Zaprášené zdi, zápach zatuchliny. To je teď jeho domov. Sídlo Vyvoleného. Sídlo dospívajícího muže, který ztratil vše, co mu bylo drahé.

Prvně to byli rodiče, které ani nestačil poznat. Poté jeho vlastní kmotr, kterého začínal mít rád a nakonec i on, muž, kterého si ze všech nejvíc vážil a který si zasloužil jeho úctu – Albus Brumbál.

Nebylo tomu ani dva měsíce. Potřeboval odejít, potřeboval se na chvíli uchýlit stranou. Potřeboval přemýšlet a také, hlavně, potřeboval splnit slib, který dal Albusi Brumbálovi. Najde zbylé Voldemortovy Viteály. Přestože se mu jeho nejlepší kamarádi, Ron i Hermiona nabízeli, že mu s tím pomohou, musel je odmítnout. A poté, co byli odhodláni, že půjdou s ním, i přes všechny jeho protesty, rozhodl se, že stačí zmizet dříve, než se rozhoupou k takové neuváženosti. Je to jen jeho boj. Jeho, on se s tím musí poprat. Nemůže přece ještě riskovat životy svých nejlepších přátel. To nedovolí, to už by na něj bylo moc. Oni jsou jediní, kdo mu zbyli.

Seděl u stolu v zaprášené krčmě poblíž Prasinek. Tady se mohl schovat, zde nikdo nezná Vyvoleného ani Harryho Pottera. Mudlovský smět neměl potuchy, že nějaká kouzla existují.

Přemýšlel nad dnešní nocí. Zase se mu zdál ten sen. Zase se mu zdálo, jak přechází na stranu zla. Jak vzdává Voldemortovi svůj život, jak mu slibuje věrnost. A takhle to šlo už několik týdnů. Od doby, kdy opustil školu čar a kouzel v Bradavicích. Od doby, kdy zemřel jeho nejbližší přítel Albus Brumbál.

Bylo to zvláštní. Tolik si přál nad vším tím zlem zvítězit, ale přitom v těch snech..v tom snu byl šťastný a spokojený. Cítil moc, cítil se silný, spokojený, šťastný.. měl všechno, co mu vždy v životě scházelo. Byl Voldemortovým nejvěrnějším, byl jeho rovným. Partnerem. Ten, jehož jméno nesmíte vyslovit a chlapec, který zůstal naživu, Vyvolený. Oba dva společně, jako to nejsilnější zlo.

Harry Potter se pomaličku vysoukal do přímého sedu. Byl celý zpocený a chytal se za jizvu. Co to má být? Proč se tak cítí? Proč cítí, že nic nezmůže a že ho láká postavit se na stranu lorda Voldemorta? Proč si připadá, že je tady zbytečný? Proč mu přijde, že jako Smrtijed by byl užitečný víc?

Jizva ho šíleně pálila a hlava třeštila, jako by měl místo hlavy jeden velký střep. Venku byla ještě tma, mračna se zatáhla a mírně poprchávalo. V místnosti bylo příšerné dusno a Harry přistoupil k oknu a otevřel jej. To co spatřil, ho nikterak nepotěšilo. Ba naopak. Nevěděl, zda se mu to zdálo, zda to byly halucinace nebo prostě jen výplod jeho fantazie či nějaké znamení, ale mrak, na který právě hleděl, měl tvar znamení zla. Jeden z mála měl světlejší barvu a šel více vidět než ty ostatní. Jasná lebka, jejímiž ústy prolézal had.

Harrymu naskočila husí kůže. Právě ho totiž napadlo, jak geniální ten znak je. Vyjadřuje vše, ale hlavně vzbuzuje u lidí strach, který mu, kdo ví, z jakého důvodu, právě v tuto chvíli připadal jako hrozně přitažlivý a cítil se, jako by měl nedostatek adrenalinu, který mu tento pocit dodává.

Nechápal to, nechápal, proč ho přitahuje, ale najednou měl sto chutí vytáhnout hůlku a sám zvolat to magické slůvko, které by vyvolalo samotné znamení zla.

Chvíli zmateně zíral na světlý mrak, načež sebou trhnul a polekaně okno s třísknutím co nejrychleji zavřel. Otočil se k němu zády a přerývavě dýchal. `Ne, to není možné. Já nejsem zlý, já.. mě nepřitahuje moc, znamení zla, temnota a smrt..vůbec mě nepřitahuje. Já nechci nikoho zabíjet a mučit. Vyjímaje Belatrix Lestrangeové, Snapea, Voldemorta, Draca Malfoye a všech Voldemortových nohsledů. Tyhle všechny bych zabil rád a hned namístě, ale nevinné lidi..ne, to ne. Vůbec se nechci přidat na stranu právě těch, které tolik toužím zabít. Vůbec ne. Já se pomstím jemu. Nebudu se mstít nevinným lidem a vůbec mě nebude očarovávat znamení zla a nějaká praštěná moc, která by mi byla naprosto k ničemu!´ Přesto.. `Vážně k ničemu?´ ozval se v jeho hlavě druhý hlas. ` Představ si, co bys s takovou mocí všechno dokázal. Představ si to, Harry. Žádný Popletal, žádný Brousek. Žádné kárání a jen samá volnost. Nikdo by ti neporoučel, všichni by museli podlehnout tobě. Dokonce i Snape a Malfoy a ta vražedkyně Belatrix. Všichni by se ti museli podvolit a ty bys jim mohl plivnout do obličeje, ale oni by nemohli ani ceknout!´ Harryho rty se roztáhly v široký úsměv. Aniž by si to uvědomil, jeho oči se nad tou myšlenkou rozzářily.

Obrátil se k oknu a v rozporu s tím, co si před chvílí myslel, zase otevřel okno dokořán a šel si zpátky lehnout do své postele.

Takhle se to táhlo už další dva týdny. Noc, co noc. Pořád ten stejný sen a pořád ty stejné vidiny. Mraky ve tvarů lebky s hadem, lidi v hávech podobných smrtijedům. Navíc všude viděl ty červené oči a nějak podivně často potkával v travách hady, kteří jakoby mu říkali: „Jdi do toho, Harry!“

Snad se mu snažil tím vším Voldemort říct, že ho přijde s otevřenou náručí, snad to byla past.. snad se mu vážně naboural znovu do mysli a Harry to nedokázal ovlivnit, ale nedokázal ovlivnit ani své pocity. Ty sny, byly tak živé, ta varování, ta všechna znamení. To nebyla přece jen náhoda.

Navíc ho to začínalo měnit. Začínal být nevrlý, absolutně si odvykl říkat slova díků či snad za něco prosit. Už celé dva týdny se na nic a na nikoho neusmál a každý večer u sebe v pokoji cvičil různá zaklínadla a útočné kletby. Přestal chodit do společnosti a přestal psát svým přátelům dopisy. Přestal o sebe dbát a začal hodně přemýšlet o své budoucnosti, která vlastně žádnou budoucností nebyla. Co ho čeká za pár let? Nemá dokončenou školu, nemá vzdělání. Sice už je dospělý kouzelník, ale nedostudovaný, nikde mu práci nedají. Nemá rodinu a nemá už asi přátele, protože je opustil. Nemá moc, má jen známé jméno, na kterém by se přiživovat nechtěl. Co ho čekalo? Odpověď byla jednoduchá – nic.

Po boku lorda Voldemorta, kterému přestal říkat pouze Voldemort, ale často ho nazýval jako Pána zla, lorda, Temného pána, by byl mnohem užitečnější. Měl by moc, měl by všechno, na co by si vzpomněl, byl by k něčemu dobrý. Byl by – ne jeden z mála – ale byl by jako samotná Pán zla. Byl by mozkem všeho. Všichni by se ho báli, všichni mu podléhali a plnili přání.

Jak tak o tom přemýšlel, víc a víc se utvrzoval v myšlence, že strana zla má o mnoho více výhod.

Jednoho večera, když se vrátil z obvyklé vycházky z místní krčmy, kam se chodil denně opíjet, ho doma čekalo překvapení.

„Ahoj Harry!“

Harry se s trhnutím otočil ke zdroji toho hlasu. Znal ten hlas.

„Ty?!“ neznělo to příliš překvapeně, spíš smířeně.

Červené oči ve tmě zářily a temná silueta sebou ani nehnula. Upřený pohled mluvil za vše.

„Vím, že si mě dříve nebo později čekal!“

„Ano,“ Harryho odpověď zněla tak jednoduše a prostě a přitom vystihovala všechny jeho pocity.

„Takže jak ses rozhodl,“ pokračoval Temný pán.

„Proč mě neudivuje, že víš, nad čím jsem přemýšlel?“ zkřivil Harry rty, ale ne tím svým typickým pobaveným způsobem, nýbrž způsobem, který by mu pomalu mohl závidět i samotný Severus Snape. Tak škodolibým, arogantním a sebejistým.

„Věděl jsem, že víš o tom, že ovlivňuji tvé sny, ale také jsem věděl, že se jim vůbec nebráníš, můj mladý příteli,“ oslovil jej snad poprvé tímto stylem sám lord Voldemort. „Cítím, jak ti v žilách vře krev, tvé srdce touží po nějakém dobrodružství a tvá mysl prahne po něčem, co tě naplní. Přidáš-li se ke mně, víš, že bys všechny tyto mezery tím naplnil. Táži se tedy znovu, jak ses rozhodnul, Harry?“

„Co mi nabízíš?“ černovlasý chlapec nečekal ani vteřinu s odpovědí. Tato otázka jej pálila na jazyku od začátku.

„Moc, obrovskou moc. Místo po mé pravici. Partnerství. Spolu dobudeme svět. Jako nejmocnější černokněžníci. Naše společná síla bude neoblomná. Nikdo nás neporazí. Nikdo nám nebude kázat. Všichni tě budou poslouchat, všem budeš velet. Budeš pánem světa, společně semnou. Naplním tvé dny dobrodružstvím, po kterém toužíš, naplním tvé srdce vším, co si budeš přát. Dostaneš moc, o které se ti ani nesnilo. Tvé jméno budou lidé vyslovovat se strachem, stejně jako to mé. Budeš slavný, nejen jako VyVolený, nejen jako chlapec, který zůstal naživu, ale jako muž, který vládl světu. Nabízím ti věčný život. Vše, po čem si kdy toužil, se ti splní. Každý ti padne k nohám a my dva, my dva budeme jedna ruka, jedna mysl i tělo. Vybudujeme společně náš svět!“

Voldemort pohlédl do Harryho očí, které byly komplementární těm jeho. Zračilo se v nich vzrušení, zračila se v nich touha po moci, chuť po všem, co Pán zla jmenoval. Harryho oči byly jiné, jiné, než jaké znával člověk, kterému dal Harry slib, že najde zbylé pánovy Viteály. Albus Brumbál by se musel obracet v hrobě. Ale k jeho památce se Harryho mysl vůbec nestočila. Cítil jen, jak moc touží po tom všem, co právě Temný pán vyjmenoval. Cítil, že už nemůže déle čekat. Zorničky měl rozšířené, rty roztažené ve spokojený a strašlivý úsměv.

„Ano!“ řekl bez váhání.

„Výborně,“ v očích toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit se zablýskalo, „přistup blíže, Harry,“ popadl jeho levé předloktí a přiložil k němu svou hůlku. Harry neucuknul. Sledoval celý úkaz. Od chvíle, kdy Pán zla svou hůlkou vpálil bolestivě do jeho předloktí znamení zla, až po chvíli, kdy ho uznal sobě rovným a vyzval ho, aby se v nejbližších dnech dostavil na určené místo. Údajně stačilo následovat své znamení, které ho po přemístění automaticky dostane tam, kde právě lord Voldemort je.

Září přineslo sychravo a studený vítr. V Bradavicích počala školní docházka a Harry byl už několik dnů nezvěstný. Zjistil, že ho už dlouho shánějí Ron a Hermiona, ale nějak si uvědomil, že mu už dávno na těchto dvou nezáleží a že už pro něj dávno nejsou přáteli. Zatím nikdo z kouzelnického světa nevěděl, že se Harry Potter – chlapec, který zůstal naživu, a který byl podle kouzelníků označován za jediného, kdo by mohl porazit samotného Pána zla, se postavil na stranu Voldemorta a přijal znamení zla.

Když poprvé spatřil Belatrix Lestrangeovou, uvědomil si, že už k ní necítí žádnou zášť ani nenávist, ale naopak, zvláštní sympatie a jistý druh družby.

Severus Snape mu najednou nepřišel jako nenáviděný profesor Lektvarů, který zavraždil toho starého blázna, ale spíš jako hodně užitečný pomocník a nohsled.

Draco Malfoy přestal býti otravným a nenáviděným spolužákem ze zmijozelské koleje, ale do jisté míry se stal téměř snesitelným a samozřejmě věrným služebníkem.

Jediný, koho Harry nemohl strpět, byl Petr – Červíček. Ne snad proto, že zradil jeho rodiče a že kvůli něj byl Sirius Black ve vězení, ale proto, že mu přišel jako úlisný a vtěrný posluhovač, který všechno dělá jen proto, že nemá jiné východisko, a kterému se v žádném případě nedá věřit. Byla to krysa. Nebyl ani nijak zvlášť dobrý kouzelník a věčně Voldemortovi lezl do zadku, což Harryho silně vytáčelo. Samozřejmě se snažil pochodit i u něj, ale Harry mu dal jasně najevo, že o jeho přízeň nestojí a že kdyby záleželo jenom na něj, dávno by byl mrtvý.

Pro všeobecnou nelibost smrtijedů bylo, že se Harry a lord Voldemort mezi sebou často bavili hadím jazykem a nikdo, kromě Naginiho, jim nerozuměl. Lord Voldemort začínal Harryho brát jako krev své krve a téměř jako syna.

„Můj mladý příteli,“ tímto oslovením ho začal Pán zla oslovovat nejčastěji, „mám tu pro tebe překvapení. Vím, že si dlouho nikoho nezabil a že už se docela nudíš. Proto jsem ti někoho přivedl a věřím, že jím nepohrneš. Ale dnes ne, až zítra. Dnes by to asi nemělo žádný efekt..“

„Můj temný slizký partnere v moci,“ oplatil mu se smíchem Harry, „nenapínej mě. Kdo to je, znám ho?“ jeho úsměvy už dávno nebyly vlídné, ale spíše zabodávaly kudlu hlouběji do srdce. Byly zkažené a zlomyslné.

Voldemort spokojeně zamnul prsty, „Nech se překvapit. Je to můj dárek pro tebe, Harry!“

„Ach, nelíbí se mi to jméno, je moc.. moc obyčejné!“ prohlásil znechuceně černovlasý mladík.

Voldemortovy oči zasvítily spokojením, že Harry jde po jeho stopách. „To se dá snadno zařídit, řekni si sám, jak by si chtěl, aby se ti říkalo. Zatím stejně nikdo neví, že jsi se semnou spolčil. Bude to pro všechny malé překvapení.“

„Líbilo se mi..třeba.. Mort.. jako smrt,“ prohlásil nenuceně Harry.

„Výborně, máš výborný vkus, ale je to příliš krátké a nevážené, chtělo by to něco víc. Nějaké přízvisko..nebo titul. Co takhle Sir Mort?“

„Krása!“ zvolal mladík

„Nechť od dnešního dne je tvým jménem Sir Mort. Sir Mort a lord Voldemort, partneři na život a na smrt!“

„Na život a na smrt,“ zopakoval nově pojmenovaný.

„Je tvůj den, pane!“ k Harrymu přistoupil neochotně Draco Malfoy a propichoval ho svým nenávistným pohledem. Harryho však příliš nezajímal.

„O čem to mluvíš, Malfoyi?“

„Pán všeho zla..“

„..chtěl si číst..lord všeho zla,“ opravil ho samolibě Harry, jelikož se také považoval za pána všeho zla.

„Ano, omlouvám se, sire, lord všeho zla ti nechává vzkazovat, že tě čeká ve sklepních kobkách. Má pro tebe překvapení!“ sklopil poddajně hlavu

„No jistě!“ zajásal sir. Postavil se na nohy a zamířil ke sklepení, načež se v půli cesty otočil a zvolal: „Ještě jedna věc, Malfoyi,“ Draco se na něj podíval, „pro příště nechci, aby si mi tykal. Je ti to jasné?!“

„Jasné, můj pane,“ přitakal Draco Malfoy a v hloubi svého srdce skrýval všechnu svou nenávist. Jednoho dne, jednoho dne, až se lord Voldemort nebude o Pottera zajímat, jednoho krásného dne ho zabije. Holýma rukama Draco bude škrtit ten arogantní krk toho ubožáka Pottera.

Harry utíkal, co mu nohy stačily. Strašně se těšil, co mu Voldemort přichystal. Jaké překvapení pro něj má a koho pro dnešek bude moci zmučit.

Když dorazil do sklepení, na samém konci stál Pán zla. Nebezpečně se uculoval a vyzval Harryho, aby šel k němu blíže. A Harry tak udělal.

„Sire Morte, můj mladý příteli a bratře, pojď blíž a podívej, co jsem pro tebe připravil. Je celý tvůj a můžeš ho mučit, zabít, dělej si s ním, co chceš. Ber to jako můj dodatečný dárek k narozeninám!“

Harry pohlédl k cele a to, co spatřil, ho do jisté míry odzbrojilo.

Na zemi ležel muž ve strhaných svršcích a s plavými vlasy protkanými stříbrem. Neviděl mu do obličeje, ale ihned poznal, o koho se jedná.

„Vstaň!“ nařídil mu lord Voldemort, ale muž se nepohnul. „Říkal jsem vstaň!“ napřáhl na něj hůlkou, ale Harry ho zastavil a výmluvnýma očima mu naznačil, ať ho přenechá jemu. Voldemort sice souhlasil, ale nehodlal se vzdálit, protože tohle byla vlastně jakási zkouška pro Harryho. Pokud uspěje, už nebude nikdy muset mít o Harrym, spíše siru Mortovi, žádné pochybnosti.

Sir Mort alias bývalý Harry Potter přistoupil k cele a vytáhnul hůlku. „Profesore,“ řekl téměř sladce, ale zněla v tom mírná faleš. Jako by se pokusil vrátit do dob svého studia, ale něco mu v tom bránilo. Snad tahle atmosféra?

Remus Lupin ihned poznal ten hlas. Stočil svůj obličej bokem tak, aby se mohl zpříma podívat na syna svého někdejšího nejlepšího přítele.

„Harry!“ špitl konejšivě. „Co ty..mysleli jsme, že jsi mrtvý..“

Pán zla k Harrymu přistoupil a objal ho kolem ramen. „Už se nejmenuje Harry, jeho jméno zní sir Mort, je to můj společník.“

„Ale..,“ zaprotestoval chlapík na zemi.

Harry hned pochopil, proč nebylo možné, aby svůj dárek mohl vidět už včera, domyslel si totiž, že včera byl úplněk.

„Žádné ale,“ vzpamatoval se sir Mort a tvrdě zopakoval: „Nejsem žádný Harry. Harry opravdu umřel, teď jsem tu já, sir Mort. Pobočník pána všeho zla,“ propíchl Lupina očima a hadím jazykem cosi zašeptal Voldemortovi, který se usmál.

„Chceš se dívat?“ zasyčel znovu Harry, tentokrát v rodné řeči. Pán všeho zla přikývnul.

„Harry, to ne.. to není možné, ty.. to není možné.. jak? Ale..“

„Silencio!“ namířil na něj černovlasý hoch hůlkou a Remus Lupin ztichl.

Voldemort si hůlkou vykouzlil křeslo, zatímco Harry vstoupil do Lupinovy cely a dal mu okusit několik Cruciatů a posléze, když už Lupin sotva dýchal a sotva se hýbal, jej jeho kat připoutal ke zdi, aby měl lepší možnosti. Když však chtěl na něj vyzkoušet jeho nejnovější vymyšlené kouzlo, všiml si, že mučedník vydechl naposledy.

„Ti vlkodlaci nic nevydrží,“ odfrknul si znechuceně, „myslel jsem si, že si budu hrát! To mi taky nemůžeš přihrát někoho, s kým je aspoň zábava? Tenhle se sotva hýbal a ani moc neřval!“

Voldemortovy rty se roztáhly v pobavený úšklebek a vyklouzlo z nich omluvné slůvko se slibem, že příští Harryho oběť bude daleko odolnější. Takže sir Mort uspěl. Znepronevěřil se jeho důvěře, zůstal mu nadále věrný.

A tak svět pust. Lidé přišli o svou naději. Doneslo se k nim, že je VyVolený zradil a že už nezbývá žádná šance na záchranu. Jméno sir Mort se rozneslo po celé Británii i po celém kouzelnickém světě. Bradavice byly dávno dobyty a Ministerstvo kouzel ovládli smrtijedi. Nemocnice U Svatého Munga přestala fungovat a pustla společně se společností. Všichni lidé byli schovaní v úkrytu a nikdo se neodvážil vyjít ven, protože doba byla krutá a bolestivá. Polovina mudlovských rodin byla pozabíjena a nečistokrevní kouzelníci, i spolu s Hermionou Grangerovou a bratry Creeveyovými, byly zneškodněni.

Jméno sir Mort začínalo mít stejnou sílu a nádech jako jméno lord Voldemort. Lidé se ho báli vyslovovat a místo něj se objevilo přízvisko Ten-kdož-je-jeho-pravou-rukou. Všichni věděli, o koho se jedná.

Všechny zklamal. Zabil své nejlepší někdejší přátele, zabil všechny, které měl rád. Ztratil srdce, už dávno to nebyl Harry Potter, ale postrach všech kouzelníků. Už nebyl nadějí, ale byl zhoubou celého světa. Nikdy by nikoho nenapadlo, že tak nevinný chlapec, který se už tolikrát sám postavil Tomu-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit, by jednou mohl přejít na stranu zla. Ale opravdu to udělal a svou mocí nešetřil

Vyhrálo. Zlo vyhrálo nad dobrem. Fénixův řád už dávno neměl žádného člena, všichni byli zneškodněni, protože podceňovali Harryho sílu a věřili v jeho vnitřní dobro, čehož samozřejmě zneužil ve svůj prospěch a vkradl se k nim do Řádu, kde je všechny pozabíjel. Naděje umřela.. ne jako poslední, ale hned zezačátku.

Moji milí,