Nechtělo se jí spát, nebyla unavená. Tom se posadil vedle, chtěl z ní vymáčknout všechny informace. Po tom, co dneska zažil, věděl, že není úplně normální studentka jako ostatní. Seděli mlčky před krbem. Ona jako by zase mimo sebe a on zíral, ona zase mimo a on zíral mu měly vylézt oči. Tak se zeptej. Napomínalo jej svědomí.

"Edito?" zeptal se, nebyl si jist jestli vnímá. Jen pootočila hlavu a podívala se na něj. Jeden pohled do jejích očí mu připomněl celý jeho život. Koukal na sebe, jak sedí sám ve svém pokoji nebo jak nastupuje s prvňáčky do Bradavic. Odtrhnul pohled. Nedalo se to snést.

"Co to bylo?" vydechl.

"Promiň, už bych měla jít!" Dívka vstala a zahloubaná do svého myšlení si vzpomněla.

***

Bylo to na bývalé škole. Miky, její kamarádka, všechno věděla. A byla pro Edit vším, dokázala jí poradit, pomoci. Měla schopnost vidět jen to dobré a to v komkoli.

Seděli před školou a Edit se vznášela nad lavečkou, dosáhla absolutního klidu. To se však nelíbilo Robertovi a jeho kumpánům, popravdě nesnášeli Edit. Ta se s tím smířila, bylo jí to všechno jedno.

Slunce svítilo a dvě kamarádky sledovaly jejich školu zahalenou v mlze. Všechno jim ale pokazila parta nesnášející Edit.

"To je ta Střelenka," vyhrkl jeden a už šli provokovat. Černovláska se dokázala vždy uklidnit a nikdy nevybuchla. Její moc by mohla být možná až smrtící.

"Promiň, už bych měla jít," omluvila se Miky. Nechtěla, aby si jí taky někdo dobíral. Cestou k hradu neměla lehké projití. Ona se, narozdíl od své kamarádky, po urážkám neovládala. Vlasy jí trčely na všechny strany a odkryly její obličej. Rty měla zkřivené, oči jí zářily modře a znovu se vznášela. O několik dnů později našli 5 mrtvých těl. Měly prázdné oči, otevřené z hrůzy. Někteří i bílé vlasy.

***

Položila se ke spánku a za pár minut usnula.

***

"Vezměte to dítě. Jen ono bude mít tu sílu nést moji moc a předat ji nástupci," rozkázal starý kouzelník.

Na velikém obřadním kameni leželo mimino. Plakalo do noci, ale nikdo si nevšímal jeho vzlyků.

"Začneme!" Všichni se chytili za ruce a utvořili kruh okolo kamene. Jen kouzelník a malá novorozená holčička byli uprostřed. "Budeš truhlice plná pokladů," pohladil dítě po hlavičce a vkládal do něj obrovskou kouli magie. Sám po té naposledy vydechl.

***

Posadila se a zhluboka oddechovala. Věděla co, je to za sen, jen ne, proč se jí stále vrací. Celá zpocená se položila do postele a pokusila se znovu zavřít oči. Nešlo to, bála se na, co si znovu vzpomene. Co jí bude znovu pronásledovat z minulosti. Už i ve dne nebyla chráněná od vzpomínek.

Pokusila se znovu dostat do stádia klidu. Nedařilo se. Něco se změnilo od doby, co se dostala do Bradavic. Ale co?

Dívka vyšla už oblečená do školní uniformy. Posadila se do společenské místnosti a čekala na svítání. Zírala do plamenů v krbu, které si vyčarovala. Přišlo jí, že teď to, co je zní, je její úděl, poslání, se kterým musí žít.

"Další schůzku vám předem ohlásím," zašeptal někdo a odcházel do pokojů. Zaplavila ji další vlna vzpomínek.

***

Bylo jí tak pět. Její rodiče, pěstouni, si nevěděli rady. Edit byla tichá a tajemná. Často nejedla, nespala. Podle rodičů nebyla normální. Brávali ji tedy za psychologem. I on si ale po čase byl vědom, že se do žádných tabulek nedá zaškatulkovat. Byla ojedinělým případem, který potřeboval pomoci. Ale ať se radil u jakéhokoli kolegy, nikdo nevěděl, jak malou Edit léčit.

Někdy s doktorem Stevensonem strávila i několik dnů. A místo pobytu u pěstounů putovala z jedné léčebny do druhé.

Její moc se čím dál víc rozrůstala. Už nechávala levitovat věci častokrát stejně vážící jako ona sama. Avšak stále se neuměla ovládat natolik, aby mohla žít normálním životem. Nechávali jí domácí mazlíčky, aby si byli jisti. Jenže po pár dnech je našli mrtvé. Většinou roztržené  napůl, udupané. Kamera ale nikdy nezachytila, že by to udělala vlastníma rukama. Pak jednou zmizela, našli jen prázdný pokoj.

***

Někdo se dotknul jejího ramene. Až nadskočila úlekem. Pootočila hlavu a podívala se do očí svému spolužákovi.