Spontánně jí vytanul v mysli obrázek vykulené sedmileté holčičky s blondovými vlásky v copánkách. Položit jí takovou otázku ještě před nedávnem, vraždila by nemilosrdně a bez soucitu holčička neholčička. Dnes už jí to bylo jedno. Vzala svůj úděl smířeně a po nerudovsku („Vším, čím jsem byl, byl jsem rád.“) a dál se v tom nepitvala. Ono by to taky nepřineslo žádný užitek. Byla vlkodlakem…a co má být? Někdo je třeba Napoleonem a žije si v té své vypolštářované cele taky šťastně!
Vlastně si nemohla na nic stěžovat, byla silnější, rychlejší a obratnější, a i když to zní jako reklama na korejský automobil, není v tom ani zrnko klamu.
A navíc si za to mohla sama. Už jen zvláštností způsobu, jakým byla kousnuta vlkodlakem. Či spíš pro přesnost…jak se kousla s vlkodlakem. Byla to poměrně zajímavá historka, stát se to celebritě, bulváry by si na ní s chutí smlsly. A přitom šlo o něco tak lidského…koncert Metallicy, hodně chlastu, skvělá atmosféra a to listí, které jim tehdy přinesl Snape a z kterého si všichni ubalili tak na tři jointy, taky nebylo z jabloně. Ona vypadala velmi sexy a on v tu chvíli dokázal zapomenout na svůj handicap, chudobu a přicházející krizi středního věku. Oba příjemně opilí, ve vynikající náladě směřující k euforii, ve tmě, kde jediným světlem široko daleko byl plamínek na konci jejího žvára. Jinak to dopadnout nemohlo, a tak, než v sále velikosti fotbalového hřiště dozněly poslední tóny elektrické kytary, byli oba dva v domě na Grimmauldově náměstí a v jeho posteli. Stalo se to všechno tak rychle, že si ani nestačila uvědomit důsledky, kterými nebyl nechtěný potomek, nýbrž trvalá nákaza lykantropismem. Není totiž kousnout jako kousnout…
Ale ačkoli jí to v devatenácti negativně změnilo život, nevzpomínala na onu osudnou noc ve zlém. Možná že spíš naopak…
Vždycky byla, někdy i právem, považována za děvče pro všechny, a tudíž v posteli zažila ledacos, tohle však bylo něco úžasného a nad rámec věčné donjuanky. Nestydět se, klidně by si to zopakovala, teď už by stejně o nic nešlo.
Zkrátka a dobře, Lupina měla ráda i přesto, že mohl za její nešťastný úděl vlkodlaka, a pro svou nemravnost nemohla říct, že ji za jednu velmi příjemnou noc nestál.
Avšak úplňky příliš nemilovala. To, že by se prostě jen měla přeměnit ve vlka jako třeba kdysi Sirius v toho hrozného čokla a jít hryzat do lidí, jí zas až tolik nevadilo, spíš to, že ta přeměna byla velmi bolestivá a krvavá. Vlkodlačí lektvar sice uměla namíchat bravurně, dokonce i tak, že nechutnal jako odvar z měsíc starých špinavých ponožek, nepříjemnou metamorfózu však ovlivnit nedokázal.
Záviděla jiným ženám, co mají své dny jen jednou do měsíce. Ona dvakrát. Nechtěla by vidět sebe samu před oběma termíny. Byla přesvědčená, že se chová jako jalová kráva.
Jenže horší bylo, že občas mívala pocit vlastní zbytečnosti. Ve Fénixově řádu byla už rok a celkem bezúčelně. A to jen proto, že loni v záhadném záchvatu dobročinnosti upsala svou duši Brumbálovi. Dodnes to považovala za větší krávovinu, než se sjet až pod obraz a dát vlkodlakovi.
Už na to nechtěla myslet. Seděla v prostorné jídelně Blackovic domu, vzácná to chvíle, kdy tu mohla být sama. Zjišťovala totiž, že samota jí poslední dobou nějak až přespříliš vyhovuje. A to jistě není dobré znamení.
Než ale stačila propadnout vlastním temným myšlenkám, usoudila, že nejlepší bude je vyhnat z hlavy úplně a to hodně rychle. Vstala a neomylně sáhla do kredence, přičemž se modlila, aby tam netrůnila nějaká „tarantule“. Z pavouků měla téměř až weasleyovskou fobii, takže měla štěstí, že našla jen to, co hledala. Láhev pravé irské whisky značky Jameson. Měla ji tu uschovanou a začarovanou tak, aby ji tu nikdo nemohl najít a následně vychlastat, poněvadž to bylo její oblíbené pití, které si sem přinesla a dělila se o něj jen při zvláštních příležitostech a s nejlepšími přáteli. Od jisté doby totiž Snapeovým utrejchům, které tu pil zbytek světa, příliš nedůvěřovala, hlavně proto, že se Snape téměř vyžíval ve výrobě vlastních pálenek ze surovin neznámých,těch, co stačí si jen čichnout ke špuntu a člověk je totálně namol. A že Snapea v tomto stavu vídala dosti často…
Nalila si jenom na dno sklenky, kocovina nepatřila k věcem, které chtěla dnes odpoledne zažít. Chvíli zaváhala, ale pak vytáhla z kapsy cigaretu a hůlkou si ji zapálila. Nesnášela tenhle svůj zlozvyk, ale zbavovat se ho by bylo to samé co zbavovat tuhle barabiznu pavouků a švábů. Prostě sisyfovská práce.
„Vy parchanti, špinavci, zrádci vlastní krve, jak se opovažujete překročit práh mého vznešeného domu?!“ Portrét Mabely Blackové v horním salonu se hlasitě rozkřičel s ozvěnou zavlhlých stěn. Pravděpodobně někdo přišel. Vzhlédla od sklenky. Že by Snape?
Ztichla, uslyšela, jak se otevřely dveře. Ať to byl kdokoli, rozhodla se, že mu nepoletí nadšeně v ústrety.
„Ty zbabělý pse, nelidská zrůdo, psanče…!!!“
Aha, takže Lupin…vlkodlačí čich jí dal za pravdu. No to jí tu tak ještě chybělo! Bezmyšlenkovitě típla cigaretu a zapálila si novou. Byla jen malá naděje, že nepřijde sem do jídelny. Uvažovala, že sama tiše vysublimuje do svého pokoje, tu myšlenku však vzápětí zavrhla s tím, že by pak byla zbabělcem nazvána ona. Mohla se sice vymluvit, že musí uklidnit nebohou Mabelku, jenomže ta koza už zmlkla sama. Ne, teď vážně neměla ani pomyšlení bavit se s Lupinem, když tu nikdo jiný není a když se mu vlastně až do této chvíle snažila cíleně vyhýbat. Jo, už skoro rok. A to je dlouho.
„Ahoj,“ zamumlala na pozdrav, sotva vešel do dveří. Pak vytáhla z kapsy mobilní telefon a s nervózním cvakáním předstírala, že má co na práci. Oblíbený trik…
Jenže s jedinou a podstatnou chybou-nefungoval. Zatraceně…
„Ahoj Amy,“ usmál se na ni, jako by neviděl, v jak mizerném rozpoložení se nachází. „Cože tady tak sama?“
Rezignovaně odložila mobil. Do odpovědi se jí vůbec nechtělo.
„Dneska je prvního. Července jako. V Práglu hraje Metallica.“ Oddechla si, když to ze sebe vysypala. „Zakotvil tam celej Fénixův. I Brumbál.“
Nemohla si nepovšimnout, jak při té poznámce překvapeně povytáhl obočí. Nejspíš ho představa Brumbála pohazujícího bělovlasou hlavou do rytmu bicích pobavila stejně jako předtím ji. Možná začali oba tak trochu litovat, že tam nejsou taky, ale Amy si přesto byla jistá, že obrazu rozjařeného starého ředitele předcházela i v Lupinově mysli asociace s jejich minulou avantýrou.
„Hm.“ A zase to trapné ticho, co nesnášela. Dopila svou whisky a típla cigaretu, jinou však nezažehla. Chvíli na sebe jen tak zírali, každý z opačného čela dlouhého stolu. Mohli třeba soutěžit, kdo uhne dřív pohledem, jako děti ve školce…
„Slyšel jsi tohle?“ prolomila dusivou atmosféru Amy jako první, protože už jí z toho povolily nervy. Sáhla opět po telefonu a pustila mechanické vyzvánění v melodii Britneyina šlágru Toxic.
„Dobrý,“ ozvalo se znuděně u druhého konce stolu. Asi příliš nemiloval popové princezničky.
Takže jinak.
„Ten Vlkodlak od Viana je vážně skvělá kniha. Přečetla jsem ji za jeden večer. Opravdu něco úžasného.“
Nic.
Tiše, jen tak pro sebe, si povzdechla. Zatoužila na chvíli se zachovat jako buran a pěkně po anglicku zmizet s nějakou pitomou výmluvou, neboť tady se patrně nedalo děla už vůbec nic.
Ledaže…
„Zrovna jsem si dávala svého Jamesona. Nechtěl bys taky trochu?“ Zadoufala.
„No a jak rád, Amy!“ Přála v tu chvíli všem vidět, jak mu zasvítily oči.
S úlevným vydechnutím mu nalila do půli sklenky a sobě ze samé radosti také. Čert vem kocovinu, tohle je stav nouze. Mocně si zavdala a po pár okamžicích musela smutně konstatovat, že jí ta nahnědlá výtečná tekutina pomalu, ale jistě ubývá. A že svět se začíná blaženě rozmazávat a rozdvojovat v rozkošně pastelových barvách.
So wash your face away with dirt
It don't feel good until it hurts
So take this world and shake it
Come squeeze and suck the day
Come carpe diem baby
Hlas Jamese Hetfielda se nesl ztemnělou podkrovní místností a kromě slabého měsíčního světla a skomírajícího plamínku na konci odložené cigarety tu byla naprostá tma. Byla teplá, bezstarostná letní noc plná vášně a hukotu okolního velkoměsta. Měsíc byl již týden na ústupu, zkrátka ideální čas pro dva zamilované vlkodlaky.
Už nemohla dál nic zakrývat, ani před světem ani před sebou sama. Dost možná by se jí to příčilo i předtím, kdyby si dříve připustila, co vlastně k Lupinovi cítí. Byla teď tady, přesně tam, kde byla i před rokem, v tom samém pokoji, v Lupinově objetí. Oba byli vlkodlaci, oba tak dlouho jeden do druhého zakoukaný, ona tak mladá a sexy, on dávno zahnal myšlenky na chudobu a přicházející krizi středního věku. Oba dva se stejným handicapem.
„Miluju tě, Amy,“ slyšela jeho tichý hlas kdesi ve svých havraních vlasech. Přála si nic neříkat…a taky nemusela. Jenom se k němu těsněji přitiskla, když se luna zdvořile schovala za mraky. Z věže v rohu zazněly poslední tóny elektrické kytary a dále zpívalo jen ticho…
Ticho?
„Nic není jako dřív, nic není, jak bejvávalo…“, ozýval se zezdola opilecký dvojhlas, přerušován jenom nepříjemným jekotem madame Blackové. Brumbál se Snapem se vraceli v dosti pohrouženém stavu z flámu domů.
Zaposlouchala se do té známé melodie songu od Chinaski, který doplňoval řev portrétu jako nějaký bizarní nástroj.
„Že to těm třem ale jde, co?“ zašeptala směrem k Lupinovi. „Geniální trio. Asi je přihlásíme do DoReMi.“
The End.