Vzbudil jsem se do téměř úplného ticha. Bylo velice brzy. Noc již sice byla nucena odevzdat vládu, den si však ještě stále přispával. První vyslanci světla se nám snažili vplížit do pokoje. S nevalným úspěchem.
Otočil jsem se na bok a pohlédl na tebe. V té tmě jsem nebyl schopen rozpoznat všechny detaily tvé tváře, tvého těla. Přesto jsem tě viděl zcela jasně. Jen ne očima.

dívám se, dívám – a ty spíš
matně se leskne malý kříž
stoupá a klesá tvoje hruď
a já si říkám bůh jen suď
bůh jen suď

Jsem unavený a oči mě pálí, přesto vím, že bych znovu neusnul. Cítím, že spánek potřebuji, ale můj mozek jakoby snad ani nechtěl vypnout. Čím víc se snažím uvolnit a relaxovat, tím rychleji mi myšlenky létají hlavou, tím silněji narážejí do mé lebky, tím větší způsobují bolest. V hlavě i srdci.
Někdy si přeji, abych se dokázal odpoutat od tohoto světa. Aby se mě všechny ty strasti najednou netýkaly. Chci roztáhnout křídla a odletět pryč. Někam daleko, hodně daleko. Chci utéct. Vím, že je to cesta zbabělců. Z jakéhosi podivného důvodu mi to však nevadí. Já chci jen pryč.
Aspoň že mám tebe. Jen… Všechno je to tak zatraceně složité.

zda-li až jednou blýskne se
a vítr liják přinese
vezmeš mě k teplu pod svůj plášť
- jestli to pro mě uděláš

Víš, že se směješ dokonce, když spíš. Všiml jsem si toho už dávno, jen nevím, jestli jsem ti to někdy řekl. Tohle a spoustu dalších věcí. Nejspíš ne. Nevím, jak se tyto věci říkají. Jen vím, že je cítím. Hluboko. Jak ti mám popsat- poděkovat za ten úžasný pocit, který s sebou pokaždé přinášíš? Pocit radosti a úplnosti a klidu a jistoty a-- ani netuším, jak jej pojmenovat. Myslím, že to ani nejde.
Musím se ti k něčemu přiznat. Mám strach. Neuvěřitelný strach. Svírá mi hrdlo. Je to oprátka, která hrozí, že se utáhne. Bojím se, že… ach, bože… že ke mně necítíš to samé. Vždyť, co ze mě máš? Jsem smolař. Nic se mi nedaří. Jsem nula, která ti ani nedokáže říct, co všechno na tobě miluje. Proč se mnou ještě jsi? Proč vlastně?

zeptáš se: kam jsi oči dal?
tvá šťastná hvězda svítí dál
jdi za ní, já tu držím stráž
- tak se ptám, jestli to uděláš
pro mě uděláš

Den již plně převzal vládu nad světem. Těžké závěsy naplněné prachem naštěstí dokázaly zastavit většinu protivného světla. Rukou jsem si prohrábnul vlasy, opět mě bolí hlava. Nejspíš už zase moc přemýšlím.
Kdyby to tak šlo zastavit. Prostě dát zákaz a říct: „Stop. Tudy ne. Běžte si trápit mozek jinam.“ Už jsem z toho všeho unavený, z válčení proti vlastní hlavě. Nechci se vzdát, přestože vím, že nikdy nevyhraju. Rád bych bojoval, jenže nemám zbroj. Připadám si jako David bez praku, rytíř bez brnění a meče. Chce se mi spát.
Život je svině.

co když mě zapřou přátelé
a budu s cejchem na čele
podroben strašné žalobě
vzkášeš mi: stojím při tobě
jen při tobě…

Nejspíš nikdy nepochopím, proč sis vybrala zrovna mě. Nestěžuju si, právě naopak. Ty jsi to nejlepší, co mě kdy v životě potkalo. Jen to prostě nechápu. Čím jsem si tě zasloužil?
Ty jsi moje pohádková víla. Ano, ano, máš i špatné vlastnosti, ale kdo ne? Dokonalý člověk neexistuje. A ty jsi, v mých očích, tak blízko, jak jen lidská bytost může být. Jsi moje a já jsem tvůj. A to nám nikdo nevezme.

… jen při tobě
jediná vždycky budu stát
i když ti celý svět dá mat
věřím ti všecko – braň se, snaž
- jen se ptám, zda to uděláš
pro mě uděláš

Šeré světlo polilo tvé křivky a já od tebe nemohu odtrhnout oči. Ráno ti musím ještě jednou povědět, jak moc jsi krásná. Módní časopisy ať se jdou zahrabat, ty jsi ta pravá krása. Někdo by teď možná mohl namítnout, že už tě vychvaluji moc, že si tě idealizuji. Ne, má slova nejsou ani začátkem- ani zlomkem toho, co ty doopravdy jsi.
Bez tebe už bych nežil svůj život, alespoň ne celý. Žil bych pouze napůl – se zoufalou snahou najít svou druhou část. Ty jsi část mě. Jsem i já část tebe?
Opět ses ve spánku usmála. Jsem.
Možná. Možná to spolu nakonec nějak zvládnem. Možná to spolu vyřešíme.
Možná taky ne.

stoupá a klesá tvoje hruď
tak spolehlivě jako rtuť
na teploměru našich dní
ráno svět zuby vycení, vycení
a mně se mnohé nezdaří

Začínáš se probouzet, brzy budeme oba muset do práce. Prosím všechny svaté i pekelné, prodlužte ten moment. Nechte mě se na ni dívat o pár minut déle.
Zazvonil budík.
Plácla jsi po něm rukou a něco nesrozumitelného zamumlala. I tohle na tobě miluju.
Políbil jsem tě na tvář a ty jsi líně otevřela oči. Ještě nikdy se na mě nikdo neusmíval tak jako ty. Tak upřímně a vroucně. Tak moc… po tvém.

ale tvé prsty po tváři
mi zvolna přejdou každý zvlášť
vím, že to pro mě uděláš

„Dobré ráno, miláčku.“ Zvednula ses na loktech a vyžádala si další polibek.

já vím, že to pro mě uděláš
všechno uděláš