Doběhla jsem domů a rychle zavřela dveře. Nebyla jsem si jistá jsou za mnou nebo ne. Asi trpím paranoiou.

Samozřejmě, že jsem neřekla, že mě asi někdo sledoval. Vždyť se nic nestalo, zvládla jsem to. A poslouchat mámu, jak vříská že nemám chodit sama, když je večer. To by mě ten den dorazilo.

Nasadila jsem masku jako každý jiný den a navečeřela se. "Dobrou, jsem unavená!" odpovím na pohledy mých příbuzných, hlavně Magdy. Ta vždycky čumí, jinak to říct neumím.

Ráno jsem se vzbudila docela brzo. A hnedka první mé kroky vedly k počítači. Už jsem na něm více než závislá. Projížděla jsem oblíbené stránky a zkoumala nové komentáře, když se vzbudila moje mamka a poslala mě na ranní nákup. Prý že sama nemůže, ať tam skočím já. Ve dveřích jsem se ještě pokusila zvrátit její nápad, ale nedala se oblomit. A o tom ať jde nakoupit Magda nechtěla ani slyšet.

Vyšla jsem si s igelitkou do blízkého obchodu. A zase jsem měla chut ze vším praštit. Jenže za mnou zas někdo šel, slyšela jsem že jde rychleji než já a pořádně dupe, možná běžel. Bála jsem se otočit, a tak jsem zrychlila. Popadla košík a začala nakupovat. Vzala jsem všechno co bylo podle mami nezbytné, aby mohla uvařit oběd.

Zaplatila jsem a s taškou vyšla ven. Když jsem stála před dveřmi obchodu opatrně jsme se rozhlížela dokola, protože těžko říct kdo za mnou šel a jestli tam ještě nebyl. Jenže nikde nikdo, jen u nákupních vozíků stál zády otočen jeden černovlasý kluk se svým psem. Nechala jsem to plavat, popadla igelitku a letěla domů. Tentokrát za mnou nikdo nešel. Byla jsem si jistá, nebo asi nikdo.

Zbytek dne se táhnul jako sopel z nosu. A to mě nebavil ani počítač, co už je teda co říct.

Jakmile se venku zešeřilo, rozhodla jsem se dozvědět, kdo to za mnou stále chodí. Přece nebudu chodit ze strachu nakupovat. Doma jsme oznámila v kolik se vrátím a vyšla na vlastní pěst hledat ty pachatele. Přišla jsem si jako nějaký detektiv, nebo aspoň oběť, která hledá pravdu.

Měla jsem to perfektně vymyšlené, celou cestu i tu únikovou. Obešla jsem si několikrát sídliště s tím, že určitě dneska zjistím kdo to je. A jestli za to může Magda, tak ji roztrhnu vej půl. Když jsem šla tou stejnou uličkou už asi po páté, začala jsem si myslet, že se nic vážně neděje.

Sedla jsem si na lavičku a seděla. Docela zklamaná, docela šťastná, těžko říct jak by to dopadlo. Koukala před sebe do tmy a přemýšlela o všem. A pak najednou slyším štěkot psa. Dost mě to překvapilo, takhle pozdě moc lidí nechodí venčit. Tedy moc pozdě nebylo, i když tma jo.

Všimla jsem si, že za mnou něco běží, ale těžko říct co nebo kdo to byl, byla dost velká tma na to abych rozeznala už z dálky, zda je to zvíře nebo člověk.

Ten velkej pes přiběhnul až ke mně a začal strašně štěkat, jako by mě snad znal. Ale já ho nikdy ještě neviděla. Nebo jo s tím černovlasým klukem u obchodu.

A to už tam stál i jeho pán, my o vlku a vlk přijde za psem. "Ahoj!" pozdravil. Slyšeli jste, on mě pozdravil, on se se mnou někdo baví!!

"Čau!" odpověděla jsem pohotově a pohladila jeho psa.