„Počkej ještě,“ začala, „musím ti říct něco důležitého…“

„Tak dělej,“ vybídl ji neomaleně Black.

„Dnes jsem zjistila, teda ne já ale doktor, že… to…“

„Tak už to vybal, nemám na to celej večer!“

„Jsem těhotná,“ pípla Alexa.

„Dobrej pokus, ale to ti nezbaštím… Prostě se musíš smířit s tím, že už se k tobě nevrátím.“

„Takže ty si myslíš, že si vymýšlím?“

„No a ne?“

„Vypadni!“ zakřičela na Siriuse. „Vypadni a už se tu nikdy neukazuj!“

„Ty naděláš kvůli jedný prokouknutý lži,“ kroutil hlavou.

„Vypadni, vypadni, vypadni,“ opakovala. „Už tě nikdy nechci vidět!“ Vystrčila jej ze dveří a zabouchla.

Tyhle mračna se jen tak neprotrhají.

„Je to pravda?“

„Bohužel,“ povzdechla si Alexa.

„Ale za to že s námi není, můžeš ty!“

„Co to povídáš?“ zděsila se.

„Ty jsi ho vyhodila, aniž bys mu vysvětlila, že mluvíš pravdu!“
„Až budeš jednou těhotná a otec tvého dítěte řekne, že mu lžeš, že těhotná být v podstatě nemůžeš, tak mi dej vědět, jestli si udržíš chladnou hlavu! On mě tak nesmírně rozčílil!“ rudla Alexa.

„Promiň mami…“

„To nic… to nic,“ uklidňovala se.

Izabel se začala svíjet.

„Co se děje?“ ptala se zděšeně Alexa.

„Já nevím… to hrozně bolí…“

„Co? Kde?“ zmatkovala.

„Bříško…“

„Tati!“ křičela Alexa. „Tati!“

Zanedlouho se přiřítil vyděšený muž. „Co se děje?“

„To Izabel! Musí k Mungovi!“

„Já jí přenesu!“ rozhodl.

„Jak to myslíte? Nanejvýš půl roku? Neříkali jste, že se to dá vyléčit?“ Alexa se stala hysterickou.

„Jak jste již byla informována, vaše dcera trpí AML, nikdo vám u této nemoci nezajistí vyléčení. Je nám to líto, ale již se nedá nic dělat. Začaly jí vynechávat orgány.“

„Co to všechno, pro Krista, znamená?“

„Krvácení, bledost, únava, slabost, větší tvorba modřin, zvětšení břicha a nechuť k jídlu a pití.“

„To už se děje i teď…“

„Bohužel, bude to ještě horší… Proto vám nyní vysvětlím, jak budete pokračovat v péči o svou dceru – tedy pokud se nerozhodnete ponechat ji zde…“

„V žádném případě! Chci ji mít u sebe!“

„Jestli jsem si správně přečetl ve spisu, máte nadání na lektvary…“

Červenec má být měsícem odpočinku. Vystavování se na Slunci. Ale na to Alexa a už vůbec ne Izabela neměly čas. To je to, co jim tak žalostně scházelo, a obě dvě to věděly.

„Miláčku, jak je ti dneska?“

„Mimořádně dobře, ani mě nic nebolí…“ usmála se ta malá bledá holka.

„To určitě díky tomu, že máš dvanácté narozeniny! Co by sis přála? Nějaké velké přání? Povídej! Všechno ti splním!“

„Chtěla bych se podívat na to místo, o kterém mi toho tolik vyprávíš. Na to místo, kde jsi zažila tolik věcí…“

„Kam?“

„Do Bradavic,“ vydechla Izabela.

Ještě tentýž večer Alexa psala o své situaci profesoru Brumbálovi. Doufala, že ji vyslyší. Pevně v to věřila…

„Poklade, pořád by ses chtěla podívat do školy čar a kouzel?“

„Jednoznačně,“ pokývala hlavou Izabel.

„Na zítra máme domluvenou prohlídku.“

Alexiina dcera zavýskala radostí. „To je báječné! To si dneska dám dvojnásob vitamínů!“

„Dobrý den, slečno Dallwoodová,“ pozdravil Albus Brumbál. „Ty určitě budeš Izabela, viď?“

Ta přikývla. „A vy jste určitě největší kouzelník všech dob!“

Brumbálovi zacukaly koutky. „Je celá po otci,“ podotkl.

„Vy jste znal mého tatínka?“ podivila se. „A budete mi o něm vyprávět?“

„Ale Izabelo!“ napomenula ji Alexa.

„Jen ji nechte… Jistěže jsem znával tvého otce. Byl přesně takový malý rošťák jako ty.“

„Táta byl i rošťák? Maminka mi říkala, že to byl jen největší lamač dívčích srdcí…“

Alexa zrudla. „Víš co? Raději se půjdeme porozhlédnout po pozemcích, co ty na to?“

„Tak dobře a ty mi ukážeš, kde tě táta postříkal!“

„Předpokládám, že půjdete k jezeru…“ Brumbál se odmlčel. „Domluvil jsem s Madame Pomfreyovou, že vás bude doprovázet.“

„Děkuji, to je výtečný nápad!“

„Kdo to je, mami?“

„Madame Pomfreyová zde ošetřuje všechny žáky,“ informovala ji.

„Omluvte mě, prosím, musím zařídit pár záležitostí… Ještě se uvidíme.“ Poklonil se a namířil si to do hradu.

„Ponesu tě, pojď!“ Alexa vyzvedla dcerku do náruče. Ta se na ni celý den usmívala. Byla tím nejšťastnějším dítětem pod žhavým Sluncem.

Alexa vzpomínala na zářící obličej Izabely. Na její všetečné otázky. Viděla celé Bradavice, přesně tak jak si přála. Od pochmurného sklepení po nebelvírskou společenskou místnost.

Jen co jí ukázala místo, kde ji její otec před mnoha lety postříkal vodou, připojil se k nim Rubeus Hagrid. Nabídl se, že Izabelu proveze na loďce jako každého prvňáka a poté jí odnese do Vstupní síně. S radostí odsouhlaseno.

Jak ta se vyděsila, když uviděla poprvé ducha. Jak strašně se jí líbil začarovaný strop ve Velké síni. Usedla zde za učitelský stůl a mohla se u něj najíst. Hladově do sebe naházela každičké sousto, konečně po dlouhé době dobře jedla.

Poté se pokračovalo v prohlídce zbytku školy. Ráda poznala Ufňukanou Uršulu… Ve sborovně se setkala s mnoha učiteli… Profesorku McGonagallovou a Kratiknota znala už z matčina vyprávění. Všichni se k ní chovali mile, jen ten zamračený učitel s černými mastnými vlasy a hákovitým nosem si držel odstup. Izabela se ptala, kdo je to. Zjistila jméno, které jí bylo povědomé…

„Profesor Snape?“ podivila se. „To už jsem slyšela.“

Muž se podíval jejím směrem.

„To je ten kluk, o kterém jsi mi vyprávěla, mami? Jak se ho Lily zastala u toho jezera?“

„To stačí, nebudeme to tady rozebírat…“

„Pane,“ došla za ním. „To od vás nebylo moc pěkné. Měl byste se jít Lily omluvit! Tedy jestli jste to ještě neudělal…“

Snape se udiveně podíval na Alexu.

„Ona to neví,“ vysvětlovala.

„Co nevím?“ podívala se na Severuse.

„To nechám na vaši matce, aby vám to vysvětlila,“ zabručel a zvedl se ze židle. „Omluvte mě.“

„Mami?“

A tak se Izabela dozvěděla velký příběh Harryho Pottera. Profesoři pomáhali doplňovat mezery, které Alexiino vyprávění mělo. Byla jeho příběhem ohromena.

Znovu se objevil ředitel Brumbál. Přinesl nějaké fotografie. Na první z nich byli tři chlapci. Jeden držel v ruce Zlatonku, druhý ležel na zádech a četl si knihu. Tím třetím byl její otec.

„Jako kluk byl táta moc krásnej!“

„To byl,“ usmála se Alexa.

„Tahle se ti bude líbit, fotil ji James Potter,“ Brumbál podíval Izabele další fotografii. Byl na ní pouze Sirius Black. Vítr mu cuchal delší černé vlasy.

„Jestli budeš chtít, tak si ji můžeš nechat,“ nabídl jí ředitel.

„Moc ráda! Děkuju!“

Poslední zastávka byla v ředitelně. Fénix udělal veliký dojem, zrovna prožíval Ohnivý den. Mohla si nasadit Moudrý klobouk. Vykřikl: „Nebelvír!“

„Táta by byl pyšný!“

Když po této namáhavé prohlídce doma usínala, zašeptala, že to byl nejlepší den jejího života. Popisovala nemalou míru svého štěstí. Splnil se jí sen. Věděla, že může v klidu zemřít. Své mamince tuto domněnku neprozradila, věděla, že by ji tím akorát rozčílila. Než usnula spánkem spravedlivých, pověděla: „Kdybys ještě někdy viděla tátu, tak mu řekni, že jsem ho vždycky měla ráda! I když jsem s ním nikdy nemohla mluvit.“

Ráno už se neprobudila. Ten večer jí selhaly všechny orgány. Ani hlásku nevydala. Byla smířená. Moudrý klobouk jí řekl, že smrt není konec, ale začátek něčeho nového, snad lepšího. Už se smrti nebála. Šla k ní klidně. Neutíkala již více. Chtěla začátek…

Ten večer se však stalo ještě něco. Nikdo nevěděl jak. Sirius Black utekl z Azkabanského vězení…