„Myslím, že tento příběh si nechám na jindy,“ pronesla Alexa.
„Ale mami,“ povzdechla si Izabel.
„Žádné ale, broučku. Je na čase, aby sis šla lehnout!“
„Ale zítra ráno bys mi vyprávět mohla, že ano?“ prosila bledá Izabel.
„Snad ano, ale jen když ti bude dobře,“ souhlasila nakonec starostlivá matka.
„Bude! Určitě bude!“ rozzářila se.
„To doufám... Dobrou zlatíčko,“ Alexa políbila svou dceru na čelo a přetáhla přes ní přikrývku.
„Mám tě ráda, mami,“ zamumlala Izabela.
„Já tebe taky!“
<center>---</center>
„Vyprávěj mi,“ pobízela Izabela svou matku.
„Ale máš teplotu...“
„Mamí, maminečko, prosím...“ žadonila dívka.
„Ach jo, jak to že mě vždy přemluvíš?“ usmála se Alexa.
<center>---</center>
„Proč jsi mu to ještě neřekla?“ zajímal se Remus o pár dní později.
„Pořád o tom přemýšlím. Dělám dobře? Je sedmý ročník, takže kdyby to nějakým záhadným způsobem vyšlo, tak ten náš vztah ani nemá cenu, protože se každý rozjedeme domů a nikdy se třeba už neuvidíme. Nebo je tu ta pravděpodobnější možnost, že se mi vysměje a já tu budu do konce roku snášet jeho výsměch. Ne, děkuji! Za to mu to nestojí.“
„Nevysmíval by se ti. Už ho nějaký ten pátek znám. Takový on není. Musíš ho jen více poznat a on musí více poznat tebe. Dej mu šanci!“
„Remusi... Tak dobře, udělám to. Až bude sám.“ Ale on sám naštěstí nikdy není, pomyslela si Alexa, a když tak tam nejsem já.
„Dobře, ale jestli mu to neřekneš hned při první příležitosti, tak mu to povím já sám.“
„Platí. Ne, počkat, neplatí! Já jsem holka a ty by přeci neměly dělat první krok. Ať ho udělá on! Takže všichni víme, jak to dopadne...“
„Jo, vyspíš se s ním...“
„Bože Remusi, jak to mluvíš?“
„Asi jsem moc času trávil se Siriusem a Jamesem,“ usmál se omluvně Lupin.
„Uršulo, moje milá Uršulo, musím se ti s něčím svěřit...“
„Poslouchám,“ odvětila.
„Já, totiž, zamilovala jsem se.“
„Vážně? A do koho?“ zajímalo Ufňukanou Uršulu.
„To je právě ten velkej problém. Je to pan dokonalý. Pan Sirius Black!“ vykřikla Alexa.
„Průšvih,“ zakřehotal duch dívky a zmizel v záchodové míse.
„Uršulo?“
„Jsi zamilovaná; už mě nepotřebuješ. Zjistila jsem, že se na tebe moc upínám... Za dva měsíce mi odejdeš...“
„Já vím, ale...“
„Ne, čekala jsem, až mi řekneš takovou zprávu. Nebudeme se nadále vídat. Nehledej mě tu,“ Uršula pronesla drtivá slova, která bolestně dopadala na Alexiinu mysl. Věděla, že se rozloučí. Až Alexa odejde ze školy, zřejmě nikdy Uršulu neuvidí. Ale jejich „rozchod“ si představovala úplně jinak. Věděla však, že je konec přátelství s podivínským duchem. S dívkou jež jí toho tolik dala a tolik umožnila. Vytryskly nenáviděné slzy konce.
Když slzy zaschly a velké růžové fleky po obličeji zmizely, rozhodla se pro odchod z dívčí umývárny. Už sem nikdy nezavítá, ač bude moc chtít...
Dva měsíce do konce roku. A Sirius Black stále mlčí. Vídají se ve Velké síni, v knihovně, při vyučování. Sem tam na sebe pohlédnou. Poté následují úsměvy, ale nic víc. Cit, který Alexa cítila, pomalu vychládá, a zároveň při každém jeho úsměvu rychle vzplane. Již to neřeší, ví, že by ji to jen více trápilo a připomínalo konec přátelství s Uršulou.
„Alex?“ zavolal na ni někdo. Jeho hlas byl jako cinkání rolniček o Vánocích. „Co děláš o víkendu?“
„Já? No,“ zrudla a zakoktala se, „učím se,“ dostala ze sebe odpověď.
„Nemohla by sis na mě udělat třeba v sobotu čas?“
„Možná.“
„Tak ve tři u jezera,“ usmál se Sirius a byl ten tam.
„Dobře,“ zašeptala Alexa. Teď nesmí být nikým vyrušena. Chtěla okamžitě opuštěný okenní rám, aby se na něj mohla usadit, přemýšlet, koukat z okna. Je to rande? Nebo si s ní chce promluvit? Ale o čem? Že by Remus mluvil? A Sirius jí chce oznámit, jak byla bláhová, že mohla jen trošku doufat v jeho náklonnost. Určitě se jí vysměje! Má tedy cenu tam chodit?
Nemohla uvěřit v tak rychlý příchod soboty. Byla stále více nervóznější. Kdyby tak alespoň věděla, co jí chce Sirius povědět…
„Ahoj,“ pozdravilo ho nervózně.
„Alexo,“ začal bez pozdravu, „miluješ Remuse?“
„Co,“ zakoktala se. „Cože?“
„On o tobě pořád mluví… Vychvaluje tě do nebe. Tak jsme si s klukama dali dvě a dvě dohromady. Myslíme si, že tě má rád víc jak kamarádku. Jsem tu jako takový posel lásky. Teda doufám. On je natolik stydlivý, že by ti to zřejmě nikdy sám neřekl. Máš ho ráda?“
Chvíli na něj nechápavě hleděla. Všechno si urovnávala v hlavě.
„Tak?“ mrkl na ni. „Nestyď se a klidně mi odpověz. Jestli ho miluješ, tak není, co řešit.“
Podívala do těch zbožňovaných stříbrných očí. Zvědavě se na ni usmívaly.
Beze slova utekla. Co by mu mohla říct? Vždyť milovala jiného. Tak jiného až stál před ní a ptal se jí na takové věci.
„Remusi! Musím s tebou mluvit! Okamžitě!“ volala, jakmile přiběhla do společenské místnosti. Zrovna si četl v nějaké knize.
„Nepočká to?“
„Je to životně důležité!“
Remus zavřel knihu. „Tak spusť.“
„Tady ne. Pojď se projít…“
„Nuže?“ pobídl ji Lupin, když byli dostatečně daleko od Nebelvíru.
„Miluješ mě?“
Remus vykulil oči. „Jak tě to napadlo?“
„Sirius mi to řekl.“
„Ale… Nic ve zlém, ale já tě nemiluju. Jsi jen má dobrá kamarádka. Nic víc!“
„No, já si to právě taky myslím, takže jsem ze Siriusovi tvrzení byla trošku vedle.“ Alexa vypověděla Remusovi, co se událo u jezera.
„Ten pitomec!“ kroutil hlavou. „Jak ho to napadlo? Copak jsme v nějaké telenovele?“
„Remusi, on mě nechce… A nikdy chtít nebude!“
„Když mu nedáš šanci tě poznat…“
„Ale proč by měl mít zájem se mnou vůbec mluvit? Pokud nejde o tebe…“
„Neboj se, však já už něco vymyslím.“
„Já už jsem se vzdala všech nadějí, Remusi, to nevadí. Jsem zvyklá na prohru. Nedělej si s tím starosti.“
„Jenomže já chci pro své kamarády to nejlepší!“
„Nejsem si jistá, jestli já jsem pro Siriuse to nejlepší,“ pochybovala Alexa.
„Ale já si tím jistý jsem!“
„Co bych si bez tebe počala?“ Alexa objala Remuse.
„Možná,“ ozval se Lupin, „jsem na něco přišel…“
„A na co?“ ptala se jej dychtivě Alexa.
„Musím si to rozmyslet, ale jestli to vyjde…“
„Tak mě nenapínej a prozraď mi to,“ žadonila.
„Kdepak. Tvá nevědomost do mého plánu také patří.“
„Tak to ti teda pěkně děkuju!“
„Není zač. Ale děkuj mi až tehdy, jestli to vyjde.“
„Už se modlím!“
<center>---</center>
„Izabel, co je ti?“
„To nic mami, to přejde… Jen mluv dál. Prosím…“
„Neměla by sis raději odpočinout? Dnes už toho bylo dost!“
„Chtěla bych stihnout slyšet všechno ještě před <i>tím</i>…“
„Ale broučku, nemluv takhle! Jistěže to všechno stihneme, ale teď už si musíš jít lehnout.“
„Mami, já nechci umřít,“ zašeptala Izabela.
„To nikdo.“ Dospělá Alexa se zvedla a došla pro lahvičku s žlutou tekutinou. „Na, vypij to.“
Izabel polkla. „Maminko, pamatuješ, jak jsi mi vždycky vyprávěla svůj nejkrásnější den v Bradavicích? Proč jsi mi nikdy neřekla, že ten muž, se kterým jsi ho prožila, je můj otec?“
„Promiň, chtěla jsem tě jen chránit!“
„Před čím?“
„Před pravdou…“
„Já to nechápu.“
„To nevadí, zlatíčko, teď už spi.“
„Budeš mi vyprávět? Lépe si mi usíná…“
„O čem budeš chtít.“
„Pořád jsi mi ještě neřekla, jak jste se dali s tátou dohromady…“
<center>---</center>
Poslední týden v květnu. Neuvěřitelné nervy – OVCE. Lektvary zvládne levou zadní. Ty jí vždycky šly a ona je zato zbožňovala. Obranu proti černé magii, věštění z čísel a starodávné runy by zvládnout mohla. Teoretickou část určitě. Větší starosti jí dělalo přeměňování. Byla si skoro stoprocentně jistá, že z něj OVCE neudělá.
Máchala si nohy v jezeru a četla si v učebnici právě tohoto zrádného předmětu. Bohužel jí to vůbec nelezlo do hlavy. Knihu tedy zaklapla, položila ji vedle sebe a užívala si sluníčka.
Někdo ji zastínil.
„Co je?“ obořila se Alexa na neznámého.
„Nic. Jen se koukám…“
„Na co?“ ptala se ho se zavřenými oči. Zavřela je, aby je ochránila před slunečními paprsky. Neuvědomila si, že už nemusí.
„Tak různě.“
Dopadly na ni kapky.
„Hej! Co to děláš?“ zprudka se posadila a otevřela oči. „Ty?“ podivila se.
„Čekal jsi někoho jiného?“ usmál se Black a znovu na ni cákl vodou z jezera.
„Já nečekala nikoho… A nestříkej!“ Alexa se rozhodla bránit. Přešla do protiútoku.
<center>---</center>
„Dobrou noc, ty můj poklade,“ zašeptala a políbila svou spící dceru na čelo. Zkontrolovala, jestli je pořádně přikrytá. S nešťastným povzdechem se odebrala do vedlejšího pokoje. Dveře jako vždy nechala pootevřené, kdyby <i>náhodou</i>.
„Už spí?“ zajímal se starší muž, když spatřil unavenou tvář své dcery.
Ta přikývla.
„Zase chtěla vyprávět?“
„Jako každý večer…“
„Opět usnula u stejného děje?“
„Který myslíš?“
„Jak na tebe ten parchant cáká u jezera.“
„Ale tati… Nemluv o něm takhle!“
„Vždyť víš, že mám pravdu! Je to parchant a zrádce!“
Alexa nasadila nedůvěřivý pohled.
„No ovšem, naše Alexa odmítá uvěřit, že by byl něčeho takového schopný… Prober se! Je v Azkabanu a nikdy se ven nedostane!“
„Tati, děkuji ti, tohle jsem opravdu potřebovala slyšet!“
Rozzlobeně bouchla dveřmi. Téměř ve stejný okamžik se začala modlit, aby to nevzbudilo Izabel… Chvíli poslouchala, zda-li se neozve ten známý tón hlasu. Ne… Je hodiny tikaly do prázdna. Ten zvuk nenáviděla a zároveň milovala. Slyšela jej nepatrný okamžik před tím, než jí bylo řečeno, že je těhotná. Slyšela ho poté, co se za ním zavřely dveře. Slyšela jen něj, když začaly porodní bolesti. Nalhávala si, že jej slyšela i tenkrát, když jí lékaři oznámily tu strašnou novinu.
Ulehla do své neustlané postele. Ruce za hlavu, oči upírajíc ke stropu. To neohleduplné <i>tik ťak</i> v ní vyvolávalo vzpomínky, zapomenuté obrazy, ztracené emoce… a slzy. Ty slané potoky vytékající ze <i>Mrtvého moře</i>.
Ačkoliv byla unavená, vzpomínky jí nedaly spát…
<center>---</center>
<i>Má jedinečná Alexo,
Promiň, že jsi nemohla probudit vedle mě, ale vyskytla se neodkladná záležitost. Večer budu zase zpět! Co kdybys mi uvařila to tvoje výtečné telecí… Nechal jsem ti v kuchyni na stole nějaké mudlovské peníze. V mudlovských obchodech by nemělo hrozit tak velké nebezpečí… Líbá tě, Sirius.</i>
Alexa se usmála, se Siriusem už bydlela skoro tři měsíce. Takovéto vycházky nejsou ničím neobvyklým. Řád má prostě napilno…
I když s proslulým bývalým bradavickým lamačem dívčích srdcí udržovala vztah již něco přes dva roky, nemohla stále uvěřit svému štěstí… Ale prostě se to stalo. Hlavní příčinou byl Remus. Jeho plán vyšel.
Vešla do kuchyně, aby se podívala kolik je hodin, když se ozvalo zabušení na dveře. Alexa šla potichu ke dveřím a skrze kukátko se podívala, kdo tak energeticky klepe. Nebylo moc velkým překvapení, když za dveřmi spatřila Lily. Neprodleně ji pustila dovnitř.
„Mám úžasnou novinku,“ spustila. „James se včera vyslovil – budeme se brát!“
„Páni!“ zvolala Alexa. „Tak to gratuluji!“ prohlásila a objala Lily Evansovou, brzy Potterovou.
„Ale to není všechno,“ pokračovala Lily, aniž by přestala zářit štěstím. „Jsem těhotná!“
„Cože? To je skvělé!“
„Cítím se naprosto výtečně! Nic už nemůže být lepší!“
„Hele, Lily,“ chtěla poškádlit svou přítelkyni, „a nebere si tě jen kvůli tomu?“
„To těžko! Ještě to totiž neví, jsi první, komu jsem to běžela říct. Nádherná souhra náhod, nemyslíš?“ tetelila se Lily.
„Jasná věc, mamko,“ usmála se Alexa. „Nešla by jsi se mnou na nákup? Dneska budu vařit… No, a když už jsme u toho; zvu vás na večeři, tohle se musí oslavit!“
<center>---</center>
Ještě teď si jasně vybavila chuť telecí pečeně se špenátovou nádivkou. Také si vybavovala, co probírali při tomto pokrmu. James i Lily se neustále vyptávali, kdy do toho praští i oni. Sirius vyhýbavě krčil rameny a ona se jen nervózně usmívala. Hloupé otázky. Určitě tehdy začal být její milý nejistý. Necítil se na ženění.
<center>---</center>
Zavolání „mami!“ ji vytrhlo ze snění. Její smysly, ještě před chvílí odpočívaly v zátoce snů, nyní probuzené k okamžitému stoprocentnímu použití, zbystřely. Zdálo se jí to či nikoliv? Přestože vládlo ticho, zvedla se z postele a šla se podívat na svůj nejcennější poklad.
„Mami?“ zašeptala Izabela, jakmile uviděla zpozorovala pohyb.
„Co je miláčku? Už jsem u tebe…“
„Krev,“ pověděla vyčerpaně.
Alexa věděla, co se děje. Doběhla k Izabele, posadila ji, dala ji na klín plastikové umyvadýlko a pospíchala pro studený obklad a lektvar na strážení krve.
Obklad položila na Izabelino temeno hlavy a lektvar ji donutila vypít. Po chvíli krvácení ustalo.
„Netočí se ti hlava? Nebolí tě něco?“ strachovala se Alexa.
„Ne, nic mě nebolí, jen jsem strašně unavená…“
„Chceš, abych tady s tebou zůstala než usneš?“
„Prosím…“
<center>---</center>
„Mami, víš, co by mě zajímalo?“
„Nevím, co broučku?“
„Jak jsi tátovi řekla, že jsi těhotná? Řekla jsi mu to, ne?“
Alexa znejistila. Nevěděla, co své dceři říct. Pravdu? „Vždyť už jsem ti to říkala…“
„Ty jsi mu to neřekla!“ obvinila ji Izabela.
„Řekla!“ hájila se Alexa.
„Tak proč tady není? Proč odešel?“
„Proč mi stále kladeš ty stejné otázky, když už předem víš, jak na ně odpovím?“
„Doufám, že jednou tvá odpověď změní!“
Alexa se zarazila. „Jsi si jistá, že to chceš vědět?“
Izabel přikývla.
„Ale já nechci, abys se zklamala ve svém otci…“
„Můj pohled na něj už nic nezmění. Já to potřebuji vědět… Ještě dřív-“
„Izabel!“ napomenula ji Alexa, věděla, jak chce svou větu zformulovat.
„Dobrá…“ rezignovala maminka.
<center>---</center>
Trápila se. Vztah se Siriusem Blackem pomalu usychal. Zrovna se o tom bavili…
„Má to ještě cenu?“ ptal se.
„Já… nevím,“ povzdechla si Alexa.
„Už mě to nebaví, pořád se hádáme. Nejsem si ani jistý, jestli tě ještě miluju…“ pronesl ta drtivá slova.
„A to jen kvůli tomu, že se nechceš ženit a všichni kolem tebe do toho nutí svými otázkami?“ zeptala se se slzami v očích.
„Co to plácáš?“ ohradil se Sirius.
„Jsi srab!“ rozkřičela se Alexa. Nechtěla být zlá, ale její nervy povolily. Poslední dobou bývala přecitlivělá, to rozhodně nepomáhalo…
„Zítra večer si příjdu pro věci,“ zahlaholil a přenesl se s hlasitým prásk pryč. Alexa se sesunula na zem. Plakala.
<center>---</center>
„Vážně to chceš slyšet?“
„Proč jsi mu řekla, že je srab?“
„Protože jsem to tak v tu chvíli cítila. Bál se jakýchkoliv závazků. Byl ještě dítě…“
„Aha,“ pokrčila rameny Izabela. „Pokračuj mami!“
<center>---</center>
Proč odešel zrovna dnes? Vždyť zítra se mělo všechno rozhodnout… Zítra dopoledne v deset hodin…
Když jí ten cizí pán s narezlým knírkem říkal: „Blahopřeji, budete maminkou!“ cítila rozpolcenost. Nyní již chápala Lily a štěstí, které ji obklopovalo, jenomže bude i Sirius stejně nadšený jako James?
O pár hodin později si připravovala, jak Siriusovi řeknu tuto novinu. Také si představovala, jak na ni bude reagovat. Ani jedna její představa neodpovídala realitě.