Kapitola 3

„ Ariasi, ukážeš mi prosím, kde mám je sídlo mého předka?“ Požádal svého přítele.

„ Následuj mě.“ Ozval se mu zase v myšlenkách a letěl směrem k lesu.

Harry šel za ním, v jedné ruce držel těžký kufr a v té druhé klec. Hedvika letěla těsně za výrem. Harry měl divný pocit, že jej někdo pozoruje. Proto se ihned otočil. Za ním stálo asi deset Voldemortových poskoků. Nestačil ani vytáhnout hůlku a již na něj byla seslána omračovací kletba. Ještě stačil Ariasovi poslat poslední myšlenku: Leť pryč, zachraň se, já se o sebe postarám.  Ariasovi se do toho moc nechtělo, ale poslechl jeho rozkaz. Odletěl do Bradavic, kde se spřátelil s Fawkesem a poznal Brumbála a profesorku McGonagallovou, kterým dělal společnost.

Harry se probudil v temné, malé místnosti. Všude byl chlad a ze zdí byla cítit bolest, kterou zde někdo prožil dávno před ním. Cítil zde hlubokou beznaděj. Neměl u sebe hůlku a tušil, že si ho bude chtít Voldemort vychutnat. Rozhodně na něj nepoužije obyčejnou Avada kedavru. Bude ho mučit, dokud nezemře bolestí a nebo nebude prosit o smrt. Ale to on nikdy neudělá. To poslední, co mu zbylo, byla jeho hrdost. Nikdy nezradí své přátele, prarodiče a lidi, kterým věří. Nevěděl, jak dlouho jen tak seděl na staré posteli, čas šel mimo něj. Po nekonečně dlouhé době do jeho cely vešli dva smrtijedi.

„ Jak se ti tady líbí, Pottere?“ Podle hlasu poznal Malfoye. Nenávistně se na něj podíval.

„ Docela dobře, díky za optání, Malfoy. Jak bylo v Azkabanu?“ Ušklíbl se. Osloven se ušklíbl.

„ Tímhle mě dneska nevytočíš. Vstávej, Pán tě chce vidět.“ Harry odevzdaně kráčel před nimi. Minuli spoustu Smrtijedů, ale Harry nikdy neuhnul pohledem. Pořád myslel na své blízké a na to, aby je nezklamal. Měl je rád, hrozně rád. Nikdy si to neuvědomoval tak moc jako teď.

Šli mnoho chodbami až stáli před velkými dubovými dveřmi. Harry si nemohl pomoct, ale připadalo mu to, jako by se Tom snažil o napodobeninu Bradavic v době smutku. Ušklíbl se a odhodlaně vešel. Voldemort seděl na trůně, v ruce svíral svou i Harryho hůlku.

„ Ahoj Harry, vítám tě tu. Stále si stojíš za svým a nechceš se ke mně přidat?“

„ Mou odpověď znáš, nikdy se k tobě nepřidám. To raději zemřu.“ Tom kývl.

„ Jak hádám, tak mi ani nepovíš, kdo je špeh?“ Všichni Smrtijedi se na sebe podezřívavě dívali. Snape si zachoval svou ledovou tvář. Přesto, že na sobě nedával znát emoce, pomalu se začal loučit se životem. Myslel si, že ho Harry po tom všem zradí. Mýlil se, chlapec před ním odhodlaně zavrtěl hlavou. Snapeovi se v hlavě honila jediná myšlenka: Nezradil!

„ Čekal jsem to, jsi prostě Brumbálův člověk. Crucio,“ začal ho mučit. Harry cítil každou kost v těle. Moc si přál, ať to všechno už skončí. Bohužel mu to nebylo dopřáno. Vldemort si s ním hrál dost dlouho a nepoužíval pouze crutiatus. Jsou totiž i další bolestivé kletby. Snad po hodině jej z pekla bolesti vysvobodilo bezvědomí.

Jeho druhé probuzení už nebylo tak příjemné. V každém kousíčku těla cítil bodavou bolest, která se mu zarývala až do morku kostí. Každý pohyb mu působil problémy. Cítil, že mu po zádech stéká teplá tekutina, jeho vlastní krev. Uvědomil si, že se mu ten úraz asi stal, když jím Voldemort mrštil o zeď. Většinu ran měl amatérsky vyléčených, ale cítil, že některé rány zůstaly bez ošetření. Na těle mu také přibyly jizvy, které před pár hodinami zaručeně neměl. Snažil se odpočívat, musel znova vzdorovat Tomovi. Tentokrát to bude horší, než poprvé. Možná na něj bude zkoušet i nitroztyp… Ne, nesmí zklamat. Musí bojovat! Je přece Brumbálův vnuk a syn Jamese a Lily. Oni by se nikdy nevzdali a on se rovněž nevzdá! Bude bojovat a dostane se odsud! Musí…