Informace
Jsme domovem:
667 povídek
od 234 autorů
z 764 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Lásku nemůžeš popřít od Lelli
[Komentáře - 2] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

Nad bradavickým hradem zářil srpek měsíce a svítily hvězdy. Byla jasná a teplá noc. Pro mnoho lidí nádherná, ale pro Remuse to byla druhá nejhorší noc v životě. Bolelo to víc, než přeměna ve vlkodlaka, cítil, že ho bolest zničí zevnitř. Jen jednou zažil tak strašný pocit zoufalství a beznaděje. Tehdy alespoň nebyl sám, sám úplně na všechno, na celý svět. Dnes to bylo jiné. Všichni jeho přátelé už byli mrtví a události tohoto večera byly poslední kapkou. Cítil, že pokud se nestane něco pozitivního, cokoli, co by mu dodalo sílu dál přežívat válku, zhroutí se. Navíc si vůbec nedokázal představit, co s nimi teď bude, s Fénixovým řádem, s bojem proti Voldemortovi, když už tady Brumbál není. Měli vůbec šanci zvítězit? Co zvítězit! Mohli aspoň chvíli přežít? Bez Albuse Brumbála, největšího kouzelníka na světě, se zdál všechen boj předem prohraný.

 

S těmito pochmurnými myšlenkami vyšel Remus Lupin z bradavické ošetřovny a zamířil ven z hradu, pryč ze školních pozemků, pryč z místa, kde zemřel muž, kterého si vážil nejvíc ze všech lidí. Chtěl se přemístit domů a mít alespoň chvíli klid. Pokusit se nějak získat ztracenou energii a odvahu. Až když vyšel ven z hradu, všiml si, že několik metrů za ním jde Nymfadora Tonksová. Do této mladé ženy byl již dlouho zamilovaný, přestože by jí to nikdy nepřiznal. Ale ani nepopřel.

 

Zrychlil. Nechtěl s ní mluvit. Ne teď. Nemohl se jí podívat do očí, potom, co ji před malou chvílí znovu odmítl. Ona ale zrychlila také.

„Remusi, počkej!“ vykřikla. Ani se neotočil. Už byl skoro za bránou, za chvíli se přemístí a vyhne se nepříjemnému rozhovoru.

„Remusi, musím s tebou mluvit!“ zavolala na něj a když viděla, že už není na školních pozemcích, rozběhla se. Zlomek vteřiny před tím, než se Remus přemístil, ho chytila za ruku. Téměř okamžitě se oba objevili v Remusově obýváku. Překvapeně se na ni podíval.

„Co tady děláš? Proč ses přemístila se mnou?“ Tázavě se podíval na její ruku, která ho stále držela.

„Musíme si promluvit,“ odpověděla Tonksová a pustila ho.

„Nemáme se o čem bavit,“ prohlásil vyčerpaně Remus a otočil se k ní zády. Přešel k oknu, zatáhl závěsy a hůlkou rozsvítil světla. Potom se k ní otočil čelem a opřel se o stěnu. Ona stála pořád na stejném místě a pozorovala ho.

 

„Takže?“ zeptal se klidně.

„Ty víš, co ti chci říct,“ podívala se mu do očí a on v nich uviděl smutek. Smutek, o kterém věděl, že ho sám zavinil. Nevydržel její pohled a podíval se jinam. „Chtěla bych, abychom to dneska vyřešili jednou provždy. Mě už to opravdu nebaví, Remusi.“ Zněla velice unaveně. Remus se na ni chvilku díval, a pak odpověděl:

„Myslím, že sis tento rozhovor klidně mohla odpustit, moje stanovisko přece znáš. Bude to vyřešeno jednou provždy, i když ti zase řeknu ne? Opravdu to chceš znovu slyšet?“

„Nechci to slyšet znovu, chci, abys řekl něco jiného.“

„Dobře víš, že to neřeknu. Proč prostě nechceš pochopit, že…“

„Protože tě miluju!“ vykřikla Tonksová. „A protože vím, že ty miluješ mě,“ dodala tiše, aby ji neslyšel.

„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se klidně.

Zmateně se na něj podívala – nevěděla, že to přece jen zaslechl.

„Protože jsi to nikdy nepopřel, vždycky, když jsi mě odmítl, tak jsi vyjmenoval všechny možné důvody, jen ne to, že mě nemiluješ.“

 

Rozhostilo se mezi nimi ticho. Nedívali se na sebe. Tonksová upřeně hleděla do země a Remuse očividně zaujala stěna napravo od něj.

 

„To ještě ale neznamená, že tě miluju,“ řekl Remus, když už začalo být ticho nesnesitelné.

„Dobře,“ odpověděla Tonksová a zvedla hlavu, „řekni, že mě nemiluješ – tím to ukončíme a já odejdu.“

„To nemůžu,“ zašeptal Remus. Chvíli se ani jeden z nich nehýbal. Tonksová byla šokována – cítila, že ji miluje, ale tuhle odpověď nečekala. Věděla sice, že nepřiznal svou lásku, ale to, že ji nedokázal popřít, pro ni znamenalo totéž, jako kdyby se jí vyznal z velké lásky. Po několika vteřinách, které oběma připadaly jako věčnost, Tonksová přišla k Remusovi a políbila ho.

 

„Remusi,“ zašeptala prosebně a pohladila ho po vlasech. On jí v tom kupodivu nezabránil. „Zapomeň na všechny ty nesmyslné důvody, které mi vždycky říkáš. Nic z toho není tak důležité, aby nám dvěma mohlo bránit v tom, být šťastní.“

„Já nemůžu,“ odpověděl a přešel na druhou stranu pokoje. „Nejde to, nikdy by to nemohlo vyjít. Nechci tě ztratit. Určitě se tady jednou objeví nějaký krásný, mladý muž a ty se do něho zamiluješ.“ Po tváři mu stekla slza a on se k ní otočil zády.

„To se nestane,“ odpověděla pomalu Tonksová. „Neztratíš mě. A copak už jsi někdy viděl vztah, na jehož začátku si byli všichni stoprocentně jistí, že dopadne dobře? Ten náš se třeba může podařit, ale pokud to nezkusíme, tak to nikdy nezjistíme! Miluju tě. Moc.“

 

Stála uprostřed pokoje a dívala se něj. Už řekla všechno, co teď říct mohla. Teď je na něm, aby se rozhodl. Vteřina ubíhala za vteřinou, minuta za minutou a ani jeden z nich se za tu dobu nepohnul.

Přemýšlel. Uvědomoval si, že má pravdu, pokud to nezkusí, nikdy nezjistí, jestli třeba i on nemohl být v životě šťastný. Alespoň chvíli.

 

Pomalu se otočil. Stála tam a dívala se na něj. Čekala na jeho odpověď. Tolik ji miloval, už ji nedokázal dál odmítat, nešlo po tom všem vzdorovat. A on si uvědomil, co ho napadlo, když odcházel z Bradavic. Pokud se nestane něco pozitivního, cokoli, co by mu dodalo sílu dál přežívat válku, zhroutí se. Potřeboval ji. Nutně potřeboval někoho obejmout. Potřeboval, aby ho někdo pohladil a řekl mu, že ještě není na všechno sám.

 

Podíval se jí do očí a ona mu pohled oplatila. Bylo v něm tolik lásky.

Pomalu k ní přešel.

„Odpusť mi,“ zašeptal a po malém zaváhání ji políbil. „Moc tě miluju.“

Usmála se na něj a objala ho.

„Taky tě moc miluju.“

A Remus pochopil, že toto je nejlepší noc v jeho životě. Konečně byl šťastný. Konečně zase nebyl sám.





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.