Nervózně vstoupila průchodem za portrétem do společenské místnosti. Stočilo se na ní pár pohledů, ale Hermiona je už nevnímala. Vydala se po schodech nahoru do ložnice. Otevřela dveře a pohled jí hned padl na čistou čerstvě připravenou postel, s povzdechem se na ní posadila. Po chvíli se dveře ložnice znova otevřely a v nich stály čtyři dívky, zřejmě její nové spolubydlící.

„Ahoj,“ pozdravila jí vysoká dívka s dlouhými blonďatými loknami. Kývla místo pozdravu.

„Ty jsi ta nová studentka z Krásnohůlek?“ zeptala se a Hermiona znova přikývla.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se druhá dívka s červenohnědými vlasy po ramena a objemnější postavou.

„Hermiona Grangerová,“ povzdychla si.

„Já jsem Emily, tohle je Jessica, Amanda a Lucy,“ představila sebe a své kamarádky.

Ještě chvíli se snažili s Hermionou bavit, ale když to k ničemu nevedlo, znuděně odešly pryč. Hermiona se rozvalila na postel a přemýšlela o všem co se stalo za posledních pár let, všechna bolest na ní doléhala a ona neměla daleko k tomu, aby se rozbrečela, potřebovala být sama a okolí, jako by to nechtělo pochopit. Každá další vzpomínka jí projížděla jako žhavá dýka a Hermiona se rozbrečela doopravdy.

‚Brečím,‘ přiznala si a uvědomila si, jak dětinská tato poznámka byla. Uslyšela kroky na schodech, rychle se posadila a hbitým pohybem si setřela z tváře slzy.

„Bude večeře, Hermiono,“ strčila hlavu do dveří Jessica, potom se na ní usmála a zkoumavě se zadívala na její zarudlé oči, ale přešla to bez poznámek. Hermiona přikývla a Jessica odešla. Hermiona vstala z postele a stoupla si před zrcadlo. Trochu se zarazila. Byla to opravdu ona? Kudrny na vlasech, na které byla zvyklá, se staly podlouhlými vlnami a byly více tmavé, její již v minulosti hubené tělo, bylo vyhublé ještě více a krémová pleť byla bledá, čímž se dostávala do fáze, kde vypadala jako sestřenka Draca Malfoye. Oblekla si jeden z nových hábitů a zhluboka se nadechla. Prošla už skoro prázdnou společenskou místností a vydala se do chodeb hradu. Ve Vstupní síni se ještě zastavila, rozhlédla se kolem, jako by očekávala nějakou podporu od chladných stěn a potom s odhodláním vstoupila. Večeře už zřejmě začala, protože stoly už byly obsazené studenty. Sebevědomě se vydala k nebelvírskému stolu. Po cestě se na ní upíraly pohledy žáků, kteří jí ještě neviděli na chodbách. Došlo jí, že se zpráva o nové studentce, která navíc přicestovala krbem, se musela po Bradavicích šířit rychlostí blesku, ať už byla v jakékoli době. Dlouhými kroky došla až ke stolu a rozhlédla se, jediné volné místo bylo vedle trojce přátel, kterou už měla tu čest poznat.

„Ále, slečna ‚krásnohůlská‘ se vrátila,“ zavrčel si spíš pro sebe Brian.

„To víš, ty netopýří křídla mu musela Brownová odstraňovat půl hodiny, protože se pořád vrtěl a spílal ti,“ prohodil jejím směrem Albus. Slabě se usmála.

„Dávej si pozor,“ zamumlal ještě William.

Hermiona předpokládala, že něco jako pomsta nastane, ale stejně doufala, že se to třeba přejde mlčky. Ředitel řekl na začátku ještě pár slov k ‚nové studentce‘, čímž k ní upoutal nežádanou pozornost. Nechápala proč se na ní dívá většina chlapecké populace, za dob její absolvace školy, byla pro všechny jen ta šprtka a nápadníka měla jen v podání Rona. Nandala si trochu rýže a znuděně jí začala vidličkou rozhrabovat po talíři. Když si myslela, že už je tam na dobu přibližného trvání jídla, zvedla se a zamířila ke dveřím. Vzpomněla si, jak tam procházela s Ronem, Harrym a Ginny a oči jí začaly znova pálit.

„Hej, ty... hm... Hermiono!“ ozvalo se za ní, když vyšla z Velké síně. Spěšně zamrkala aby zahnala otravné slzy a otočila se. Šel k ní William.

„Co potřebuješ?“ zeptala se, když k ní došel a společně vykročili ke schodům.

„Popovídat si?“ nadhodil.

„Je o čem?“ pozvedla obočí.

„No, nevim, ale třeba by mě zajímalo, co tu jako děláš? To seš tu na výměnném pobytu?“ zeptal se po chvíli. Neměla náladu na takovéhle otázky, ale usoudila, že čím dřív mu je zodpoví, tím dřív od něj bude mít pokoj.

„Neříkal to ředitel?“ povzdychla si.

„A ty ho posloucháš?“ zasmál se William.

„Prostě jsem přestoupila a důvody ti říkat nepotřebuji,“ řekla ostřeji než měla prve v plánu.

„Dobře, dobře,“ zvedl ruce v naznačeném obraném gestu. „Co rodina?“

Hermiona mlčela a dívala se na jednotlivé schody, po kterých dupala. Opravdu neměla sílu vymýšlet si novou rodinu nebo dokonce mluvit o té staré.

„Dotknul jsem se tě?“ došlo po chvíli Williamovi.

 „Nechci bejt nepříjemná, ale proč mě otravuješ?“ Obrátila se na něj.

„Promiň,“ pokrčil rameny William.

„To já,“ povzdechla si Hermiona.

„To je dobrý,“ přikývl. „Budu muset, jinak mě kluci zabijou, ale opravdu si dávej na Briana pozor,“ připomněl jí ještě a ona kývla. Potom se William otočil a seběhl zpět dolů a Hermiona pokračovala v cestě. Po Williamově varování se Briana téměř bála.

Opět si vzpomněla na Harryho, Ginny a Rona a sevřelo se jí hrdlo. Došlo jí, že je teď v době, kdy toho asi tolik nezmění.

V ložnici si zalezla do postele a snažila se spát, ale před očima se jí znova a znova objevovaly mrtvá těla jejích přátel.

Celá zpocená se posadila na posteli a oči měla plné strachu.

‚Uklidni se,‘ říkala sama sobě. ‚Byl to jen sen,‘ uklidňovala se znova a znova. Viděla smrt svých přátel, jako už tolikrát za posledních pár měsíců. Předtím ale byla výhoda, že trávila výzkumem hodně času a spala co nejméně, většinou usnula únavou při práci a někdy se dokonce podařilo, že měla bezesný spánek.

Rozhlédla se, začínalo teprve svítat, ale Hermiona už o tom, že by dál spala znova, ani nepřemýšlela. Potichu, tak aby nikoho nevzbudila, se oblekla, vzala si nějaké věci a vyplížila se ven z ložnice.

„Ranní ptáče,“ ozval se z křesla hlas a Hermiona nadskočila. „Snad nemáš černé svědomí,“ zachechtal se a do světla vstoupil William.

„Zase ty?“ povzdechla si Hermiona. „Co tu děláš?“

„Neměl bych se ptát spíš já tebe?“ ušklíbl se.

„Tak víš co, oba to necháme plavat, jo?“ obrátila se k východu portrétem.

„Jak myslíš,“ pokrčil rameny William a posadil se zpátky do křesla. Díval se za Hermioninými mizícími zády, něco se mu na téhle nové studentce nezdálo, něco tam zásadně nesedělo, něco co mu pořád vrtlo hlavou, ale nevěděl co... došel k závěru, že se bude muset zeptat Alba...

Hermiona zaraženě kráčela prázdnou chodbou, měla pocit jako by jí snad William špehoval, i když to bylo absurdní, byla tu teprve druhý den, tedy... jako studentka... Přemýšlela o nějakém místě, kde by mohla v klidu dělat svůj ‚super-letax‘ jak ho s úsměvem nazvala, napadla jí umývárna ‚Ufňukané Uršuly‘ a tak se vydala tím směrem. Vzpomněla si, jak na tom místě vyráběli v druhém ročníku Mnoholičný lektvar. Sáhla po klice a vstoupila. Najednou ztuhla, něco jí tu nesedělo... všude bylo čisto a nikde ani stopa po Uršuliných potopách. Pak jí to došlo. Byla přece v době mnoho let před tím, než vůbec nějaká Uršula chodila na školu. Opět zavřela dveře a zamyslela se nad nějakým jiným místem. Napadala jí už jen Komnata nejvyšší potřeby, ale tam hrozilo, že by jí případně mohl někdo objevit... i když, to by musel hledat přesně tu stejnou místnost ke stejným účelům... Vyběhla do patra ke gobelínu a netrpělivě prošla kolem prázdné stěny a přemýšlela nad nějakou místností, kde by mohla v klidu vyrábět svůj s-letax. Otočila se k velkým dveřím a rozhodně sáhla po mosazné klice.

Místnost byla vybavená několika podlouhlými stoly, kotlíky a všemi možnými přísadami, o kterých si mohla nechat jen zdát. Na zemi byly poházené polštářky na odpočinek a u stolků vysoké čalouněné trojnožky. Hermiona udiveně zavřela dveře a zamknula zámek. Vydala se k jednomu ze stolů, vyndala si všechny své zápisky a pustila se do práce. Deset minut před začátkem první hodiny usoudila, že by bylo dobré jít.

„Moc se omlouvám...“ začala zadýchaně, hned jak vletěla do učebny.

„Jdete pozdě, slečno Grangerová,“ podotkl starý profesor. „Nebelvíru se odčítá dvacet bodů a v osm hodin se dostavíte na školní trest.“

Hermiona vykulila oči, měla pocit jako by jí právě zfackoval Severus Snape a zahanbeně se posadila na první volné místo, které uviděla. Na lavici jí přistál kus zmačkaného pergamenu. Pozdvihla obočí a dál se dívala do knihy.

„Tss!“ ozvalo se kousek za ní. Naštvaně pohodila hlavou a podívala se za sebe. Uviděla Williama s Albusem, kteří jí ukazovali na kousek pergamenu. Otočila se zpátky a dál poslouchala profesorův výklad, ale její prsty začaly zvědavě uhlazovat kus pergamenu.

                 Will

S děsem si vzpomněla na tresty, o jejichž prosazení se Filch tak moc zajímal. Naškrabala odpověď.

Hermiona

Zmačkala pergamen a hodila ho přes rameno zpátky.

Will

Přišla jí odpověď. Hermiona za sebe hodila tázavým pohledem a odpovědělo jí jen Williamovo pokrčení ramen. Dál se už věnovala profesorovu výkladu a snažila se přeměnit zadanou bednu na psa. Po přeměňování se vydala na bylinkářství. Učil ho starý, skoro hluchý profesor a dnes jim vysvětloval látku, jak se sbírají přísady z těch nejjedovatějších rostlin. Po hodině, když Hermiona vypadala, jako by jí vykoupali v bahenním roztoku, se vydala na oběd. Zaběhla si do umývárny a pak už zasedla ke stolu. Měla větší štěstí než na večeři, protože našla volné místo i někde jinde než vedle Tria. Zamrazilo jí, takhle se říkalo jim, Zlaté Trio neboli Zlatá Trojka. Po tváři jí stekla slza a byla následována další.

„Seš v pohodě?“ zeptala se dívka vedle ní. Přikývla a pokračovala v jídle. Téměř nevnímala co vlastně jí a jen zírala do talíře.

Zvedla se, vzpomněla si na Williama a vyšla do Vstupní síně. William už postával u hlavního vchodu a nebyl sám. Vedle něj nestál nikdo jiný než Albus. Teď už si byla jistá, že Albus Brumbál.

„Ahoj,“ pozdravil jí Will a usmál se, ona mu úsměv oplatila.

„Co potřebuješ?“ zeptala se.

„Chtěli bychom se tě tady s Albem na něco zeptat,“ objasnil jí Will.

„Do toho,“ usmála se.

„Jestliže jsi z Krásnohůlek a tady jsi v podstatě druhý den, jak to, že znáš bradavický hrad, jako by jsi tady vyrůstala a víš o většině tajných chodeb?“ vybalil na ní otázku. Hermiona zůstala stát jako opařená.

„Já... no...“ začala a Albus pozvedl obočí. Došlo jí, že nemá cenu jim lhát a že je tu vlastně proto, aby změnila budoucnost, takže nemohlo nijak uškodit, když jim to řekne. Důvěřovala jim, že to nikomu neřeknou, ale Vstupní síň asi nebyla zrovna nejlepší místo na to jim říct pravdu.

„Můžeme mluvit někde v soukromí?“ zeptala se a oba chlapci jen přikývli. Albus už se nadechoval k tomu, aby něco navrhl, ale Hermiona zatřásla hlavou a vykročila ke schodům. Kluci se na sebe jen podívali a pokrčili rameny.

„Kde je Brian?“ zeptala se přes rameno, kdy klusala do schodů.

„Musí si něco zařídit,“ odpověděl Will. „Ale netýká se to tebe,“ uklidnil ji, když se zarazila. Vyběhla až ke své skrýši, lépe řečeno ke Komnatě nejvyšší potřeby.

„Páni,“ vydechl Will, když se ve stěně objevily dveře. Hermiona si přála stejnou místnost, kterou použila na přípravu s-letaxu, aby mohla případně ukázat své poznámky, kdyby nevěřili.

„Tak o tomhle jsme neměli ani tušení,“ přiznal Albus, když vešli.

„Změní se podle toho, co potřebuješ,“ objasnila Hermiona.

„Ale jak...“

„Vysvětlím,“ přerušila ho Hermiona. „Ale radši si sedněte,“ dodala s úsměvem na tváři. Chlapci se s nechápavým výrazem posadili a tázavě se na ní podívali.

Hermiona si povzdechla a začala. Vzala to od začátku, kdy jí přišel dopis, že je čarodějka. Jak potkala Harryho a Rona... řekla jim o Voldemortovi a jednotlivých viteálech... a že jediný čaroděj, kterého se Voldemort kdy bál, byl Albus Brumbál, ředitel bradavické školy.

„Cože?“ vykulil oči Albus. „Nejenže nám chceš říct, že si přicestovala z budoucnosti,“ Hermiona se při těch slovech zvedla a zamířila ke stolu s poznámkami. „Ale taky mi chceš tvrdit, že jsem ředitelem bradavické školy a jsem natolik moudrý,“ při těch slovech se Will uchechtl, „a silný, že se mě bojí i nějaká zmutovaná potvora?“

„Asi tak,“ přikývla Hermiona, která se musela pousmát, když Albus nazval Toma ‚zmutovanou potvorou‘, a podala mu své zápisky.

„Podle toho vyrábím s-letax, ten prášek,“ objasnila a Albus přikývl a zadíval se na postup.

„Máš tu chybu,“ upozornil. Hermiona vykulila oči, Albus musel být již v mladých letech neskutečně inteligentní, pokud to tedy byla nějaká správně nalezená chyba.

„O čem to mluvíš?“ zamračila se.

„Podívej, tady,“ strčil jí pergamen pod nos. „Máš tady šťávu s jaklovce a svrklofík, čímž si dalším postupem udělala jen kličku, že si je vyneautrelizovala.“

Hermiona vyděšeně pokývala hlavou. „To je o měsíc víc, než je nutné,“ přiznala chybu.

„Že já se na to vůbec díval,“ vrátil jí pergameny Albus a Hermiona pozdvihla obočí.

„Teď pořád bude vymýšlet výrobu toho s-letaxu,“ objasnil Will. „Jako minule, co Albe?“ zasmál se.

„Ani mi to nepřipomínej,“ promnul si nervózně Albus ruce.

„Víš, to si přečetl nějakej návod na výrobu nějakého zakázaného lektvaru a pak ho v ložnici připravil,“ ušklíbl se a Albus varovně zakřupal prsty. „Byl tam i Wilden. Alb pak chodil dva měsíce na školní trest k Letreaucový, kde přebíral nějaký kousavý potvůrky, ještě teď má jizvy,“ dodal.

„Jak tak poslouchám, nejste žádný svatouškové, co?“ uchichtla se Hermiona, o Albusovi Brumbálovi, si myslela, že bude něco jak kopie Percyho, v tu chvíli to zamítla, jak by mohl být z nějakého ‚Percyho číslo dvě‘ génius jako Brumbál...

„Počkej říkala si, že si tu dokončíš ročník nebo odjedeš až ten ‚s-letax‘ dokončíš?“ zeptal se najednou Will. Albus se ušklíbl a drbnul do něj loktem.

„Dokončím ročník a tak i školu,“ pozvedla obočí nad Albusovým chováním. Ten se zatvářil svatouškovsky a Willa nechal.

„Neměli bychom už jít?“ vyjekla Hermiona při pohledu na hodinky.

„Sakra, hodina začala před dvaceti minutama,“ zaklel Albus. „A to máme zrovna lektvary s Letreaucovou,“ zaúpěl a Hermiona s Willem se museli zasmát.

„Pojďte radši,“ navrhl Will a všichni tři se téměř vyřítili z Komnaty.

„Tak to máme šedesát bodů,“ ušklíbla se profesorka, Hermiona ji v duchu přirovnala ke Snapeovi. Bylo více než ironické, že takovíhle profesoři učili lektvary.

„Ale paní profesorko,“ zašklebil se Will.

„Tak i školní trest?“ pozvedla obočí. „To máme pan Smith, pan Brumbál a... no slečno Grangerová! Od studentky z krásnohůlské školy jsem čekala lepší disciplínu,“ zamračila se profesorka. „Dnes v osm hodin se všichni ostavíte na vykonání trestu,“ oznámila jim.

„Paní profesorko, já už mám jeden školní trest u pana profesora...“ začala Hermiona.

„Ó ano, slyšela jsem,“ přikývla. „Slečno, jak se vám povedlo vysloužit si dva školní tresty za jeden den? Doufám, že se zlepšíte,“ odkašlala si. „Tak vám ty tresty spojíme dohromady a odpykáte si ho tady s pány,“ kývla směrem k Willovi a Albovi. Když si Hermiona sedala, pomyslela si, že se možná se svým přirovnáním unáhlila, tohle by totiž Snape nikdy neudělal.

Hmm... nemáme zrovna štěstí, co? W

Přišla jí zpráva od Willa, bohužel nebyla jediná, kdo si toho všiml.

„Pane Smithi, vám nestačil váš trest?“ napomenula ho profesorka a Will se zadíval do země, když se ale otočila zašklebil se. „Já to viděla, pane Smithi...“

Před osmou hodinou večer se trojice zvedla, Brian jim ještě popřál hodně štěstí a pak zmizeli za portrétem. 

„Do jámy lvové,“ zavelel Will a Hermioně se mihl po tváři úsměv. Seběhli schody až do sklepení a stanuli před kabinetem profesorky Letreaucové, Hermiona odvážně zaťukala.

„Tady vás máme,“ zamnula si profesorka ruce, hned jak otevřela. „Dneska vás čeká mírný trest, buďte za něj rádi,“ zavedla je do kabinetu. „Budete přepisovat tyto pergameny a třídit je, jsou tam nějaké kusy učebnic, karty s tresty a ostatní,  chci aby to bylo na přehledných hromádkách,“ podívala se na ně přísně. „Nechám vás tu samotné, takže běda vám, jestli ztropíte nějakou lumpárnu... Hůlky,“ natáhla ruku a v té po chvíli ležely všechny tři hůlky, darované nedobrovolně svými majiteli.

„Tak to tu budeme do rána,“ povzdychl si Will, když se za profesorkou zavřely dveře a posadil se k jednomu ze tří stolků, vzal do ruky první kartu a začal jí opisovat.

„Jé to je o nás,“ ušklíbl se. „Třetí ročník, zranění profesora...“ předčítal. „To bylo jak zůstala Letreausová trčet ze záchodu nohama nahoru, co?“ obrátil se na Alba, který už si taky sedal. Hermiona vyprskla smíchy.

„Tak do práce,“ zavelel kysele Albus a podíval se znechuceně na hromadu pergamenů. Otočil se na Hermionu a zůstal s otevřenou pusou. „Co to držíš v ruce?“ zavrčel překvapeně.

„Hůlku?“ odtušila po chvíli a zkoumavě si jí prohlédla.

„Vždyť...“ zamračil se Will.

„Falešná, jo?“ zasmál se Albus a Hermiona přikývla. „To už mě taky párkrát napadlo, ale vždycky na to přišli,“ zavrtěl hlavou. Hermiona pokrčila rameny a mávla hůlkou. Pergameny se začaly samy opisovat a skládat na hromádky.

„No jo, ale co tu chcete celou dobu dělat?“ podíval se Will tázavě z Hermiony na Albuse.

„Na mě se nedívej,“ ohradila se Hermiona, i když to v tu chvíli vyznělo legračně.

„Nevím jak vy, ale být jen tak na pár hodin v kabinetě profesorky na lektvary a nevyužít to...“ zvedl se Albus a vydal se ke skříňce s nápisem ‚Zakázané‘.

„Vy jste nepoučitelní,“ povzdechla si Hermiona a zachytila nějakou podivně vyhlížející věc, kterou Albus právě hodil přes rameno.