Informace
Jsme domovem:
667 povídek
od 234 autorů
z 754 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Tuhle statistiku jsme zavedli 13.4.2006
TOPlist
Hříšné myšlenky od Dragony
[Komentáře - 4] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

Další moje povídky najdete zde: http://capriolina.blog.cz/

Velký dík mojí beta readerce Pet Holly.

Pološerem blýskají neonová světla, oslepují a zároveň jsou jediným světlem v přítmí. Taneční hudba duní a decibely jsou na nejvyšší možné úrovni. Kruhová místnost s parketem a barem je plná napětí. Vzduch je vydýchaný, ale nikomu to očividně nevadí. Na stoličkách u baru sedí pár lidí. Hlasitě se smějí a o něčem živě diskutují. Nějaký muž si zrovna objednává pití. Barman bere skleničku a shaker, naučeným pohybem do něj nalévá část obsahu dvou lahví. Při tom si je stačí párkrát prohodit z ruky do ruky a otočit za hlavou. Míchání nápoje připomíná spíše akrobatické vystoupení, jak jeho hbité ruce zatočí lahví v pistolnickém gestu a symbolicky odfoukne kouř od jejího hrdla. Jeho číslo se zájmem, ale jako věc, kterou vidíte každý den, sleduje pár mladších dívek. Pak si něco šeptnou a rozesmějí se. Otočí se a jdou na parket. Připojují se k mase polonahých lidí tancujících a svíjejících se do rytmu hudby. Tanečníků je více než dost, tisknou se tělo na tělo a zrychleně oddychují. Svižnou písničku nahradí pomalejší rytmy a část společnosti opustí parket. To dá prostor ostatním trochu se předvést a většina dámského osazenstva místnosti rozjede svádivý pomalý tanec a láká pány do svých spárů.

 

To vše šokovaně pozoruje vysoká bledá postava ve dveřích. Očividně se sem nehodí. Má na sobě dlouhý černý plášť s jemným stříbrným lemováním, v dlouhých prstech chráněných rukavicemi z jemné kůže drží masivní černou hůl s hadí hlavou na konci. Extravaganci vzhledu jen dodávají dlouhé platinově světlé vlasy, rozpuštěné a splývající na zádech. Ve tváři se jí zračí obrovské znechucení, pohrdání a nenávist. Tryská z hlouby duše a lidé všude okolo nemohou tušit, kde se vzala, ani co ji způsobuje. Ocelově šedé oči přejíždějí místnost a něco hledají. Muž pomalu schází schůdky a zastaví se u baru. Zády se o něj opře a pozoruje tančící lidi na parketu. Jsou pro něj nepochopitelní. Sleduje všemi barvami zářící sporé odění mudlů před sebou a přitáhne si plášť více k tělu, jako by ho měl před nimi uchránit. Pomalu a s elegancí se otočí a vezme do ruky zelený nápojový lístek. Dívá se na něj, jako by něco takového viděl poprvé. Zkusmo přejede prstem po plastovém povrchu a raději se začte. Odfrkne si. To si mohl myslet. Nemají tu jeho oblíbenou archivní ohnivou whisky. Oni tady dokonce nemají žádnou ohnivou whisky, jenom nějakého Johnnieho Wolkera a Jamesona. Hnus.

 

„Barmane! Jaké nejdražší pití tu máte?“

 

„Měl bych tu jeden speciální koňak značky Hennessy. Je to Paradis Extra.“

 

„Koňak? Dobře. Dejte mi toho skleničku.“

 

Něco jako koňak sice v životě neslyšel, ale je to nejdražší a to už by mělo něco znamenat. Zaplatí mudlovskými penězi a vezme sklenku do ruky. Přivoní a pomalu se napije. Není to až tak špatné, na to, že to je mudlovské, pomyslí si. Pomalu upíjí a otočí se zpátky čelem k tanečnímu parketu. Rytmus je zase rychlý a on nyní již sleduje houpavé pohyby lidí před sebou. Nikdy neviděl moderní tanec, natož mudlovský. Je to pro něj cizí a přesto tak známé. Lidé se na sebe tisknou, dotýkají se, jsou si blízcí tělem a při tom tak vzdálení duší. Vzrušuje ho to. Je to tak bezprostřední. Žádná pravidla, žádné řády, žádná etiketa. Prostě hudba, tanec a blízkost někoho druhého. Koňak mu mírně stoupá do hlavy. Objednává druhou sklenku a mysl se mlží. Ne moc, ale ani ne málo. Sleduje drobnou brunetku kousek od sebe. Má na sobě krátké letní šaty. Jsou z lehoučkého materiálu červené barvy. Vlní se kolem ní, zvedají se a zase klesají v rytmu jejích pohybů. Nahoru… dolů… nahoru a pak zase dolů. Otřou se jí o hladká stehna. Zvedá ruce, kroutí se v bocích a předvede ukázkový tanec až na zem. Všímá si muže u baru, který na ni hypnotizovaně hledí. Provokativně si olízne jazykem rty a ruce pomalu svěsí dolů. Přejede si jimi po obrysu celého těla a vyzývavě hledí na svou oběť. Ta hltá očima každý její pohyb.

 

Písnička najednou skončí a s ní i kouzlo okamžiku. Muž zatřepe hlavou, probouzejíc se z okouzlení a raději vrátí svou pozornost ke sklence koňaku na baru. Zakrouží obsahem a nalije ho do sebe. Zvedá ruku, aby si objednal další…

 

„Jedno mochito a pánovi to, co pil do teď,“ drobná brunetka v červených šatičkách se opře o bar vedle něj. Je zadýchaná od tance. Ňadra se jí zvedají hlubokými nádechy a v očích má jiskřičky. Usměje se na něj.

 

„Ahoj. Já jsem Valerie. Viděla jsem, jak se na mě díváš. Ty netančíš?“

 

Chvíli na ni jen překvapeně kouká a pak přemůže vlnu odporu, která se v něm vzedme, když tahle mudla promluví a odpoví.

 

„Dobrý večer. Mé jméno je Lucius. A opravdu netančím. Jsem v podobném chm… zařízení poprvé.“

 

„Dobrý večer? Je vidět, že jsi tu opravdu poprvé. Tady si na nějaké vykání a formálnosti nehrajeme. A co tě sem přimělo jít, Luciusi?“

 

Znervózňuje ho, jak je blízko. A tykání? Netyká ani své vlastní ženě. Zrovna jí se bude svěřovat, proč je tady. Když dívka viditelně znervózní, že neodpovídá, raději řekne první, co ho napadne.

 

„Takže žádné formálnosti? Co kdybys mě tady trochu provedla? Seznámila s pravidly… a tak?“

 

„Super,“ usměje se, „moc ráda.“

 

Vezme ho za ruku a jemně táhne směrem do zadní části sálu. Lucius si stačí všimnout, že má krásně jemnou pokožku, když se o ni nechtěně otře rukou. Má studené ruce, a tak ho ten dotek zahřeje více, než celá láhev koňaku.

 

„Takže tady sedí moji přátelé. Asi jsi si nevšiml, jak je to tu velké.“

 

Ne, to opravdu nevšiml. Za parketem je schovaná celá další velká místnost se spoustou malých stolků a židliček. Valeriini přátelé sedí u jednoho z těch větších s polstrovanými sedačkami u stěny. Když procházejí kolem, pár z nich zvedne oči a kývne nebo se usměje na pozdrav.

 

„Támhle vzadu jsou záchody a tady je druhý bar. Na tom pódiu uprostřed bývají někdy při různých akcích vystoupení. Většinou tanečnice a podobně. Sedneme si támhle na pohovku.“

 

Krásně se usmívá a táhne ho do rohu k pohovkám, kterých si prve také nevšiml. Přichází k nim servírka a ptá se, co si dají.  Odmítnou. Mají ještě skleničky od prvního baru.

 

„Luciusi, proč jsi tak zamlklý?“ jemně se zamračí a on musí konstatovat, že jí to tak moc sluší.

 

„Dlouho jsem nebyl nikde ve společnosti. Zvláště, co se týče mladých krásných dam,“ už úplně překonal počáteční nechuť. Pomalu zapomněl, že zde sedí s obyčejnou mudlou. Ta se usměje jeho odpovědi.

 

„Tak to napravíme.“

 

Pomalu se přisune k němu a lehce ho políbí na rty. Odtáhne se a čeká na reakci. Nemusí dlouho. Položí sklenku na stolek, jemně si ji přitáhne a vrátí jí polibek. Jeho prvotní nejistota není způsobena nezkušeností nebo dlouhým odloučením od žen. Na to si stěžovat nemůže. Spíše nedostatkem zkušeností s mudlovskými dívkami. Po chvíli se ale otřepe a proniká jí jazykem do úst. Chutnají po limetkách a alkoholu. Má hebký jazyk, který se tře o ten jeho a vlnky vzrušení se mu rozbíhají do celého těla. Cítí je až v chodidlech u nohou. Přitáhne ji k sobě těsněji a rukama mapuje každý centimetr jejích zad. Přes jemnou látku cítí prohlubeň páteře a vyjede dlaněmi až k nahým lopatkám a krku. Oba vzrušeně vydechnou a naberou dech, aby svá ústa opět spojili v polibku. Jemně jí vjede do vlasů a mírně je pocuchá. Ona mu to oplatí a svléká mu plášť. Je jí za to vděčný, začínalo mu být horko. Líbají se dál a ona mu již sedí na klíně. Zajede rukou pod šaty a přejíždí jí po malém zadečku.

 

Najednou ucukne a přeruší polibek.

 

„Co se děje?“ Valerie pomalu otevře zasněné oči a dívá se na Luciuse.

 

„Musím už jít.“

 

„Ale proč? Večer ještě ani nezačal.“

 

„To je moje věc,“ odsekne a rychle a lehce ji zvedne ze svého klína. Poté ji posadí vedle na pohovku.

 

„Když myslíš,“ uraženě popadne svou skleničku a odejde směrem k přátelům.

 

„Sakra,“ zakleje, když si zapíná plášť. Znamení na ruce ho pálí a on úplně vystřízliví. Uvědomuje si, co právě udělal. Jestli se tohle někdo dozví… jestli se tohle Pán dozví, čeká jej jistá smrt. Svižným krokem se prodírá mezi lidmi, nedívá se vlevo ani vpravo, jinak by si možná všiml jednoho pohledu, který ho smutně vyprovází až ke dveřím. Vyjde ven a za nejbližším rohem se přemistí.

 

 

 

 

Zhroutí se do saténových přikrývek masivní postele. Bolí ho celé tělo. Pán měl zase jednou špatnou náladu a on to odnesl, když se mu nezdálo jeho hlášení z mudlovského baru. Měl ale zatracené štěstí. Kdyby se mu vrtal v paměti jen o chvilku déle, už by ten nápor nevydržel a chabá obrana nebezpečných myšlenek a vzpomínek by vzala za své. Nebezpečné myšlenky. Se zasyknutím vstane a opatrně dojde ke skříni. Vyndá z ní velkou myslánku, přiloží si hůlku ke spánku a vytáhne slabou bílou nit. Uloží myšlenku do nádoby plné podobné světlé, čiré tekutiny. Ta se zavlní a na hladině se objeví usměvavá drobná tvář dívky v červených šatech. Oči jí září stejně, jako když ho oslovila. Lucius se neubrání krásným a hříšným představám. Lehne si na postel i s myslánkou a vzpomíná. Vybavuje si, jak se roztomile smála jeho podivnému představení, jak ji pobavila jeho nevědomost místních způsobů, jak ho nadšeně provázela klubem, jak se jí rozšířily zorničky vzrušením, když se jí dotýkal. Ještě teď cítí její horkou kůži pod dlaněmi. Bezděky si tře ruce o sebe a vybavuje si chuť jejích rtů. Pokládá si hlavu na polštář a po chvíli usíná. Spí neklidně. Neustále ho pronásledují krásné mudlovské dívky v červených šatech a k ránu se zpocený probouzí, když se k smrti vyděsí vidiny Voldemorta, který ho s nimi nachytá.

 

 

 

 

„… to tak brát. Viděla jsi ho jenom jednou.“

 

„Když já nemůžu. Prostě na něj nemůžu přestat myslet.“

 

„Já vím, že je to těžký, ale už ho asi nikdy neuvidíš. Měla by si se s tím smířit co nejdřív.“

 

„Bože. Já jsem husa. Potkám prostě nějakýho chlapa, bůh ví, co je zač, kterýho už nejspíš nikdy neuvidím a prostě se do něj zabouchnu. Jsem blbá.“

 

„Ale nejsi blbá. To se prostě stává. Nejsi určitě první ani poslední.“

 

„To je fakt útěcha.“

 

„Já nevím, co ti na to jiného říct.“

 

„Já vím. Promiň.“

 

„Pojď půjdem se bavit. Jsme tady přece kvůli tomu. Pojď tancovat.“

 

Sedí u vedlejšího stolku. Popíjí si svůj koňak a přemýšlí o tom, co zrovna vyslechl. Nemohli ho vidět, ani o něm vědět. Přenesl se přímo sem a pití koupil u servírky. Věděl, že Valerie je hned vedle, ale nějak se neodhodlal, aby ji oslovil. Neví ani, jestli zrovna mluvily o něm, i když to bylo velice pravděpodobné. Je to teprve týden, co se užírá vzpomínkami na jeden jejich společný večer. Nemohl nepřijít. Tohle místo ho k sobě táhne jako magnet, Valerie ho k sobě táhne jako magnet. A on neodolal. Ale teď, když se má odhodlat k činu, prostě sedí, popíjí mudlovské pití, které si stačil oblíbit a přemýšlí. Minule to dopadlo katastrofálně, když popustil uzdu dobrému vychování a odvážil se odložit svou chladnou masku a vrozený odpor k mudlům. Přesto je teď tady a heslo napsané na nápojovém lístku říká jasně co dělat: Užívej noci, jakoby nemělo přijít ráno. Naposledy si to přečte a zvedne se. Vidí její drobnou postavičku, jak sedí na baru. Pozná ji i na dálku. Je k němu otočená zády, a tak si ho všimne, až když se vedle ní ozve:

 

„Jeden koňak Hennessy Paradise a pro dámu mochito.“

 

Barman hned popadne skleničky a láhve s alkoholem, nalévá a míchá objednané nápoje. Na Luciuse se mezitím otočí jedny překvapené oči. Ještě je v nich něco ze zklamání a slz, ale již v nich zase září ty krásné jiskřičky, na které se tak často v uplynulém týdnu díval.

 

„Ahoj, Luciusi,“ krásně se na něj usměje, „kde se tady bereš?“

 

„Chtěl jsem se omluvit za to, jak jsem se minule choval. Myslím to, jak jsem odešel.“

 

„To je dobrý. Já už na to stejně zapomněla. Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím, že sem už nepřijdeš.“

 

„To já taky.“

 

Nakloní se k ní a políbí ji na rty. Trochu zaskočeně mu polibek opětuje, ale brzy to je on, kdo téměř nestačí jejím hladovým ústům. Jazyky se proplétají, srdce buší, motýlci v břiše se třepotají, horkost stoupá do hlavy, vlny vzrušení lomcují celým tělem a derou se na povrch. Prudký výdech, hluboký nádech a další vzrušení. Výbuchy barev a extáze všude okolo. Sladká vůně blízkosti, chuť cizích rtů, dotyky na holé kůži, spleť jazyků, vzrušený dech, rychlý tep a svět kolem přestává existovat. Není nic, jsou jenom oni dva. Ani neví jak se dostali do jejího bytu.

 

Muž a žena.

 

Oblečení je zapomenuto, už není, nejsou ani žádná pravidla, leží někde mezi odhozenými svršky. Tam na zemi, na zemi vedle postele, vedle té postele, kde leží.

 

Žena a muž.

 

Těla se k sobě tisknou, proplétají se, pálí na nahé kůži, srdce se snaží probušit ven z rozpálených těl. Co chvíli prasknou přetlakem emocí a rozletí se na tisíce kousků, mozek vypovídá funkci, dvě těla se pojí v jedno.

 

Pak už není žádná žena… není ani muž. Jsou jedno.

 

Je jenom jedno.

 





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.