3.Křížem krážem
Studený vítr mu cuchal vlasy, když na sově letěl oblohou.
Po pěti minutách doletěl do opuštěného domu na předměstí Londýna. Harry tiše seskočil ze sovy na pevnou podlahu, když otevřeným oknem vletěla dovnitř.
Rozhlédl se po místnosti a přešel ke zdobeným dveřím, které potichu otevřel a vešel do místnosti uprostřed níž plál v krbu oheň.
Harry se po místnosti rozhlédl a zjistil, že není sám.
U malého okna stála postava v kápi a svými dlouhými bledými prsty hladila římsu okna.
„Čekal jsem, že příjdeš.“ Řekl k Harryho velkému zděšení a podíval se na něho svým pohledem plným nenávisti.
Je to sen nebo skutečnost? Pomyslel si Potter a couvl ke dveřím.
„Tohle je jenom sen, který jsem ti zařídil já!“ řekl jako by věděl co se teď honí Harrymu hlavou.
„Ale proč?“ promluvil poprvé Harry hlasem, který zněl jakoby přízračně.
„Posaď se.“ Štěkl černokněžník a naznačil Harrymu aby si sedl do křesla prožraného moly.
Nějaká neviditelná síla začala Harry ho tlačit směrem ke křeslu a nakonec ho donutila se do něho usadit.
Nemohl uvěřit co se stalo, seděl tady s člověkem, který mu zabil rodiče a nic nedělal.
Kdesi u srdce se mu znovu ozval obrovský zvon nenávisti k tomuto člověku.
„Tak tedy, Harry.“ Začal Voldemort. „Už mi dlouho piješ krev a mě to nebaví.Přijď zítra sám na Hastingské pole a ukončíme to jednou provždy.“
Harry byl ohromený Voldemortovými slovy. Hlava se mu naplnila různými pocity. Může to ukončit už zítra a potom bude žít jako normální kouzelník, bude mít rodinu. Bude mít Ginny a nebude se muset o ni bát.
A nebo zemře a všechno skončí. Už nikdy ji neuvidí. Nepohladí. Nepromluví.
„Dobře, zítra.“ Řekl
Na Voldemortově tváři se rozhostil úsměv.
„Výborně. Myslím, že už můžeš jít.“ Řekl a Harry se začal propadat hloub a hloub….
**
Harry se ve své posteli trhnutím probudil. Posadil se na postel a podíval se vedle sebe, kde spala rudovlasá dívka.
Pomalu slezl s postele a začal se oblékat. Musel odejít teď, kdy ostatní ještě spí. Nedokázal by se rozloučit, znovu.
Poodešel ke dveřím a naposledy se podíval na spící dívku, která byla osvětlena dopadajícím měsíčním světlem.
Pokochal se pohledem na ni a naposledy za sebou zavřel dveře jejího pokoje, zvenčí.
Za pár minut už stál před Doupětem a chystal se přemístit na Hastingské pole.
„Co si myslíš, že dělaš?“ ozval se za ním hlas.
Harry se otočil. Asi dva metry za ním stála Ginny, vlasy jí cuchal vítr a výraz ve tváři prozrazoval, že se každou chvíli rozbrečí.
„Ginny já….“
„Tak ty si myslís, že mě požádáš o ruku a potom si jenom odejdeš?“ řekla a rozbrečela se.
Harry k ní přistoupil a setřel slzy s její tváře. Ginny ho objala.
„Prosím Harry nechoď pryč. Já tě miluju!“
Náhle se na obloze zničehonic zablesklo a klikaty blesk ve tvaru Harryho jizvy sjel s oblohy.
„Já tebe taky, ale teď musím odejít. Nejde to jinak.“ Řekl a snažil se vyprostit s jejího sevření, ale ona ho tiskla k sobe čím dál tím víc. „pusť mě Ginny, prosím.“
„Ne. Já tě nenechám odejít.“
„Já ale musím, je to moje poslání.“
Podívala se na něho hnědýma očima.
„Slib mi, že se vrátíš.“
Harry polkl. Nemohl jí to slíbit. Nemohl. Pohladil její rudé vlasy a políbil ji. „Možná naposled.“ Pomyslel si.
„Slibuju.“ Nebyl to slib
Ginny pustila jeho tělo a odstoupila od něho.
„Vrať se mi prosím.“
„Vrátím.“
Přikývla.
„Hodně štestí.“
„No to budu potřebovat.“ Pomyslel si, podíval se jí naposledy do očí a s hlasitým třesknutím se přemístil.
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 771 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ