouhém cestovním plášti. S kapucí staženou hluboko do tváře jí nešlo poznat, ale oni věděli kde je. Teď už ano.
Postava se rozhlédla a s dlouhým povzdechem se vydala směrem do lesa, který ležel nedaleko. Šla rychle, neotáčela se, dlouhý plášť za ní vlál. Chtěla už dorazit na místo, kde se necítila sama. Jedině tady jí ještě něco zbylo. Vzpomínka. Na nejkrásnější den jejího života.
Když dorazila na mýtinu kdesi v lese, už jí bylo vše jedno. Tu úplně poslední věc, po které nyní toužila, si splnila. Dorazila sem. Na místo kde si řekli své ano. Slíbili „až do smrti“. Byli tak šťastní a ani netušili jak je to „do smrti“ krátké, nebo vlastně ani nechtěli vědět.
Posadila se pod starý dub a zády se o něj opřela. Zamlžily se jí oči, když se opět ponořila do vzpomínek. Tenkrát tu byli všichni. Přátelé, rodina i členové řádu. Alespoň ti co zbyli. Už tenkrát utrpěli značné ztráty, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Jenže, tehdy byli šťastní. Ten jeden den si dovolili na to, co je trápilo zapomenout a žít okamžikem. Když na to tak vzpomínala byl to asi poslední den kdy byla opravdu šťastná. Se vším všudy. Pak už bylo jen trápení a bolest.
Když pak ve finální bitvě padla poslední naděje kouzelnického světa, bylo vše ztraceno. Už nebyl nikdo dost silný a hlavně odvážný vzepřít se Voldemortově vůli. Vždyť to byl Ten-kterého-nesmíme-jmenovat, Ten- co-zabil-chlapce- který-přežil. Harry Potter zemřel a sním i jediná naděje, kterou jsme měli. Od té doby se svět změnil. Vše co jsme měli rádi zmizelo a nahradila to bolest a strach.
Smritijedi byli na každém rohu. Mozkomoři se volně pohybovali mezi lidmi a vysávali i to poslední co v nich zůstalo. Svět už nebyl místo kde by mohl být člověk někdy šťastný, bylo to peklo. Sám trest v něm žít.
Jako jedné z mála se jí povedlo se z bitvy dostat. On ji vlastně zachránil. Těch několik okamžiků. Pár sekund, na které nikdy nezapomenete. Několik vteřin bolesti, strachu, pochopení, lásky, ztráty, které budou ve vaší paměti zářit stejně, jako ve chvíli kdy se staly. Nikdy nevyblednou ač by jste si přáli sebevíc. Někdo na ni vyslal smrtící kouzlo, ale on ji strhnul stranou a kouzlo tak prolétlo kolem. Chtěl se s ní přemístit. Přes jeho rameno viděla jak jeden ze smrtijedů na ně míří hůlkou a vyslovuje kletbu. A pak, jak ve zpomaleném filmu viděla, jak krvavě rudý paprsek míří přímo na ně, ale už bylo pozdě cokoliv dělat. Se strachem rozšířenýma očima sledovala celou jeho cestu, aby zlomek vteřiny před tím než se přemístili, zasáhl svůj cíl. Umíral jí v náručí. Daleko od místa kde se vedla již pro ně prohraná bitva. Ron. Jediná opravdová láska jejího života. Její manžel, ji umřel v náručí.
Již tehdy, v tu chvíli kdy naposledy vydechl, chtěla zemřít. Jak mohla tedy přežit ten půl rok? Ano, měla úkol, který musel být splněn. Slíbila to. Poslední viteál který si Voldemort zabezpečil tak aby nemohl být zničen. Bylo to tak dokonalé kouzlo, že ani celý Fénixův řád dohromady si s ním nevěděl rady. Ona ho teď uschovala tak, aby jej již nikdo nemohl nalézt, ani sám Voldemort. A když ho nikdo nenajde tak nemůže být ani použit. Voldemort je opět smrtelný. Jen ona jediná ví kde je. Poslední možnost prozrazení, to nemůže riskovat. Za chvíli tady budou. Pak už se nebude muset bát, že by to mohla vyzradit. Vědí kde je. Teď už ano. Když se sem přemístila, zjistili to.
Vzpomínala na chvíle strávené se všemi blízkými. A v duchu jim šeptala, slibovala, že již brzo bude s nimi a pak je už nikdy neopustí. Sama sebe obdivovala, že jim dokázala tak dlouho unikat. Vždyť už nebyl nikdo, kdo by jí pomohl. Voldemort již dávno srovnal své staré účty. Kdokoliv, kdo se mu kdy odvážil odporovat, byl buď mrtvý, nebo pokud měl štěstí tak přešel na jeho stranu. Ti, kteří stáli ve válce proti němu, jejich rodiny, přátelé, nikdo nezůstal.
Tohle bylo peklo a ona už v něm nemněla důvod setrvávat. Teď když splnila i svůj poslední úkol mohla si dovolit odpočinout. Konečně je zase uvidí. Budou spolu, už navěky.
Temným lesem se rozlehlo mnohonásobné „Prásk“. Poděšeně sebou cukla, ale vzápětí si uvědomila, že to jsou „pouze“ oni. Poslala vzdušný polibek vzpomínkám a vytáhla hůlku. Na mýtinu vstoupilo z různých míst několik smrtijedů. Většinu znala. Obezřetně sjížděla pohledem jednoho po druhém, až se zastavila na tom, kterého znala nejlépe.
Ginny Weasleyová. Nikdy nezapomněla, jak ji viděla poprvé. Stydlivá prvňačka, která se bláznivě zamilovala do Harryho Pottera. Byly skvělé kamarádky. Od té doby uplynula spousta času a všichni se změnili. Ona se přidala k nim. Tehdy, několik dní po bitvě, jí dal na výběr. Nikdo jiný z řádu tu možnost nedostal. Asi pro ni měl slabost, jinak se to nedalo, vysvětlit. Ten pocit, že má na své straně jeho holku. Dal jí nabídku a ona přijala. Nemněla jí to za zlé. Chápala jí. Nikdo nechce být sám, ale ona dala slovo. Proto byla její cesta jiná než Ginnina. „Když je neporazíš, přidej se k nim.“ Tak jí tehdy oznámila, kterou stranu si vybrala, když se později potkaly.
Nikdo z nich nevypadal, že bude útočit. Všichni stáli s hůlkami volně spuštěnými. Všichni čekali na nějaký impulz. Ten, který započne něco, co mohlo skončit jen smrtí hnědovlasé čarodějky. Ten také vzápětí přišel. Středem mýtiny proletěl jakýsi pták, kterého svým příchodem vyrušili ze spánku. V tu chvíli se mýtina rozzářila zeleným světlem. Jak několik hlasů vykřiklo ty stejná dvě slova. Slova, která nám tak snadno berou vše, co milujme.
Byli tam. Viděla je. Všechny. Zjevili se tam ve chvíli, kdy z hůlky toho nejrychlejšího vytrysklo první světlo. Stáli kolem nich. Přišli za ní. Možná, že tu byli celou dobu a ona je pouze neviděla. Až teď, snad díky blízkosti smrti. Všichni vypadali jako v jejich svatební den. A smáli se. Věděli stejně jako ona, že již brzy bude mezi nimi. A už je neopustí. Byli šťastní. Najednou ucítila ohromný tlak, jak do ní narazilo několik smrtících kleteb a pak už jen tma.
S nepatrným úsměvem na tváři se k zemi hroutí dívčino bezvládné tělo, ale není jediné. Umírá taky jeden ze smrtijedů. Ten, jehož obličej jí strašil ve snech bezmála půl roku. Ten, který jí zabil muže. Spravedlnost jej nakonec dostihla. Smrtijedi se otočili na podpatku a zmizeli v lese, odkud se pak také ozval zvuk ohlašující jejich odchod.
Ale neodešli všichni. Jeden zůstal. Ginny Weasleyová. Poslední žijící člen řádu který zbyl. Musela. Slíbila to. Před bitvou Harrymu přísahala, že jestli se něco pokazí a oni to nedokáží tak přežije. Za jakoukoliv cenu musí přežít. A pak… třeba jednou… porazí Voldemorta někdo jiný. A ona mu pomůže. Pomstí se za všechny milované.
Přešla k dívčině tělu ležícímu v mokré trávě. Se slzami v očích ji pohladila po tváři. Všimla si jejího úsměvu. Je šťastná. Teď už ano.
„Pozdrav mi je. A vyřiď,… že se mi stýská. Snad mi bude dovoleno… je ještě jednou… spatřit.“ Políbila ji do vlasů a mizela v lese, ale než zmizela úplně ještě se na okamžik zastavila. Neotočila se, pouze tiše zašeptala jedno slovo. To, které nechce slyšet nikdo z nás. „Sbohem“ a pak se přemístila pryč
Na mýtině stála spousta lidí, která sledovala dívčino rozloučení. Mezi nimi i Hermiona ruku v ruce s manželem a Harrym. Ona je nevidí, ale jsou tu. A až jednou nadejde její čas. Přijdou pro ni. Nebude sama, protože to si nikdo nezaslouží. Oni ji nikdy neopustili a neopustí. A jednou budou všichni zase spolu. Stejně jako nyní Hermiona, která si konečně odpočinout.
Teď už ano.