Informace
Jsme domovem:
667 povídek
od 234 autorů
z 764 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Setkání od Benarddim
[Komentáře - 1] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

Nemohu odpovídat na komentáře, jelikož mi je tyto stránky nějak nespolknou. Ano, tato povídka byla dříve publikována pod pseudonymem A.B.Viationne na mém blogu, pak pod stejným jménem na Liter.cz a tady pod nickem Benarddim. Všechny otázky, prosím, zasílejte na aithne.viationne@seznam.cz .

Omlouvám se všem, kdo se v tom zprvu zamotal...

Oba neviděli ani záblesk. Jejich oči se potkaly, a, aniž se zaujaly, klouzaly pohledem dál. Takových očí byly tisíce... tisíce dalších a dalších obměňujících se párů. Patřily lidem. Patřily davu.

A ten, jak různobarevná řeka, potápěl ulice...ulice pod fialovým nebem, podpíraném lucernami. A měsíc svítil stejnou září jako slunce.

 ***

Krátkost. Cokoliv se k ní dá svést, cokoliv z ní může vzejít. Jenže on se, snad bohužel, naučil ovládat jen tu první metodu. Rozeberete to a ono se zmenší na banální jednoduchost...

Kostka dřevěně doklapla. Malý chlapeček se na ní podíval s trochou mimozemského údivu, který však rychle pohasl na lhostejný klid. Odtáhl se od komínu z barevných kostiček, co do sebe zapadaly... nebo ne? Komín byl vyšší než jeho tvůrce. Stál, vyrovnán s dokonalou přesností. Hrana ke hraně.

*** 

V nesouladu se vším. Kdo se podíval do toho pokoje, začal pochybovat o teorii chaosu. Tak zaprvé: je možné, aby oblečení viselo na lustru?

Jiné dítě stálo uprostřed toho všeho a zíralo si na nohy. Slzy oschly... jen na okamžik. Na několik dnů. Možná nocí. Na sebelítosti bylo něco omamného.

Bledé závěsy se kroutily ve vánku, kroutily a zmítaly, navždy připoutány. Chlapec, s jistou dávkou zuřivosti, začal omalovávat obrázky.

*** 

Cosi šumělo... vzpomněl si. Byl to vítr a listí stromů. Šustilo to. Neviděl dost jasně před sebe, protože mu slunce téměř propalovalo sítnici. Ale slyšel... už ne. Může světlo křičet? Křičet tichem?

Zvuky se obnovily a teď v tom bylo i ňufání nastartovaného motoru.

"Alane, dělej," ozval se ženský hlas a chlapec ho charakterizoval jako matčin... ale zvuků bylo příliš mnoho...nemohl se soustředit na každý...

Dopotácel se k otevřeným dveřím a nasedl. Zem odrážela světlo...příliš mnoho světla...

"Co je ti?" tentýž hlas zněl o něco přívětivěji, ne, starostlivěji.

"Točí se mi hlava," a to bylo všechno. Zredukováno.

Už nemohl věřit slovům. Mnohdy věci sjednocovaly a objasňovaly. Měly první a poslední hranici...a mezi tím vůbec nic. Jejich kořeny sahaly daleko, ale nejvyšší větve byly duté. Nechápal, jak z nich vystavět domek... tedy smysl. Lámaly se. Museli jste hodně věcí ignorovat.

*** 

Ben šel pryč. Chodil starými ulicemi, tunely mezi nejasnou šedí a nebem. A ještě jedním nebem. Chodník pokrývaly stoleté louže.

Hloupé... zdrhl, protože se naštval. Jenže teď vychladl a jeho podivně zbledlý obličej odrážely nespočetné vodní plochy. Uklidňovalo to. Zdálo se, že se někdo na něj díval shora, a neviděl nic jiného než vlastní odraz. Bena přehlédl. Ten stál, využívajíc nepozornosti času.

Město se táhlo daleko... Vzpamatoval se a šel si sednout na lavičku.

Neměla to říkat. Neměla ho nutit. Ještě jednou uslyší něco podobného a... a... a co? Vůbec nic. V tom je ten problém.

Bolestně se zašklebil. Co jsi zač, ty mravenče? Sedíš tady... a pozoruješ. Ne, jen sedíš. Co je to za smítko prachu před tváří Boží? Mravenec uprostřed rozrůstajícího se mraveniště...

Ty myšlenky se Benovi ozývaly někde v přední části mozku. Nešly mu od srdce.

Ne, fakt, já tu Dóňu asi přizabiju.

*** 

Po aleji běžel člověk, zatočil a zmizel v houští. Přesněji ho z větší části schovaly překrývající se listy - sem tam Alan viděl skvrny barevného obleku. Stále se měnily a pohybovaly se dál, sjednocené s běžcovým tělem. A myšlenkou. Zdá se, že myšlenka dokáže pohybovat materiálním světem. Na velmi malé úrovni.

Slohovou práci měl napsanou. Byla krátká - sestávala z mála slov, která však vystihovala všechno. Stačilo to. Nechápal, na co je synonymické odvíjení - leda tak na zvětšení popsané plochy. Což jen vede k mrhání časem a inkoustem, takže spíše k zápornému závěru.

Bylo zvláštní, že někteří oceňovali obsah textu podle jeho délky. Proti všem logickým důvodům. Vždyť, koneckonců, dlouhé vysvětlování je jen hledaní oklik a oklik na oklikách, což někdy dost zatěžovalo chápání.

Učitelka se na něj už nějakou dobu nevesele dívala. Alanovi to bylo jedno.

 

*** 

"Tak jdeme?" ptala se Helena s lehkou nedočkavostí. Asi ji šlo o tu zmrzlinu, uvažoval Ben. Nebo o popcorn. Každopádně z milých důvodů to nebylo, jelikož v kině platil on a přátelé, dámičky se vezly. Dívala se na něj kravíma očima, upřeně, jako dobytek, který čeká, až ho někdo nakrmí. Udělalo se mu nevolno a musel se přemáhat, aby neucukl, když se to stvoření dotklo jeho ruky. Vydržel, i když měl pocit, že právě uzemnil blesk. Aby neviděla jeho obličej a neudělala nějaký z těch svých babích závěru, předstíral, že se mu rozvázala tkanička.

Vyšli. Ztichlé ulice se snažily vypadat osvětleně, ale nešlo jim to. Dvojice se připojila ke skupince vedle prasklé lucerny. Za chvíli odezněly společné kroky.

*** 

Kruh nebo osmička? Symbol nekonečna. Natáhnete ho a ono se ještě prodlouží. Je jedno, jak.

Dokázal se vyrovnat s čímkoliv... zdálo se tak. Museli jste jen stát a dívat se na zem. Dívat a slepnout.

Slyšel, že se dá z toho vyvlíknout. Mělo to jen zvláštní cenu: soucit. Věděl, jak se projevuje, ale mohl jen hádat, odkud vychází.

Stačilo se neobracet a nenechat stěnu nádrže spadnout, aby se nezřítila voda, mrtvá voda, voda šílenství, ropa, benzín..., cokoliv a navždy vám sebralo dech. Nedozírné následky.

Ležel na posteli a zíral na propast před sebou. Ostří břitvy. Ani dozadu, ani dopředu, jen...rovnováha. Půdu pod ním však kdosi rozhoupával. Kdosi je označení osoby - takže, jak chápal Alan, uzavřené schránky s vlastní duší a měňavými přívlastky. Bylo tam sice ještě něco, ale v ten okamžik mu to unikalo... ne, bylo jen moc těžké a převáželo na zadní stranu... na city. Pak se musel ohlédnout a zemřít, duševně.

Upřel pohled na tečku na protější stěně. Zapotácel se, a do přední části mozku se prodralo tupá, zamlžená touha se propadnout, běžet, běžet volným pádem do tmy, do nekonečna s koncem, k začátku, pryč, pryč hlavně odtud... od světa... od světa, který pořád něco chtěl. Po něm. Jenže poslední dobou zapomínal i to, co znamená "já".

Měl nižší schopnosti než ostatní lidé. Měl nižší možnosti. Jakoby zaklonil hlavu a díval se na nebe.., jenže seděl na dně rokle a proto byla oblaka ještě nedosažitelnější. Divný svět. Až dobře si uvědomoval, jak funguje, jenže nechápal pohyby chaosu. Nikdy nebude chápat...

Sebelítost?

Už skoro sletěl. Povedlo se mu vyrovnat, zaklonit se a znovu nabýt rovnováhy.

Kdosi, onen kdosi stál ve dveřích a mluvil... propouštěl vzduch skrze hlasivky.

Kruh nebo osmička? Začínal zapomínat... veškeré...

Divné, že gravitace není síla ale zakřivení... Síla?

Co to znamená?

Co znamená "co"?

Znamená-li...

Strnul.

***¨

Ben chodil pořád dokola. Neměl v úmyslu nic a ignoroval jakoukoliv budoucnost. Čas se proměnil v cosi metafyzického. Jeho tělo, sdílená schránka něčích myšlenek, bloudilo od jednoho rohu velké místnosti k druhému. V duši se rozhostil tupý klid. Pohyby byly jakoby vatné, měkké, svaly si jen stěží vzpomínaly, jak se mají napínat.

Bylo mu všechno jedno. Ať se stane cokoliv, nerozhodí ho to. Možná mírně překvapí, ale to bude všechno. Jen se zastaví, upře na nečekanou věc zvadlý pohled a půjde dál. Dál... do nekonečna.

Kéž by nekonečno skončilo... jenže ta myšlenka byla slovní. Skládala se ze zvuků, očekávané v této situaci kombinaci písmen, poetickému závěru. Byl to výplod příběhové setrvačnosti lidské mysli. Jediné, co ho doopravdy teď zajímalo je otázka, kde vezme další jídlo, až se probudí hlad.

"Neměls to dělat, bude hůř," ozývala se tatáž setrvačnost. "Nenajdeš klidu." Jeho mozek si pozoruhodným způsobem protiřečil.

Zvláštní, jak může změnit svět jedna smrt.

Tehdy se díval do cizích, skelných očí. Zíraly na něj s němou vyčítkou, jako korálkové zorničky vycpaných zvířat. V té chvíli ho přepadla panika. Měl nějaké city. Teď pohasla a vzala s sebou i rozum.

Kolik ho to bude stát? Nevěděl. Jen problémy, velké problémy, ale pozbývaly svou sílu, jakmile na ně přímo pomyslel. Byly šeré, lhostejné - jen další změna stavu. Co víc? To právě nedokázal odhadnout.

Jakoby tím výstřelem zabil sebe.

Někdo zazvonil u dveří.

Ben udělal poslední kruh a šel otevřít.

*** 

Nastane čas, kdy lidé kolem vás začnou umírat. Alan viděl, jak zhasínají jejich pohledy: smysl se jakoby nořil hloub až zmizel docela. Byli mrtví už před smrtí a vypadali... až příliš lidsky? Ne, lidskost odešla. Alan si sám sice přiznával, že nebyl tak docela člověk, ale měl tu výhodu, že mohl vše posuzovat objektivně. Lidi znal, třebaže nechápal - jako znáte vodu, ale nemůžete ji předvídat -, a teď viděl, jak vše známé zmírá a zůstává něco jako chytrá opice. Strašné, avšak měl pocit, že nevyhnutelé...

Stávali se víc a víc sociálnějšími. Ponořte vědomí do kolektivu, až se utopí... a rozplyne. Tím rychleji, čím spokojenější je jeho život. Ponoří se a pak se rozpadne, jako cosi rudimentálního. Vlastně to mohl nazvat evolucí. Zpětnou evolucí...

***

Seděl. Uvědomoval si to a nic víc. Kolem něj se tyčily železné pruty a ruce mu svíraly dva kovové náramky. Svět za vrstvami vzduchu byl strašlivě barevný. Narezlá siena vedle půlnoční černi a kostěné běloby. Byla tam zelená, červená, ale nejvíc umolousané hnědi. Hlasy, které sem tam utichaly, se podobaly svíjení se mohylního červa v shnilém mase. Podlaha byla strašlivě špinavá.

Ben pozbyl schopnosti chápat, co se kolem něj děje. Vždyť seděl... stačilo vstát.

Náhle jeho vědomím projel blesk. Měl ve všem jasno. Viděl, jak se proti němu zvedá černý osud jako vlna tsunami a on jen čeká a stojí a zaklání hlavu...

To byla poslední smysluplná myšlenka pro dalších deset let.

*** 

Stál uprostřed pole, konce kterého se ztrácely v nebi, a nad hlavou mu pomrkávaly hvězdy. Prostor mezi nimi vypadal sražený a dvojrozměrný. Jakoby to byla jen kupole, co přikývá plochou zem... a všechno ostatní lhalo...

Věděl, že nikdy nepozná pravdu. Byla příliš hluboko a příliš...jiná. Nedosáhl na ni. Do těch hlubin se nemohl potopit nikdo, a když, tak velmi nakrátko. A pak si bude muset zapsat své myšlenky, dokud si je pamatuje, protože bude schopen vzpomenout si jen na slova, jež mu tehdy prolétla hlavou... a na nic víc.

Byl člověk, a proto žil na povrchu, navěky přikován, nejspíš i po smrti. Nedokázal se potopit, ani vzlétnout.

Jen stát a cítit, jak ubíhá bezvládný čas...

...pod černým nebem.

*** 

Rozhlédl se po zlatavém moři. Končilo někde za obzorem, a on stál uprostřed, po pás ponořen ve vlnících se stéblech. Cítil, jak mu vítr hází s odrostlými vlasy.

Zaklonil se a pohlédl na nebe. V modři běžely potrhané mraky podobné rozmotanému klubku nití.

Byly k němu o něco blíž. Nečekal pomoc od hluboké oblohy, nečekal, a ona nepřicházela. Jenže mohla. Byla blízko.





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.