„A mamí! Copak je támhleto za bránu?“ Tmavé dřevo a rudé zdobení upoutají světlounká očka.

„Tam se nedívej, broučku,“ přijde odpověď.

„A proč?“ nevinná otázka z malých rtíků.

„Protože tam děti ani slušní lidé nechodí,“ neurčitá odpověď na nebezpečnou otázku.

Malý chlapec se pověsí matce na ruku. Malinko škobrtne, jak otáčí hlavu a snaží se v rychlosti nahlédnout za zakázaná dvířka. Nějaká zahalená postava v černém je otevře a vklouzne dovnitř. Hoch zahlédne jenom pár červených záblesků v šeru a černá brána se mu navždy zavře.

Alespoň si to myslí.

Paprsky ranního slunce si hrají s bledou pletí. Vytvářejí iluzi krásy a pak ji odvanou kamsi pryč. Hluboké prázdné oči se zvednou zpod řas a upřou se na vodní hladinu. Z koutku oka vyklouzne malá slza. Pomalu putuje po tváři, tmavá na podkladu kruhů pod očima a lesklá životem na bledém líčku, když se do ní opře světlo.

(Kap)

Roztříští se dívce o pokožku ruky. Voda se leskne na zvedající se paži a rozmaže se o své sestry na tváři.

Úhledné prsty utrhnou vybraný kus trávy. Ruka máchne hůlkou a rty pronesou zaklínadlo. Nepatrný záchvěv zeleného pohasínajícího života, vkládaného mezi palce ruky, cinkne jako křišťálové skleničky při přípitku. Rty fouknou do rostlinné struny s krajinou se rozlehne čistá kouzelná melodie. Vznáší se k nebi a očaruje, na koho narazí.

Postava za stromem pomalu zavře oči a poddá se kráse, které se jí dostává.

Hodiny na mramorové budově odbíjejí nekřesťanskou ranní hodinu. Dlouhé blonďaté vlasy se zvednou a zavlají v ranním vánku. Ruka je zkrotí, schová za ucho a přikryje černou kapucí. Oči světélkují pod kápí a dodávají tmavé postavě nadpozemský vzhled. Upírají se na opačnou stranu ulice, než o kterou je její majitel opřený.

Brána se pod pronikavým pohledem pootevře. Vyběhne tmavá kočka a posadí se těsně vedle vchodu. Zavětří nezvaného hosta a jemně zamňouká.

„Čičí!“ hlas ze zakázaného místa se blíží.

Zorničky se rozšíří poznáním. Dívčí hlava vykoukne ze tmy a oči vyhledají ztracenou kočku.

„Pojď zpátky,“ tak známý hlas láká zvíře na dobrotu.

Jemná světlá ruka  pohladí hebký kožíšek a zvedne sametovou kočku ze země. Přitulí ji k sobě a oči se od ní zvednou. Zahlédnou již jen cíp pláště, mizející za rohem.

Ona je přeci ještě dítě.

Světle modré šaty visí na hubené postavičce. Obkreslují strhané, ale přesto krásné tělo. Jemná průsvitná látka hladí nohy a povlává kolem lýtek. Světlé kadeře padají na útlá ramena, modré smutné oči těkají kolem sebe. Na nikom se nezastaví, dokud nevyhledají prázdné místo u stěny sálu. Nohy se k němu váhavě rozejdou a nervozita malinko ustoupí s jistotou klidného místa. Noha se vyhoupne přes nohu a ruce se zkříží na prsou.

Hudba začne hrát a paže se sesunou do klína. Prázdné a vyděšené oči si prohlížejí dlouhé prsty a pomalu se uklidňují rytmem hudby.

Ráda by tancovala. Miluje hudbu a tanec, ale kdo by s ní chtěl jít na parket? Kdo by si mezi tolika děvčaty vybral zrovna ji?

„Smím prosit?“

Oči zazáří překvapením a vděkem. Silná ruka sevře roztřesenou útlou dlaň.

Červený vyzývavý satén se roztočí kolem boků. Černé šněrování korzetu se napne. Oči zvlhnou slzami a nehty se zatnou do kamenné stěny.

„Vydrž, už to bude zapnutý,“ utrousí hrubá žena a škubne za poslední tkaničku. U pasu udělá uzel a mašli a odejde si po svých.

Dívka se narovná, ztěžka se nadechne a vyjde z tmavého kouta. Asi nikdy si na ten svíravý pocit nezvykne. Zamíří ke kašně uprostřed, sedne si na studený okraj a smočí si ruku ve vodě.

Na dně se lesknou stříbrné mince. Nakloní se přes okraj a hrábne po nich. Pár jich vytáhne, usuší je o sukni a začne si s nimi hrát. Vyskládá je do řady vedle sebe. Pak si vzpomene, proč tu vlastně je. Jednu nohu zvedne nahoru a opře si o ni bradu. Trochu si vyhrne sukni a odhalí štíhlé nohy. Ramínka šatů stáhne víc z ramen a posune si výstřih níž.

Rozhlédne se. Noční vlhký vzduch jí vykouzlí husí kůži na pažích. Otřese se a pozná kousek od sebe hlouček známých tváří. Dívky v podobném oblečení jako ona postávají a usmívají se na kolem chodící tmavé postavy. Z otlučeného domu za ní se ozve opilecký zpěv a jeden z mužů, neslyšně se objevujících ve stínech budov, se dohaduje s tlustou nevkusně oblečenou ženskou. Za chvíli se dohodnou a odejdou kamsi do soukromí.

Povzdechne si a zase se vrátí ke svým mincím. Jen občas zvedne hlavu nebo vyzývavě pohodí světlými vlasy. Až k ránu se jí poštěstí a osloví ji zákazník. Rychle se s ním dohodne na ceně a stříbrňáky shodí zpět do vody, kam patří.

A má to za sebou.

Zase sedí na svém místě a tečou jí slzy po tvářích. Tmavá postava ji pozoruje ze stínu stromů. Stojí, dívá se a zaplavuje ji nesmírný vztek. Nohy ji neposlechnou a samy od sebe se rozejdou směrem, kterým se dívala.

„Mohla jsi mít všechno,“ ozve se za ní, „dal bych ti, na co by sis vzpomněla. Proč to děláš, když nemusíš? Já bych se o tebe postaral,“ hlas mu selže, ale oči na ni stále vyčítavě hledí.

„To by nešlo,“ šeptne.

„Proč? Proč by to nešlo?“ zase se mu vrátí odvaha a chuť na ni řvát. Vyřvat na ni, co všechno ví, co všechno viděl a co všechno musel snést a dusit v sobě.

„Protože tam patřím. A ty patříš jinam. Tvoje rodina by to nepřijala.“

„Kašlu na rodinu. Já chci být s tebou. Chci si tě vzít a klidně se rodiny zřeknu. Už jsem se rozhodl.“

„To by nefungovalo. Nevíš, o čem mluvíš. Časem bys mi to vyčítal. Nechci prožít další zklamání,“ nepodívá se na něj. Její oči by jí usvědčily z touhy mu věřit.

„Já bych tě nezklamal. Nikdy jsem nikoho neprosil, ale teď si tady klidně kleknu,“ sevře rty a chystá se provést, co řekl.

„Nedělej to. Také jsem se už rozhodla,“ zvedne se a bez rozloučení odejde pryč.

Zůstane tam stát. Se sevřenými rty a zklamáním v očích za ní hledí a chce se mu zemřít. Sáhne do hábitu po hůlce a zamíří na ni. Chvíli tak strne a jen napětí v obličeji prozradí obrovský vnitřní boj. Nakonec se vzdechem a zakletím zase hůlku schová.

Hlavou mu běhají vzpomínky. Přehrává si znovu a znovu a znovu její obličej, vybavuje si její světlé kadeře a bledou pleť. Vzpomíná na lesknoucí se slzy na její tváři a hlavou mu hraje teskná, krásná a toužebná melodie stoupající ránem. Tóny hudby přímo vidí před sebou, když zavře oči. Cítí její chladný dotyk na své ruce, její útlé tělo na svém, jak se vlní tancem a to jemné nervózní chvění. Pamatuje si každý detail a každý vlas na její hlavě.

Otevře oči a musí si chvilku zvykat na tmu kolem sebe. Nakonec se zhoupne a zvedne z opření o zeď. Již po tolikáté otevře zakázané dveře a tajně vklouzne dovnitř. Projde tmavou, špinavou uličkou a vyjde na malé náměstíčko. Drží se ve stínu a neviděn pozoruje dívčí postavu na kašně.

Vidí, jak si hraje s mincemi, přesně pozná ten okamžik, kdy si vždy vzpomene, že tu není, aby se bavila s malinkými plíšky a přesně vidí, jak se změní s křehké bytůstky, kterou zná ve dne, v noční děvku. Vyzývavá poloha ho uhodí do očí a zabije v něm poslední naději. Nikdy ji nebude mít ve skutečném životě. Tak proč si ji nevzít v hříšné noci? Dnes tu nebude jen postávat a pozorovat ji, dokud mu ji někdo neodvede.

„Za kolik?“ ozve se za ní známý hlas. Oči se jí zalijí slzami a odpoví:

„Galeon,“ a odejde s ním bez jediného slova.