„Nedokážeš si představit, jak Letreaucová řádila, když zjistila, že máme všechno hotový a ještě se tam poflakujeme?“ smál se Albus, když ještě ten večer popisoval Brianovi školní trest.

„Dokážu si to představit,“ zašklebil se. „Byl tu Celester,“ vzpomněl si najednou. Celester byl ředitel jejich koleje a také vyučoval kouzelné formule.

„Co chtěl?“ vykulila oči Hermiona.

„Si to přečti,“ ušklíbl se Brian a podal jí kus pergamenu, Albus a Will se jí naklonili přes rameno.

        George Wilden

„No to...“

„... si dělaj...“

„...legraci,“ dokončila Hermiona poněkud slušněji než měli kluci zřejmě v úmyslu. Oba po ní vrhli vražedným pohledem.

„Já si jdu lehnout,“ zvedla se Hermiona, přece jen už bylo půl druhé a i když byla zítra sobota, nutno podotknout, že i první prosincová, čímž děsil vánoční ples žáky ještě víc, nic to neznamenalo.

„Dobrou,“ ozvalo se trojhlasně a Hermiona vyběhla do schodů.

‚Oni mě snad přijali mezi sebe,‘ přiznala si překvapivě, když usínala.

Ráno se vzbudila poměrně brzy na to, kdy šla spát, nemohla zahnat myšlenky na vánoční ples. Pořád vzpomínala, jak to probíhalo na plese k Turnaji tří kouzelníků ve čtvrtém ročníku, zajímalo jí, jestli to bude přibližně na stejném principu nebo ne. Když sešla dolů překvapilo ji, že tam je dokonce už i Brian, který s nimi také ponocoval. Vydala se na snídani a Brian se k ní přidal.

„Jaký byl trest?“ zajímal se.

„Vždyť ti to včera Albus převyprávěl od začátku až do konce,“ zasmála se Hermiona a Brian mávl rukou.

„Dýňovou šťávu?“ nabídl jí, když si sám naléval, Hermiona přikývla, už když usrkla prvního loku, věděla, že něco není v pořádku.

„Ty Briane zlomyslný, cos mi to v zápalu vzteku tvého přilil do pití?“ zeptala se jako nějaká kněžna z dvanáctého století a hned se plácla přes pusu. Hermioně i bez Brianovi odpovědi, té by se asi stejně nedočkala, jelikož Brian se válel pod stolem smíchy, došlo, že jí do pití přidal Estmírový odvar, po kterém člověk mluvil opravdu jako vystřižený z dějepisu. Hermiona vyskočila a rozběhla se ven z Velké síně, doufala, že nikoho nepotká, ale jako naschvál hned ve dveřích vrazila do Willa s Albusem.

„Kam letíš?“ podivil se.

„Och, kdybys jen věděl, jak váš přítel zlomyslný je, mluviv se mnou nalil mi do mé číše Estmírový odvar,“ vychrlila ze sebe Hermiona dřív než se stačila zastavit.

„Buď ráda, když vymýšlel pomstu, měl v plánu alespoň pravdomluvící lektvar a nejlépe lektvar lásky,“ zakřenil se Will. „Ale o tomhle jsem fakticky neměl ani tušení,“ dodal s pobaveným úsměvem. Hermiona se radši plácla přes pusu, aby něco neřekla a odběhla pryč od Willa, který se marně snažil odtáhnout chechtajícího se Albuse do Velké síně. Hermiona doběhla ke Komnatě nejvyšší potřeby a vešla rovnou do ‚své pracovny‘. Rychle namíchala lektvar s neautrelizačním účinkem proti neškodným odvarům. Posadila se a čekala než tekutina trochu vychladne, chladit ji ‚uměle‘ se jí nechtělo, protože by to mohlo mít vliv na účinky.

Dveře Komnaty se otevřely a vstoupil Will. Hermiona si vykouzlila pohár a zchladlý lektvar do něj nalila.

„Ahoj,“ pozdravil Will teprve až viděl, že se napila a opravdu to spolkla.

„Hm... ahoj,“ pousmála s Hermiona a nakoukla na průběh výroby jejího ‚s-letaxu‘.

„Mě tak napadlo, při tvé mluvě, sice nevím proč, ale jestli bys se mnou nechtěla jít na ten ples?“ zeptal se po chvíli Will.

„No... jo, proč ne,“ kývla Hermiona a dál se věnovala ‚s-letaxu‘, nevěděla proč, ale neodvážila se na Willa podívat.

„Jak ti to jde?“ zeptal se jí s hlavou vedle jejího ucha. „Nejsem sice tak dobrý jako Albus, ale přece jen taky něco znám,“ usmál se.

„To je dobrý,“ odvětila Hermiona a na zádech jí zamrazilo, když se Will omylem dotknul její ruky.

‚Co se to se mnou sakra děje?‘ pomyslela si rozčileně. ‚Nedal tam nakonec Brian i ten lektvar lásky?!‘ Zatřepala hlavou a zářivě se na Willa usmála, ten jí úsměv oplatil... nikdy si nevšimla, že má tak hluboký hnědý oči...

„Tak... co hodláte dneska dělat?“ šikovně se kolem něho prosmýkla.

„Netušim,“ pokrčil rameny. „A ty?“

„Už se vidím, jak vypracovávám v knihovně své úkoly a i úkoly vás dvou,“ zašklebila se.

„Jak nás DVOU?“ zamračil se.

„Albus si asi úkoly dokáže udělat sám,“ šibalsky se usmála a vyběhla ze dveří. Podle toho, co řekla Willovi, se opravdu vydala do knihovny, měla totiž i za ten den celkem dost úkolů, možná spíš dlouhých než že by jich bylo hodně. Našla si pár knížek o lektvarech a začala vypracovávat pojednání o křepném kořenu a jeho použití. Za půl hodiny už měla neuvěřitelné dvě a půl stopy popsaného papíru, byla zase ve svém živlu. Po měsících, které proseděla u svého výzkumu, kde psala jen poznámky, si myslela, že na tom bude hůř, ale i na své poměry na tom byla lépe než dobře.

„Slyšela si už o tom vánočním plesu?“ přisedla se k ní Lucy a rozhodila si své dlouhé blonďaté lokny na záda. Hermiona přikývla.

„Jo? A s kým jdeš? Já jdu s Jackem Thompsenem,“ usmála se a podepřela si bradu. Jack byl z Havraspáru a zastával post brankáře, mnoho dívek ze školy na něm mohlo oči nechat, prostě a jednoduše to byl sukničkář první třídy.

„No, asi s Willem,“ pokrčila rameny Hermiona a pročítala si svůj esej.

„To jako s Williamem Smithem?“ vykulila oči. Hermiona znova přikývla a Lucy si zakryla rukou pusu.

„Páni,“ vydechla.

„Co se děje?“ zamračila se Hermiona.