Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Do minulosti od Leena
[Komentáře - 27] Tisk Kapitola nebo Povídka
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
No nevím jestli se to bude líbit, tak prosím, ať zanecháte koment, ať už pozitivní nebo negativní

‚Sakra,‘ pomyslela si Hermiona a klesla do křesla. Vyráběla jistý kouzelný prášek, který měl fungovat na podobném principu jako letax, až na to, že nepřenášel jen mezi krby, ale i časem. Byla to její jediná naděje, její naděje, jak vše vrátit zpět, věděla, že mnoho lidí by s tím nesouhlasilo, ale neměla na vybranou, lépe řečeno si nepřipouštěla, že nějakou jinou šanci má. Podívala se na fotografii svých obou kamarádů, kteří na ní mávali... kteří byli oba mrtví... Proč? Proč museli zemřít? Bylo to naprosto zbytečné a ona to chtěla napravit. Ztratila všechno, ztratila rodinu, zázemí a přátele. Kvůli jednomu jedinému člověku, teda jestli se tak vůbec dal Tom Raddle nazývat. Tyto myšlenky jí popoháněly dál k práci. Všechen čas strávený u tohohle výzkumu se na ní podepsal. Téměř černé kruhy pod očima dávaly vyniknout teď již mrtvolně bledé pleti a dlouhé, jindy jemné a kudrnaté vlasy, byly slepené v dlouhých zplihlých pramenech. Většina lidí by jí řekla takových dvacet minimálně a přes to jí bylo sedmnáct. Za ten rok se toho tolik stalo a vše se na ní poznamenalo, hlavně uvnitř.

‚Že by?‘ podívala se na zářivě žlutý prášek. ‚Že by se to povedlo?‘

Nedělala si zase až moc velké iluze, už několikrát došla nějakého výsledku, ale většinou se po tom, co se dostala ven z komína nebo odpadové šachty, musela podívat na chybu, kterou musela ve svém postupu udělat. Vedla si o všem přesné zápisky, které už byly ohmatané, na kousku trhlé a mnohokrát přeškrtávané a přepisované.

Naklonila se nad pergameny a překontrolovala si postup, vypadalo to, že je to v pořádku. Prášek na vrácení se vytvořil pouhým přidání nastrouhaného kořene běhulky, ale přesto si radši postup strčila za halenku, kdo ví, co všechno se mohlo stát, kdyby se jí to opravdu povedlo. Váhavě se postavila před krb, od kterého už vedlo mnoho popelavých stop, po jejích nešťastných pokusech. Podívala se na krabičku žlutého prášku, netušila kolik přesně ho má použít ani netušila kam přesně se chce přenést, protože by jí mohlo pomoct vlastně být kdekoliv v minulosti a případně se mohla přesunout jinam, kdyby se to podařilo, ale přenesla se do nevhodné doby. Třeba s takovým Voldemortem zamlada se moc potkat nechtěla. Nabrala hrstku prášku a zaváhala, jestli to není moc velké množství, ale pak jí rozhodně hodila do ohniště, protože se bála, že by si to mohla ještě rozmyslet. Ono vlastně neměla co ztratit. Z krbu vyšlehly rudé plameny a oblízly jí zápěstí. Odhodlaně vstoupila do plamenů a nadechla se horkého popela, jediná výhoda byla, že nemusela říkat, kam chce, protože to by nedokázala, určilo to množství prášku.

Stěny krbu jako by se srazily k sobě a Hermioně se bolestivě sevřely žebra, nemohla se ani nadechnout. Vše kolem ní se začalo točit a ona cítila, jak pomalu upadá do bezvědomí...

Vypadla ven z krbu a netušila, kde je, doufala jen, že někde, kde se jí to bude hodit...

Probudilo jí poplácání po tváři. Otevřela oči a uviděla nějakého muže, jak jí podával sklenici vody. Ztěžka se posadila a s vděkem vodu přijala. Po chvíli se odhodlala rozhlédnout se kolem. Byla v nějaké velké kruhové místnosti, ale nemohla si uvědomit kde. Něco jí to připomínalo... V hlavě se jí bolestivě roztepalo, tahle místnost vypadala přesně jako ředitelna v Bradavicích, ale byla si jistá, že ne za dob Brumbála. Po stěnách bylo o pár portrétů míň a kolem oken visely dlouhé rudé sametové závěsy. Okolo stěn bylo plno knihoven a uprostřed místnosti stál dobře známý stůl.

„Děvče, slyšíš mě?“ zeptal se jí onen muž, teprve teď na něj stočila pohled, měl dlouhé šedé vlasy po ramena a ztrápený obličej, v očích se mu nicméně leskly jiskřičky. Pomalu a ztuha přikývla.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí po chvíli a díval se na ní hlubokýma tmavýma očima.

„Hermiona Charlotte Grangerová,“ odpověděla tiše a potom se sesunula zpět k podlaze. Nevnímala nic kolem sebe, jen pocítila, jak jí zvedl pár silných paží...

 

Bíla, všude byla bílá... Hermiona začala zaostřovat a její oči se přizpůsobovaly dennímu světlu a zářivosti bílé barvy všude kolem, za chvíli začala rozeznávat nemocniční lůžka. Sama na jednom ležela, chtěla se posadit, ale zjistila, že je na to moc osláblá. Ztěžka otočila hlavu a po pár minutách, co donutila svůj mozek pracovat, jí došlo, že je na ošetřovně v bradavickém hradě. Z místnosti, kde obvykle sedávala madam Pomreyová, vyšla vysoká, dalo by se říci, že i poměrně mladá žena. Dlouhý kaštanový cop jí spadal na bílé oblečení. Usmála se.

„Konečně jste se probudila slečno,“ řekla mile a posadil se na vedlejší postel. „Jak se cítíte?“ zeptala se.

„Děkuji, dobře, ale hodně slabě,“ vydechla Hermiona.

„Počkejte, hned vám na to něco přinesu,“ zvedla se a odešla pryč. Za chvíli se vrátila s lahví podivně oranžové tekutiny a nalila jí jednu lžíci. Hermiona ji ztěžka spolkla. Pocítila jak její tělo začala zaplavovat nová vlna energie. S pomocí ženy se posadila.

„Ještě si trochu odpočiňte a já zavolám pana ředitele, chtěl by mluvit s dívkou, která přicestovala komínem,“ usmála se a Hermiona přikývla. Začalo se jí vybavovat, co se stalo, kde je a proč tam je. Sledovala červený list, který poletoval za oknem.

„Dobrý den,“ otevřely se dveře. V nich se objevil onen muž, kterého viděla, když přicestovala. Kývla místo pozdravu.

„Doufám, že vás moc nevysílím tím, když se vás zeptám na pár otázek,“ mávl ve vzduchu hůlkou a posadil se na vykouzlenou židli. Hermiona zavrtěla hlavou.

„Dobře, to je jedině dobře,“ přikývl muž. „Mohla by jste mi říct, jak jste se sem dostala a kdo nebo odkud jste? Ten týden co jste spala...“

„Týden?“ vyjekla Hermiona.

„Ano týden, snažil jsem se najít něco ohledně vašeho jména, slečno Grangerová,“ objasnil jí. „Nic jsem ale nenašel, tak doufám, že budete schopná nám to vysvětlit sama.“

Hermiona se zarazila, ale potom začala od začátku a celé mu to řekla. Vynechala to, že se chtěla vrátit, aby změnila minulost a tak i budoucnost.

„Mohla by jste mi ukázat onen prášek?“ zeptal se po chvíli.

Hermiona ztuhla, krabičku s práškem přeci držela v ruce.

„Prosím vás, neměla jsem u sebe nějakou krabičku nebo nenašla se nějaká,“ začínala panikařit.

„Uklidněte se,“ naléhal. „Nic se nenašlo,“ dodal. „Ale podle toho co jste říkala, jste onen prášek vyrobila sama, že?“

„A-ano,“ vykoktala Hermiona. „Měla jsem poznámky pod halenkou,“ dodala, když si uvědomila, že má na sobě nemocniční oblečení. Žena, která byla podle Hermiony odhadu doktorkou, zatím jen poslouchala opodál, ale když se Hermiona zmínila o svém oblečení a pergamenech, odešla pryč a za chvíli vše přinášela na jedné hromádce. Muž se na postup dlouze zadíval a na čele se mu začaly krabatit vrásky.

„Slečno, říkala jste, že je vám teprve sedmnáct?“ optal se po chvíli, Hermiona bez váhání přikývla.

„Tato práce by byla obdivuhodná i na dospělého a zkušeného kouzelníka,“ podotknul a Hermiona pocítila, jak se jí do vybledlých tváří žene trochu ruměnce. „Podle tohoto postupu, jste teda schopná vyrobit onen prášek, který vás přenese do minulosti a potom i do budoucnosti?“ zeptal se. Hermiona přikývla.

„Dobře, budete tedy schopná si pro sebe vyrobit prášek, aby jste se mohla přenést zpět?“ zeptal se vlastně na stejnou otázku a Hermiona znovu přikývla. „Podle postupu vidím, že to zabere víc než půl roku, že?“ položil otázku spíš pro sebe. „Říkala jste, že jste nevystudovala závěrečný ročník, takže ho můžete vystudovat tady,“ navrhl. Hermiona chvíli přemýšlela. Tak jako tak tady musela zůstat minimálně půl roku, takže by jí vůbec neuškodilo, kdyby tu zůstala déle. Navíc by potom měla víc času dělat něco s budoucností. Přikývla.

„Přípravu tedy necháme na vás,“ zvedl se muž. „Nyní jsem pro vás profesor Wilden, jsem zde ředitelem, jak vám asi již došlo. Kdykoliv můžete přijít pro pomoc, kdyby se vám něco nedařilo. Takže až vás madam Brownová pustí, můžete jít rovnou do společenské místnosti...“ zarazil se.

„Nebelvíru,“ doplnila ho hned.

„Ano, tak,“ přikývl. „Jméno, jak jsme s již domluvili, si teda smíte ponechat celé a jste tu jako žačka z Krásnohůlek,“ opakoval ještě jejich domluvený scénář. „Na den vám dám ještě volno, aby jste si mohla zajít do Příčné ulice, nějaké zlato si vyzvedněte u mě v ředitelně,“ dodal, když už se nadechovala, aby objasnila, že nemá žádné peníze. Přikývla.

„Dobře tedy,“ promnul si ředitel bradu. „Na shledanou.“

Hermiona se zmohla jen na to, aby pokývala hlavou. To co se tady stihlo za pár chvil domluvit, jí vyráželo dech.

 

Madam Brownová jí pustila již příští den a Hermiona se podle domluvy vydala rovnou do ředitelny. Cestou po chodbách se rozhlížela. Byl to pořád bradavický hrad, ale jaksi mladší, obrazů na stěnách, které znala, ubylo a chodby působily více temným dojmem.

„To je ta nová,“ ozvalo se za ní. Otočila se a spatřila hlouček zřejmě druhaček, které na ní ukazovaly. Uvědomila si, že také většina starších žáků se po ní otáčí a něco mumlají, její přicestování asi nebylo žádným tajemstvím.

„Pane profesore...“ začala hned jak vešla do ředitelny.

„Ano, ano, zlato máte na stole a k přemístění můžete použít krb tady,“ řekl ředitel, který k ní byl celou dobu otočený zády. Vzala si tedy peníze a soupis věcí, které bude potřebovat ke studiu a přistoupila ke krbu. Připomnělo jí to ne moc veselé vzpomínky, jak cestovala sem a taky proč sem cestovala. Třesoucí se rukou nabrala trochu stříbrného prášku a hodila ho do krbu, kde vzplály smaragdově zelené plameny. Váhavě do nich vstoupila a vyslovila ‚Příčná ulice‘. Vše se kolem ní začalo točit a připomínalo jí to poslední cestu krbem, oči, které měla po celou dobu zavřené, otevřela až když vypadla na předložku u krbu, v Krucáncích a Kaňourech.

Když si vybírala potřebné knihy, uvědomila si, jak moc musí být Příčná ulice stará, když se tam až do její doby zachovala i většina obchůdků. Nakoupila si kotlíky, přísady do lektvarů, hábity a jiné potřebné věci. Měla divný pocit, když procházela Příčnou ulicí a každý se na ní usmíval, nebylo to jako z její doby. Dokud neproběhl závěrečný souboj s lordem Voldemortem, kde zemřel i on sám, bylo vyjít na ulici velké riziko. Všude panoval strach a panika a sama Příčná ulice byla opuštěná. Prodavači zavírali své obchody, aby ochránili své zboží před smrtijedy. Se smutným úsměvem si vzpomněla, na jeden z posledních obchodů, který i přes všechna nebezpečí měl dobré zakázky. Fred s Georgem měli výlohy polepené zářivými plakáty a téměř vždy úsměv na tváři. Byli první o koho přišli. Jejich kouzelnické kejkle už nepostačili k jejich ochraně a se Znamením zla nad jejich obchodem zanikly i poslední návštěvy Příčné ulice...

Hermiona se přenesla zpět na hrad, kde jí už čekal profesor Wilden.

„Nechte si to,“ odmítl váček se zbylým zlatem. „Jistě budete chtít třeba navštívit Prasinky,“ dodal, Hermiona byla zvědavá, jak asi teď Prasinky vypadají, ale nedávala to na sobě znát. Kývla a s díky odešla z ředitelny.

Snažila se moc nevnímat udivené pohledy a tlumené šeptání, které jí doprovázelo při každém kroku. Nervózně se vydala do nebelvírské věže.

„Héj! Ta je nová!“ ozvalo se za ní. Zatřepala hlavou a přidala do kroku. Téměř naštvaně začala dupat do schodů...

„Někdo tu uvízl,“ ozval se za ní jízlivý hlas, když zapomněla přeskočit mizící schod na schodišti. Pohodila hlavou a spatřila tři chlapce. Její věci byly rozházené kolem ní a ona se jen bezmocně snažila vyprostit ven.

Jeden z nich se posadil na schod nad ní a zkoumavě a s veselými jiskrami v očích si jí prohlížel.

„Ta nová,“ ušklíbl se.

„Je to poznat,“ přidal se druhý.

„Pomůžete mi ven?!“ zavrčela skrze zatnuté zuby. „Prosím,“ dodala, když uviděla jejich pozvednuté obočí.

„Možná,“ odtušil poslední. Vrhla po něm jeden ze svých vražedných pohledů.

„Dobře, dobře,“ přikývl nakonec a všichni jí pomohli ven. Poděkovala a bez dalšího slova si začala sbírat své věci.

„Počkej,“ zastavil jí první, když pokračovala nahoru po schodech. S tázavým výrazem ve tváři se otočila. „Z jaké školy si a jak se jmenuješ?“

„Z Krásnohůlek,“ povzdychla si. „A jsem Hermiona Grangerová.“

„To není moc francouzské jméno,“ podotkl s úšklebkem druhý, ale když se na něj podívala, zmlknul.

„Brian, William a Albus,“ představil je všechny. Hermiona při posledním jméně nepatrně pozvedla obočí. Bylo by možné, aby to byl Albus Brumbál?

„Těší mě,“ donutila se Hermiona k úsměvu a svaly na tváři se jí protáhly. Pak se otočila a pokračovala do schodů.

„Ta je nějaká divná, co? Tvářila se jak mrtvej netopejr,“ uslyšela za sebou jízlivou poznámku od Briana. Ušklíbla se a poslala přes rameno kletbu.

„To spíš ty tak teď vypadáš,“ začal se chechtat Albus, když netopíří kletba začala působit.

„Sakra!“ uslyšela za sebou ještě Briana, než zahnula za roh. Po dlouhé době se upřímně usmála




Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.