Remus Lupin seděl ve svém kabinetu a v klidu pil odpolední čaj. Bylo květnové sobotní odpoledne a zvenku sem přicházelo teplé sluneční světlo a smích studentů, kteří krásného počasí náležitě využívali. Profesor si vzpomněl, že kdysi na tom byl stejně jako ti studenti dnes. Měl dobré přátele a užíval si pobytu v Bradavicích. Od té doby ale uběhlo už mnoho vody a hodně věcí se změnilo. Remus už neměl přátele. James Potter zemřel rukou Lorda Voldemorta téměř před třinácti lety, protože ho zradil nejlepší přítel, Sirius Black. A Petr Pettigrew zemřel o den později, při pokusu svého přítele pomstít.

Remus nikdy nepochopil, jak to mohl Sirius udělat. Byl posledním člověkem, o kterém by si to pomyslel. Pravda je, že od muže, který v šestnácti letech utekl z domu, protože jeho rodina sympatizovala s Voldemortem, by to nečekal nikdo. Co jej mohlo tak změnit? Proč popřel všechno, pro co žil a přešel na druhou stranu? Jak mohl zradit člověka, který pro něj byl víc než bratrem? Tyto otázky si Remus kladl už 13 let a odpovědí se mu stále nedostávalo.

Před nějakou dobou zabavil Harrymu Potterovi, ano, synovi svého nejlepšího přítele, Pobertův plánek. Už dávno ho neviděl otevřený. Od toho dne, kdy jim ho v sedmém ročníku zabavil Filch. Co kdyby si ho prohlédl? Co by se stalo? Pokušení prohlédnout si plánek, na jehož vzniku se podílel, bylo velké. Otevřel zásuvku ve stole a vzal si plánek. Položil ho na stůl a chvíli se na něj díval, jako by si nebyl jistý, jestli se do něj má podívat, ale pak se usmál a vzal si do ruky hůlku:

„Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti.“

„Pánové Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák mají tu čest vám představit Pobertův plánek,“ hlásal nápis na plánku o několik vteřin později. Jen co si to Remus přečetl, objevila se před ním mapa celého hradu a pozemků patřících k Bradavicím. Začal si ji prohlížet. Viděl jména svých studentů, Brumbála, jak přechází ve své pracovně tam a zpátky. Na co asi myslí? Jaký problém řeší? Profesorka McGonagallová si ve svém kabinetě pravděpodobně četla, Severus Snape připravoval jakýsi lektvar – Remus tušil jaký – a školních Filch právě trestal pár studentů ze Zmijozelu. A hele! Nebelvírský famfrpálový tým šel právě na hřiště, kde měli mít trénink. Hagrid před svým srubem sadil hrách. Počkat! To jméno člověka ve srubu... To jméno... Remus byl šokován. Vždyť plánek nikdy nelhal! Ale... Petr Pettigrew byl přece mrtvý. Zabil ho Sirius Black.

„Je v Bradavicích,“ říkával prý uprchlý vězeň z Azkabanu ze spaní. Všichni si mysleli, že má na mysli Harryho. V Remově hlavě začaly vířit myšlenky. Co když nemyslel Harryho, ale Petra? Pro toho by bylo jednoduché se v Bradavicích skrýt, vždyť byl zvěromág. Co když bylo všechno jinak? Co když Sirius nebyl Strážcem tajemství? Ale to by mi přece řekli, pomyslel si Remus. Neřekli, odpovědělo jeho podvědomí. Přece mě podezírali, že tím zrádcem jsem já.

Remus se rozhodl, že dál tady přemýšlet nemůže. Zvedl se ze židle a šel směrem k Hagridovi. Když tam přišel, Hagrid stále pracoval na svých záhoncích.

„Brý den, profesore,“ pozdravil Hagrid. „Potřebujete něco?“

„Myslím, že jsem si u vás něco zapomněl, když jsem tady byl minule. Vadilo by vám, kdybych si pro to zašel k vám do srubu?“

„Samo, že nevadilo. Akorát sem si nevšim, že by tam bylo něco cizího.“

Remus vešel do srubu a rozdělal plánek. Byl tam. Někde tam byl. V nádobě na cukr. Přišel k poličce, v níž nádobka byla a podíval se dovnitř. Plánek nelhal. V cukru se schovávala krysa. Remus si schoval mapku do kapsy a vzal do ruky krysu, která vypadala opravdu strašně. Byla pohublá, jako by už dlouho nejedla. Profesor se na ni nedůvěřivě díval.

„Je to tady, profesore?“ objevil se ve dveřích Hagrid.

Remus se s leknutím otočil a krysu strčil do kapsy.

„Ne, Hagride, omlouvám se, nejspíš jsem to zapomněl někde jinde,“ odpověděl klidně. „Nashledanou Hagride, přeji pěkný den.“

„Nashle, profesore.“

Remus vyšel ze srubu a zamířil zpět k hradu. Šel téměř podél lesa, a když byl téměř u Vrby mlátičky, uviděl ho. Na samém okraji lesa ležel velký černý pes a odpočíval. Když už byl Remus téměř u něj, pes si ho všiml a začal utíkat.

„Počkej, Siriusi!“ volal na něj Lupin a běžel za ním. Pes na to ovšem vůbec nereagoval.

„Věřím ti, Tichošlápku!“ zakřičel Remus a ani sebelepší kouzlo by nepůsobilo tak rychle. Zvěromág se okamžitě zastavil a pomalu se otočil. Jeho dávný přítel k němu zatím stihl doběhnout. Pes se na něj tázavě podíval.

„Pojď se mnou do hradu, Siriusi,“ řekl Lupin a vytáhl z kapsy krysu a ukázal mu ji. Tichošlápek se s nadšením rozběhl k hradu. Šli přímo k Brumbálovi.

„Cukrová vata,“ řekl Remus heslo, vyšli po schodech a profesor zaklepal.

„Vstupte,“ ozval se zevnitř Brumbálův hlas.
Remus otevřel dveře a spolu s velkým černým psem a krysou ukrytou v kapse hábitu vstoupil dovnitř. Brumbál seděl u svého stolu.

„Brumbále, mám důkaz, že je Sirius Black nevinný,“ prohlásil sebevědomě Lupin. Vydělal krysu ze svého hábitu a použil kouzlo na přeměnu zvěromága v člověka. Nyní před nimi stál člověk, o kterém si všichni mysleli, že je již třináct let mrtvý, Petr Pettigrew. Černý pes se proměnil dobrovolně a vedle Remuse Lupina už stál i obávaný „vrah“, Sirius Black.

Brumbál vstal ze své židle.

„Petr Pettigrew, myslel jsem, že jste mrtvý,“ řekl Brumbál. Petr se třásl od hlavy k patě a neodpověděl. „A Sirius Black, uprchlý vězeň z Azkabanu. Myslím, pánové, že byste mi měli říct, o co vlastně jde.“

„Já jsem nebyl Strážcem tajemství, Brumbále,“ odpověděl Sirius Black. „Byl to Petr,“ pokračoval Tichošlápek a odvyprávěl celý příběh od chvíle, kdy ho napadlo udělat Strážcem Petra až do chvíle, kdy Červíček zabil dvanáct lidí, uřezal si prst a utekl.

„A pak, loni, když byl Popletal na inspekci v Azkabanu, dal mi tyto noviny,“ pokračoval a ukázal vytrženou stránku z Denního věštce, na které je Ronova rodina na dovolené v Egyptě a Červíček sedí na rameni nejmladšího chlapce.

„Bylo tam napsané, že ten hoch má třináct let a studuje v Bradavicích. Bylo mi jasné, že musí být v ročníku s Harrym a bál jsem se, že by mu Petr mohl ublížit. Tak jsem se proměnil ve psa a utekl jsem. Nemohl jsem čekat, až se Harrymu něco stane. To bych nepřežil.“

„Pane Pettigrewe, jak budete reagovat na to, co řekl pan Black?“ zeptal se Brumbál.

„Já,“ odpověděl Pettigrew, „já, musel jsem to udělat. Vy-víte-kdo by mě zabil.“

„V tom případě jsi měl zemřít!“ zakřičel Sirius. „Raděj zemřít, než zradit své přátele, jako bychom bývali my zemřeli za tebe. Jenže ty jsi Voldemortovi donášel už rok předtím, než Lily a James zemřeli. Dělal jsi mu špeha!“

„Ano, a udělal bych to znovu!“ odpověděl Červíček.

Sirius na to chtěl reagovat, ale Remus ho zarazil slovy: „Ne, Siriusi, nestojí ti za to.“

„Takže, pánové, myslím, že tady není dál co řešit. Jdu se spojit s ministrem,“ s těmito slovy Brumbál přišel ke krbu a o několik vteřin později byla jeho hlava v pracovně ministra kouzel v Londýně. Mluvil s ním asi pět minut, potom se vrátil celý do své pracovny.

„Ministr kouzel tady bude za několik minut.“

O chvíli později se krbem do Bradavic dopravil ministr kouzel, Kornelius Popletal a jeden z nejlepších bystrozorů, Alastor Moody.

„Takže, Brumbále, kde máte ten svůj důkaz?“ zeptal se ministr.

„Tady,“ ukázal ředitel na Pettigrewa, „toto je Petr Pettigrew.“ A Brumbál ministrovi odvyprávěl celý příběh, který před chvílí slyšel od Siriuse.

„Pane Pettigrewe, vy se tedy přiznáváte, že jste byl Strážcem tajemství Lily a Jamese Potterových, a že jste den po jejich smrti zabil dvanáct lidí a sám utekl, svalujíc vinu na Siriuse Blacka?“ zeptal se Popletal Červíčka.

„A-a-ano,“ odpověděl Pettigrew a když se mu znovu vrátila odvaha, dodal: „A jak už jsem řekl, udělal bych to znovu.“

„Zatýkám vás, Petře Pettigrewe, za důvodné podezření z několikanásobné vraždy a z podporování Toho, jehož jméno se nesmí vyslovovat,“ oznámil Popletal. Moody dal Petrovi pouta, vyčaroval přenášedlo a pomocí něj se i s Pettigrewem přemístil pryč.

„Pane Blacku,“ obrátil se Popletal na Siriuse, „zprošťuji vás všech obvinění, která proti vám byla vznesena a za celé Ministerstvo kouzel se vám omlouvám. Samozřejmě budete náležitě odškodněn, ale na způsobu odškodnění se musím ještě dohodnout s vedením bystrozorů.“

Sirius neodpověděl, ale pohled, jakým se na Popletala podíval, mluvil za vše. K čemu je mu nějaká omluva a odškodnění, copak mu vrátí ty roky, které musel strávit v nejhorším vězení na světě? Popletal přešel ke krbu a se slovy „Přeji vám všem pěkný den,“ se vrátil zpět na ministerstvo.

„Siriusi, myslím, že byste se nejspíš chtěl vykoupat, najíst se a odpočinout si,“ řekl Brumbál. „Běžte s panem Lupinem, předpokládám, že se o to postará.“

„Děkuji, Brumbále,“ odpověděl Sirius a spolu s Remusem vyšel z ředitelovy pracovny. Přišli do Remusova kabinetu, kde Tichošlápkovi ukázal koupelnu, dal mu oblečení a zatímco se Sirius sprchoval, chystal mu jídlo. Z koupelny Sirius vyšel asi za půl hodiny a bylo viděl, že teplá sprcha mu prospěla. Vypadal mnohem lépe.

Na stole měl nachystané jídlo. Posadil se na židli a předtím, než začal jíst, řekl Remusovi: „Díky, že mi věříš, Náměsíčníku.“

Náměsíčník se usmál, vzal pánek a hůlku a prohlásil: „Neplecha ukončena.“