V domě štábu Fénixova řádu bylo ticho, jen v kuchyni se bavili tři lidé. Ron a Hermiona seděli u kuchyňského stolu a poslouchali Harryho, který si stěžoval na nespravedlnost světa. Když domluvil, ozvala se Hermiona: „Stejně si myslím, že si to děláš sám Harry. Že je to jen ten tvůj zvyk dělat ušlechtilá gesta.“ Harry ji probodl pohledem,ale ona se nenechala zastrašit. „Voldemort, necukej sebou Rone, už by ses taky mohl naučit říkat jeho jméno, je to jen… Prostě Voldemort stejně už ví, že máš Ginny rád. Snape mu to určitě řekl. A jestli si myslíš, že tě Ginny nechá zachraňovat svět a sama bude sedět v koutku, tak…“

„Tak to neznáš moji sestru.“ Dokončil za ni Ron a pozorně se na Harryho zadíval.

„A co mám podle tebe dělat? Nejradši bych do toho netahal nikoho z vás, jenže vy dva se prostě…“

Hermiona  mu zase skočila do řeči: „My s tebou prostě chceme jít. A myslím, že bys v tom Ginny bránit neměl. To je jako kdyby,“ malinko se zarděla, „Jako kdyby Ron bránil mně.“ Ron přikývl a podpořil ji: „Hele, já taky nechci, aby se Ginny něco stalo, ale ona za náma stejně půjde, a proto bude lepší, když půjde rovnou s náma. Kdyby něco, tak ji zachráníš.“ Ihned však věděl, že to neměl říkat.

„Cože? Zachráním? Jak to jako myslíš?! Zachránil jsem Brumbála? Cedrika? A co Sírius. Toho jsem taky zachránil? Ne!“ Ron se dotkl citlivého místa a Harry podle toho reagoval.

„Uklidni se, jen jsem chtěl naznačit, že s tebou bude ve stejném nebezpečí, jako kdyby seděla tady.“ Snažil se Ron zachránit situaci. Harry mu na to chtěl odpovědět něco velmi peprného, nicméně si všiml Hermiony, která vytřeštěně zírala kamsi za něj.

„Hermiono, co je?“ vyštěkl na ni a otočil se. Rázem Hermionin pohled pochopil. V krbu stála tmavá postava v plášti.

„Dobrý večer, pane Pottere.“ Opovržlivý tón prozradil identitu tajemného. Harry nebyl schopen slova, jen okamžitě tasil hůlku a Ron s Hermionou  ho následovali. Severus Snape však svoji hůlku nevytáhl. Jen se pohrdavě ušklíbl.

„Vrahu,“ procedil mezi zuby Ron.

„Jako vždycky jste unáhlený, pane Weasley. A nebuďte směšný,“ sklouzl pohledem na Ronovu hůlku, „jakékoliv vaše kouzlo bych odrazil.“ Náhle se zelený plamen objevil znova, a do pokoje přímo vletěl Draco Malfoy. Než stačil kdokoli cokoliv říct ozvalo se vzrušené zapištění Krátury, který byl v kuchyni celou dobu,  jenže si ho nikdo nevšímal.

„Vy musíte být….Vy musíte být mladý pan Malfoy. Ta podoba s vaším otcem.“

Dracovi chvíli trvalo, než si uvědomil, kde je a kdo před ním stojí. Toho domácího skřítka neznal, očividně to však nebude žádné dobrotisko, když mluví s takovou úctou v hlase o jeho otci. Oprášil si svůj černý hábit. „Ano. Jsem Malfoy,“ řekl nahlas. Přece mu před Potterem nebude vykládat, jak se plete.

„Tak rád vás poznávám, jaká čest pro mě,“ skřítek se hluboce ukláněl, jako by zapomněl, kdo je jeho pán. Ten mu to však ihned připomenul: „Zmiz, Kráturo. Běž…Běž mi uklidit v ložnici.“

Krátura mu věnoval jeden ze svých nejhorších pohledů a s hlasitým láteřením odešel z místnosti.

„Malfoy,“ spíše konstatoval Ron. „Kolik Smrtijedů sem ještě přivedeš, Snape?“

„Já nejsem Smrtijed,“ ohradil se hlasitě Draco.

„Ne? Ale jsi stejný jako tvůj otec a to JE Smrtijed! Potom se obrátil na Snapea. „A ty to snad nepopřeš, ne? Jen Smrtijed by zabil člověka, který mu věřil! Člověka, co mu zachránil život!“ Harryho hlas se třásl rozčilením, Snape však zůstával ledově klidný.

„Nemluvte o něčem, o čem nemáte nejmenší ponětí, Pottere. Smrt Brumbála byla nevyhnutelná. Hledání falešného viteálu,“ Hermiona se zatvářila jako Ron, když slyší Voldemortovo jméno, Snapea to však jen pobavilo, „ho vyčerpalo na tolik, že by stejně nepřežil noc. Navíc jsem byl vázán neporušitelným slibem.“

„Takže sis vlastně zachránil krk, Snape. Sobě a tady Malfoyovi. No to seš teda hrdina.“

Náhle uslyšeli hlasy a ve dveřích se objevil Lupin a Tonksová. Jakmile spatřili Snapea, vytáhli své hůlky a výhružně na něj mířili.

„Snape? Jak se opovažuješ se tu objevit a vzít s sebou tohohle…“ nemohla najít správná slova, a tak se na Malfoye jen výhružně dívala.

„To ti samozřejmě rád vysvětlím, Nymfadoro. Nemyslím ale, že by mé vyprávění bylo pro... dětská ouška.“ Místo Tonksové mu odpověděl Lupin. „Máš pravdu, Snape. Malfoy by to rozhodně slyšet neměl.“ Harry se neubránil uchechnutí a Malfoy se zatvářil vzpurně. Výrazy se jako mávnutím hůlkou proměnily, když Lupin pokračoval. „A, vy tři, běžte s ním. Nespouštějte z něj oči.“ Nikomu z nich se nechtělo, ale věděli, že by to stejně neuhádali.

Když se za nimi zavřely dveře, Malfoy spustil: „Tak tohle je tvůj novej bejvák, Pottříčku? Ale pořád je to lepší než to weasleyovské doupě, co? Tady máš alespoň svoji postel, co?“ Kdyby Rona Harry nechytil, vyřídil by si to s ním ručně. Takhle mohl jen zařvat: „Drž hubu, ty smrtijedská bestie.“ Malfoy věnoval Ronovi jeden ze svých úsměvů. „Já nejsem Smrtijed, Weasley. Jen proto, že nejsem Brumbálův patolízal.“ Ron mu však oponoval. „Tvůj otec je Smrtijed, Malfoyi, tak se mi nesnaž nakecat,že…“

Přerušila ho však Hermiona. „Rone. On není Smrtijed. To není dědičný. Vem si Siriuse. Navíc. Draco nemá Znamení zla.“ Draco se na okamžik zarazil. Poprvé po dlouhé době mu někdo řekl jménem, a zrovna to byla osoba, od které by to vůbec nečekal. „Vidíš Weasley. Když to říká Grangerová, asi na tom něco bude.“ V duchu se okřikl, málem totiž řekl Hermiona.

„Ale bestie jsi, na tom se nic nemění,“ stál si za svým Ron a přemýšlel, jestli se nepřeslechl, nebo jestli Hermiona opravdu řekla Malfoyovi Draco. Ten se jen ušklíbl. „Bestie, která nikdy nikoho neproklela, narozdíl od tvého kamarádíčka. Pochlubil se ti?“ Porozepnul si knoflíčky u košile. Spatřili velkou rudou jizvu, která rozhodně nepůsobila uzdraveným dojmem. Hermiona tiše vykřikla. „To je něco jiného než ta jeho decentní jizvička co, Grangerová ?“ Hermiona se vyděšeně podívala na Harryho. Takhle jim to opravdu nevylíčil. A teď na sebe nebyl moc hrdý. A obhajoba, že nevěděl, co ta kletba způsobí, byla velmi chabá. To věděl sám. Ale litovat ho nehodlal.

„Buď už sakra zticha, Malfoyi,“ okřikl ho, „chci slyšet, co říkají.“

Neslyšeli však vůbec nic.