Drobná postavička leží zhroucená na rozblácené trávě. Tiše vzlyká. Všude kolem létají

barevné paprsky kouzel. Nekrčí se, nesnaží se vyhnout smrtícím kletbám. Už ji opustily i poslední náznaky pudu sebezáchovy. Ruce se boří do rozměklé země, prsty svírají hůlku a snaží se ji rozdrtit. Slzy tečou, úleva nepřichází, brada se třese a mozek pracuje rychleji a rychleji. Obraz střídá obraz. Proud představ, barev a světel, známá místa, neznámé tváře. Vše jí běhá pod zavřenými víčky. Sny, pocity, touhy se slévají v jedno. Nerozlišuje nic, necítí, jen leží a nechápe změť barev tvořící se v hlavě. A pak nastává zlom. Mysl se zatemňuje, vše mizí. Středem se stává jediné slovo: Smrt. Tak krátké a tak obrovské. Velká černá propast a nad ní bíle žhnoucí písmena. SMRT. Z temných koutů propadliny se vynořují mrtvolně bledé tváře. Vznášejí se, neslyšně hýbou ústy v nelidském křiku, vzlyky se jí zařezávají hluboko do srdce a hlavy, zakrývá si uši, nevydrží to. Tlak v hlavě roste, krev proudí mozkem, tepe ve spáncích…

Najednou temnotu protne zelený paprsek.

Ticho.

 „Tak jsi za mnou konečně přišla.“

Ten hlas! Poznala by ho kdykoli. Píchne ji u srdce, žaludek se otočí a v hlavě ucítí prudký náraz.

„Draco?“ vydechne. Hlas ji neposlouchá. Sípá, je unavený z pláče a nářku.

„Ano, jsem to já, miláčku. Myslela jsi, že už se neuvidíme?“ ironie a jed mu kapou od úst, vyžívá se v bolesti jiných a s uspokojením pozoruje její obličej. Tak dlouho!

„Kde to jsme?“ opatrně se rozhlédne, očekávajíc nějaké zbloudilé kouzlo. Před chvílí ještě seděla uprostřed kouzelné bitvy a strach ze zranění a smrti se vrátil.

Zachechtá se.

„Nemusíš se bát. Tady tě už nic nemůže zabít. Žádná kouzla tu neplatí,“ zle se šklebí a pokračuje. „A kde jsme? Tomuhle,“ široce rozpřáhne ruce a zatočí se dokola, „se říká smrt.“

Chvíle ticha se rozléhá prostorem.Takže je mrtvá. Jejímu mozku to dochází pomalu. Rozhlédne se kolem. Takhle vypadá smrt? Všude okolo černá mlha. Mlha? Popojde kousek do strany a natáhne ruku. Vidí před sebou chuchvalce něčeho, co ji připomíná. Akorát to má nějakou neurčitou, tmavou barvu. Udělá pár kroků, ale s každým dalším se zvětšuje osvětlené místo, na kterém stojí a temnota se jí ztrácí.

„Nedotkneš se toho. Už jsem to zkoušel. Akorát nás to za chvíli rozdělí.“

Raději se zastaví. On je jediným pevným bodem tady. Nerada by se ztratila. Všimne si, že někde v místě, kde předtím stála, probleskují postavy. Jsou to mžiky, ale když se soustředí, stihne postřehnout i pár neznámých tváří.

„Co to je?“

„Mrtví lidé. Nebo jejich duše, nevím. Probíhají tu pořád. Tohle bude asi jenom nějaké mezi místo, ale netuším, co je dál, ani proč tady tvrdneme zrovna my dva,“ povzdechne si. Už nezní tak zle. Opustil ho dokonce i jeho ironický tón. Přejde k němu a jemně ho chytne za ruku. Ucukne a vytrhne se jí.

„Co si jako myslíš, že děláš?“

„Vzpomínáš? Milovala jsem tě,“ po tváři jí steče slza. Sklopí oči.

Za chvíli je zase překvapeně zvedne, protože ucítí na tváři jemné pohlazení. Draco jí setře slzy a mírně se pousměje.

„Neplač,“ zašeptá, „taky jsem tě miloval,“ a pořád miluji, dodá už v duchu. Přitáhne ji k sobě a obejme ji. Ona se k němu přitiskne a rázem z ní spadne všechna tíha. Dokud ji teď neztratila, ani nevěděla, co všechno musela nést. V jeho náručí se cítí bezpečně, nejsou žádné starosti, ani smutek. Jako tenkrát. Milovali se a měli jeden druhého. Zmijozelský princ a holka z Nebelvíru.

„Draco?“ ozve se za chvíli z jeho náručí tiše.

„Ano?“

Chvíli mlčí a poté se zeptá: „Proč jsi mě opustil?“

„Musel jsem, otec by tě zabil,“ teď už je to jedno. Může jí to říct. Otec je pryč, všechno je pryč a on jí dluží vysvětlení.

Zase jí po tvářích tečou slzy. Pomalu si brázdí cestu bledým obličejem a odkapávají mu na černý hábit. Jedna jí steče do pusy a její rty svlaží slaná chuť vlastní lítosti.

„Takže jsi nechtěl? Nebyla pravda, co jsi říkal?“

„Ne, nebyla, hlupáčku,“ přitiskne ji k sobě pevněji a pomalu se i s ní v náručí sveze na zem. Sedne si a ji si zády opře o hruď. Propletou ruce a schoulí se k sobě.

„Nikdy bych tě neopustil, kdybych nemusel.“

V očích se jí zalesknou slzy. Spousta slz za všechno to utrpení, které prožila, když ji opustil a když pak odešel navždy sem. Pak se jí v očích objeví i něco jiného. Zaplápolá tam plamínek hněvu a hned za ním se pomaličku rozhoří touha po pomstě. Musí se pomstít za všechno to utrpení, za všechny ty nevinné lidi, kteří zemřeli. Za sebe. A za něj.

„Tady nejsme jen tak bezdůvodně,“ promluví po chvíli, „musí být nějaké vysvětlení.“

„Já nevím,“ povzdechne si hlas za ní, „přemýšlel jsem o tom už stokrát a nemůžu na nic přijít. Odsud nikam nedojdeme, nejde se přemístit, žádná kouzla nefungují. Ani hrubá síla. Zkoušel jsem se prohrabat touhle zemí, ale nedostal jsem z ní ani jediné zrnko písku, nebo z čeho to vlastně je.“

„Třeba…“ už nedokončí větu, protože v místě problikávajících postav se jedna z nich zhmotní.

„Harry!“ vykřikne a vrhne se rychle ze země k němu. Má na sobě potrhaný hábit, je špinavý a na několika místech od krve. Stojí ještě s napřaženou hůlkou a strnule hledí před sebe.

„Já jsem to nezvládnul, já jsem zklamal,“ drmolí a nespouští oči z nějakého pomyslného bodu.

„Harry! Poslouchej mě,“ vezme ho za paži a jemně s ním zatřese. Nepřítomně se na ni podívá a nechápavě mluví dál: „Všichni mi věřili, byl jsem poslední šance. Teď je vše ztraceno. Zklamal jsem,“ po tváři mu steče slza.

„On tě zabil? On je pořád živý?“ pomstychtivě se třese. Ten parchant, který za tohle všechno může, si pořád ještě chodí po světe a škodí dál. „S tím se musí něco dělat. To je náš úkol, Draco!“ podívá se na postavu sedící na zemi a přejede očima i Harryho, který vypadá, že si teprve teď uvědomil, kde je, a že někdo mluví. Udiveně si je oba měří pohledem a kroutí hlavou.

„Harry, pojď sem,“ chlapec přejde pár kroků k ní a je pořád ještě trochu mimo, „Draco! Vstávej! Musíme něco dělat,“ postava sedící do teď na zemi, se zvedne a přejde k zbylým dvěma. Také neví, co dělat. Všichni tři si stoupnou kolem blikajícího sloupce mrtvých a je vidět, že přemýšlí. 

„Ta věštba…“ ozve se po chvíli Harry, „říkala, že budu mít moc, jakou Pán zla sám nezná. Doteď na mně nebylo nic zvláštního. Třeba je tohle to, co ho má porazit. Tři mrtví,“ smutně se pousměje. „Brumbál si myslel, že je to láska.“

Harry mírně zčervená.

„No, jo,“ řekne pak.

„Ta je ještě někde v bitvě. To by mohlo být důležité pouto s živým světem,“ odmlčí se. „A já miluji Draca,“ dopoví a raději se nepodívá na chlapce vedle sebe. Ten k ní přistoupí, zvedne jí bradu, aby se na něj musela podívat a odpoví jí: „A já miluji tebe,“ a jemně ji políbí na rty.

 V tu chvíli se s nimi tma zatočí. Mlha se zformuje do víru a vyhodí tři čaroděje přímo do středu vřavy. Čas již pokročil a noční tma se pomalu mění v ranní pološero. Záblesky stále létají, ale nyní je jich více jedovatě zelených. Je naprosto zjevné, kdo vyhrává. Tři postavy uprostřed se pomalu rozhlíží okolo a prohlíží si i sebe. Dívka zaujatě studuje svou paži. Je stejná jako dříve, jen barvy jakoby byly ztlumené o několik odstínů. Není úplně průhledná, ale vypadá nepřirozeně.

„My jsme poloduchové,“ zvedne po chvíli oči k chlapcům, kteří se zabývají tím samým, jako ona.

„Asi jo,“ odpoví jí Harry.

„Tak jdeme. Nebo na sebe budeš ještě dlouho vejrat, Pottere?“ pobídne je Draco a jeho dívka po něm hodí vyčítavý pohled.

Rozhlížejí se, kde je boj nejtěžší, i z dálky jsou vidět zelené paprsky létající zvláště velkou silou. Procházejí bojištěm, mírně se vznášejí nad zemí, všude okolo potoky krve a  spousta zraněných. Prolétne jimi pár paprsků kleteb a jen neškodně pokračují dál. Rozblácená louka pod nimi se zvedá do mírného kopce, jak stoupají ke starobylému hradu. Slunce za nimi začíná vycházet. První nesmělé paprsky vykukují zpoza jezera a jemně mapují tmavou oblohu. Pak se vyloupne i první kousek žhavého kotouče. Tři duchové stále stoupají a s nimi i slunce. Opírá se jim do zad, záře roste, čarodějové kolem vykřikují úžasem a sledují dívku a dva hochy, jak s hlavami vztyčenými, míří k Pánovi zla. Vypadají nadpozemsky krásně, jako andělé pomsty. V očích odhodlání, v zádech slunce, v srdci lásku a v rukou hůlky. Boj před nimi se rozestupuje a vzniklou uličkou je již postřehne i Voldemort. Zvedne oči a překvapeně si přeměří tři bytosti před ním. Pak se rozchechtá.

„Mrtví?“ ledový smích se rozléhá po školních pozemcích a mrazí v zádech. „Co vy mi můžete ještě chtít?“

„Přišli jsem si pro tebe,“ pronese mladý Malfoy šeptem. Červené oči po něm šlehnou pohledem, ale nezdá se, že by se ho bály.

„Tak pojďte, nebo mám začít sám?“ když se mu nedostává odpovědi, zašklebí se a pošle první kletbu. Ta jen projde tělem Harryho Pottera a trefí Smrtijeda za ním.

„Nemůžete být nezranitelní,“ odfrkne si.

„Jsme mrtví, zapomněl jsi?“

„Jak se mi opovažuješ tykat, ty děvko?“ zasyčí.

„Tak jí říkat nebudeš!“ zazní ledově klidně a s ostrou nenávistí z Dracových úst a vzduch pročísne první kouzlo neživých. Voldemort ho obratně odrazí, ale to už se na něj řítí další paprsek z hůlky Vyvoleného. Dívka nezůstává pozadu. Metá další a další kletby. Voldemort utvoří jeden souvislý štít, do kterého se schová. Paprsek střídá paprsek, obrana slábne, z Temného pána začíná lít pot. Drží hůlku vzpřímeně, ale občas mu jemně cukne ruka. Oči se úží soustředěním, svaly napínají námahou. Pak klekne na zem. Opírá se jednou rukou o trávu a  snaží se z ní brát energii. Ta je ale tak poničená předchozím bojem a zdeptaná množstvím černé magie kolem, že nestačí ani na pár vteřin navíc pro štít. Ruka s hůlkou už se viditelně třese pod náporem každého kouzla.

Náhle se do světle modrého povrchu štítu vnoří další paprsek, dodávající mu energii. Jeden ze Smrtijedů poblíž se snaží pomoci svému pánovi. Téměř okamžitě se ale vzpamatují i bystrozoři a pustí se zpět do boje. Pomocný paprsek pohasne společně s posledním výkřikem jeho původce. Voldemort je zase sám a zase klesá na kolena, znovu mu tečou pramínky potu po spáncích a na čele nabíhá pulzující žíla.

Tři světlé postavy stojí rozestoupené kolem a posílají nespočet (čárka) nyní jen zelených (čárka) paprsků. Dívka stojí téměř nehnutě a z hůlky jí šlehá jen jeden jediný zelený paprsek. Pomalu se přiblíží k nenáviděnému nepříteli a přes bariéru k němu zašeptá.

„Cítíš to?“ odmlčí se (čárka) aby stihl její slova vstřebat. „Tomu se říká bolest. Měl by sis to užít, je to totiž naposledy (čárka) co vůbec něco cítíš,“ nenávist jí šlehá z očí a dál vytrvale ničí protivníkovu obranu.

A pak se to stane. Nejobávanější černokněžník všech dob prudce vydechne a vysílením klesne na zem. Ruka s hůlkou se skloní a sveze do bláta . První ho dostihne paprsek Harryho Pottera, chlapce, který přežil a nakonec i vyvoleného (pravděpodobně opět s velkým V), který dostál věštbě a zabil Temného pána. Hned po něm do těla narazí i zbylé kletby. Červené oči se naposledy rozšíří čirým děsem a definitivně se zavřou. Tělo se rozpadne a místo něj na zemi zůstane ležet lidská ruka, shnilá kost, různé byliny černé magie a kapky krve v krystalcích na lístcích trávy. Harry přejde k onomu místu a sklepne kuličky krve.

„Tohle mi patřilo,“ pronese někam do prázdna a otočí se. Rozhlédne se  po zničené krajině a ke končícím soubojům. Stojí tam několik minut. „Tohle mi taky kdysi patřilo,“ pronese pak a s posledním pohledem na svět se pomalu rozplyne.

Dvě bledé postavy stojí proti sobě a hledí na sebe. Dívce steče po tváři slza. Kolikátá už to je? Neví, nepočítá je. Stejně to nejde, je jich již tolik. A další. Druhá postava k ní přistoupí, jako tolikrát jí slzu jemně setře a tu druhou lehce slíbne rty. Podívají se na sebe a v očích mají lásku, spoustu lásky a touhu ji dávat, pohledy se lesknou dalšími a dalšími slzami, jak strašně touží být spolu a ví, že nemůžou, že se jejich cesty zase rozejdou. Právě se našli, proč jim osud zase bere štěstí? Už nikdy… dívka zavzlyká a vrhne se do náručí milovanému člověku. „Miluji tě,“ vyrazí ze sebe mezi pláčem.

Přitiskne ji k sobě ještě blíž. Políbí ji do vlasů a po tváři mu teče proud slz. Nevnímá je, kašle na všechno. Chce ji jen ještě držet v náručí a nepustit. Nenechat rozplynout tuhle chvíli. Tolik štěstí v jediném objetí, tolik nenaplněné touhy a lásky, tolik přání a snů a všechny zmizí. Vdechuje krásnou vůni života a lásky a slyší sám sebe říkat poslední slova: „Miluji tě. Navždy,“ rychle jí zvedne hlavu, podívá se jí do očí a políbí ji. Vášnivě a při tom tak něžně. Dá do toho vše, celou svou duši, celé své srdce i s tou obrovskou bolestí.

Obrysy líbající se dvojice blednou, barva se vytrácí a duchové odcházejí kam patří. Na věčnost. Na nekončící poklidný spánek.

Kdo ví? Možná jim tak bude lépe.