VIII. Hora osudu (Aneb Půjdem všichni do Mordoru dujdá dujdá dujdádá. Vyšplháme na tu horu... Skoro. Ale záhadný artefakt i horu tu skutečně najdete.)

Tentokrát heslo znělo „testrálí lóže“. P.M.d.A. a Angel of Music ho vyslovily s pocitem odsouzence, kterého vedou bránou do vězení. Vězení v širých šerých rozbouřených vlnách Severního moře. Vlaštovka jim popřál dobré ráno namísto obvyklé variace na „dobře mě teď poslouchejte. Nebudu to víckrát opakovat.“ Chmury našich hrdinek to ani zdaleka nerozptýlilo.

„Takže hledáme něčí duši,“ rekapitulovala Angel of Music zásadní události předchozího dílu (kdyby to bylo v Arabele, tak to řekne takový ten sofistikovaný ženský hlas bez těla – vždycky mě to trochu děsilo), když vyšli z hotelu. Tentokrát s plnou polní včetně dalekohledu a bušwomanského klobouku Angel of Music. Vlaštovkovi bylo nejspíš jasné, že přestřelil, a tak učinil ústupek aspoň ve věci oné „australské“ pokrývky hlavy.

„Ano,“ odtušil vlaštovka.

„A čí duši hledáme?“ pomáhala mu P.M.d.A. blahosklonně.

„To vám nemohu říct.“

„Za projevenou důvěru předem děkujeme,“ odpověděla P.M.d.A. už o poznání míň blahosklonně.

„Kdo by věřil zločincům, že?“ poznamenala smutně Angel of Music.

„Všechno vám vysvětlím později. Pokud to ovšem do té doby nepochopíte samy,“ uklidnil je vlaštovka. Pak se odmlčel a dodal: „O čemž pochybuji.“

P.M.d.A. už si předsevzala, že až se vrátí domů... pokud se vrátí domů, tak spálí veškerý papír, co jí přijde pod ruku. V hotelovém obchůdku už si za tím účelem koupila vysoce australský zapalovač s panoramatem města jejích nočních můr. Dala si ho do kapsy, aby jí byl oporou v těžkých chvílích, které zcela jistě zažijí.

„Jak ta mapa funguje?“ odvedla raději Angel of Music řeč jinam. „Má se taky nějak aktivovat?“

„Když se dostaneme na správnou stopu, tak se začne vybarvovat a povede nás ke ztracené duši.“

Dorazili k výtahu do kouzelnické Sydney. Když vystoupili, obě naše hrdinky sledovaly pozorně okolí. Naštěstí na žádném rohu nevysel jejich plakát s nápisem „WANTED“. Zatím.

„Takže, rozumím tomu správně, že budeme lítat po celé Austrálii a mapa na nás bude povykovat „teplo, zima, hoří“?“ zeptala se Angel of Music.

„Možná budeme lítat i po celém světě.“

Obě hrdinky se zarazily.

„Copak?“ podivoval se vlaštovka. „Dovolená snů, za hranice všedních dnů a tak dál.“

„Tak hele. Ne, že by to loupení a magoření nebylo skvělé, ale my máme doma povinnosti a závazky. A rodiny!“

Vlaštovka se ušklíbl. Fakticky se ušklíbl!

„Ty možná nemáš domov a v něm holubici z jemného, kvalitního papíru a roztomilá vajíčka, ručně vyrobená v Losinách...“

„Losinách?“ zopakoval vlaštovka.

„Jo, to je takový město, kde pálili čarodějnice a čaroděje,“ vysvětlila mu P.M.d.A. s nepřítomným úsměvem.

„...Ale my se chceme vrátit domů!“ bojovala za svá práva Angel of Music.

Vlaštovka se podíval na zničený výraz jedné a na maniakální úsměv druhé. A zatleskal jim. „Hezký proslov.“

„Tý zmr...!“ zasyčela P.M.d.A.

„Počkejte!“ napsal vlaštovka. „Tohle je to poslední, co od vás budu chtít.“

„Přísaháš?“ ozvala se nedůvěřivě Angel of Music.

„Pokud vám to udělá radost,“ vlaštovka zvedl slavnostně křídlo. „Ať znovu povstane Pán Zla, jestli lžu.“

Po tichu vyplněném kousání rtů a pohledy plnými podezření a pochyb, řekla Angel of Music: „Tohle je dost dvojsmyslné. Neber si to osobně.“

„Ta věčná nedůvěra - proč?“ zavrtěl vlaštovka smutně hlavou.

„Takže co ukradneme dnes?“ nadhodila sarkasticky P.M.d.A., když vysoce nenápadně korzovali po Ledňáčkově náměstí.

„Tak se mi líbíte,“ pochválil ji neméně sarkasticky vlaštovka. Naše hrdinky se nemohly zbavit dojmu, že čím déle jsou se svým papírovým únoscem, tím víc se dotyčný chová jako člověk. To ovšem zdaleka neznamenalo lidsky nebo humánně. Prostě to byl prevít, který rád zametá s lidmi.

Byl to krásný den. Jak jednou člověk začne se stereotypy, už se z nich jen tak nevyhrabe, a proto tu poletovaly sovy všech velikostí a barev, které v Austrálii představovaly další importovaný druh, ohrožující místní populaci drobných vačnatců. Občas kolem proběhl maguár. Rozmanitá kouzelnická zvířena se proháněla lidem kolem nohou i hlav. Pestrobarevní papoušci a andulky se občas důvěrně posadili některému z kouzelníku na rameno. Naše hrdinky nastavily tvář slunečním paprskům. Byly rozhodnuty si je pořádně užít pro případ, že skončí v base. V tu chvíli se jim to zdálo docela pravděpodobné. Angel of Music už si představovala, jak na sebe budou se Šedohřbetem nebo jiným výlupkem ťukat přes zeď. Raději si stáhla klobouk do čela. Kromě krámků s kouzelnickými hejblaty, knihami a stvořeními naše hrdinky zaujala cukrová vata a zmrzlina, obojí ve fantastickém barevném provedení. Kdyby nebylo vlaštovky a jeho nevkusných poznámek o štíhlé linii, tak by si to tam pořádně užily. Na druhou stranu nebýt vlaštovky, tak se do kouzelnické Sydney nikdy nedostanou, ale zanechme myšlení v kruzích a vrhněme se na zbytek této fascinující kapitoly.

„Potřebujeme spolehlivý dopravní prostředek,“ oznámil jim vlaštovka, když s nimi cíleně dokorzoval až k stanovišti kol vedle krámku s orientálními koberci. Právě vedle něj nějaký hodně naivní snědý mladík odstavil motorku a vběhl do exotického obchodu. Naše hrdinky se podívaly na motorku a zaúpěly.

„Uáááá!“ ozvalo se nad předměstím Sydney. Pilot reklamní vzducholodi, která narazila s hlasitým poink! do televizního vysílače, líčil, jak se na poslední chvíli vyhnul létajícímu koberci. Policie mu dala dýchnout a bystrozoři mu dali zapomenout. Nutno dodat, že elitní australský bystrozorský tým byl událostmi posledních dnů poněkud znepokojen.

„Áááhááá!“ a „To jsme měli ukrást spíš tu motorkuuu!“ zaznělo nad buší a dole se vyděšeně rozeběhlo stádo ovcí. (Stereotypóza se mě stále drží jako klíště.) Vlaštovka si cestu užíval. Upřeně sledoval Mapu duší, kterou nechal prozíravě připíchnout ke koberci. Třepotala se jako lapený pták ve větru a stále byla prázdná. Vlaštovkův neviditelný mozek pracoval na plné obrátky, ale narazil na jednu věc, se kterou nepočítal.

Na pomstu.

Ne, že by nečekal nějaký pokus o odplatu ze strany Artois a Smetanové, ale na tohle opravdu nebyl připraven. Jeho rukojmí se rozhodly pro psychické týrání nejtěžšího kalibru.

Nad stromy se vznesla hejna barevných a nesmírně vyděšených ptáků a se oblohou nesly ženské hlasy: „...když přízrak temný svým rejdům šanci dá. Tahle príma parta slídilů, ta řeší problém tvůj...“

Krokodýl ztuhl tak, jak byl, s tlamou dokořán, když se nad ním prohnal stín, který vyřvával: „Artois, Anděla a vlaštovkááá – zákon haní!“ Lovec krokodýlů využil krokodýlova totálního ochromení, vytáhl nohu z plazova chřtánu a odplížil se do bezpečí.

„Po stopě vždycky jdou, až naleznou, kdo skrývá tajně vinu svou...“

Muž se dral ven z díry s vodou, do které včera neuvěřitelnou shodou okolností totálně dehydratovaný spadl. Nad pouští se přehnala vichřice s orientálním vzorem. Měl co dělat, aby mu neodnesla odrbaný klobouk s nápisek „Mák“.

„A to jsme mý!“ zařval vítězoslavně koberec a zmizel ve oblacích.

Vlaštovka poznal mnohý žal, zažil dost hrůz a bezútěšných chvil, kdy byla jeho duše rozdrásána, jeho srdce zlomeno na tisíce malých krvavých kousků. To ale neznamená, že by to měl snášet v jednom kuse. Rozhodl se uštědřit svým poskokyním životní lekci. Už si připravil obzvlášť černé písmo a ještě černější čáry, když něco zahlédl na Mapě duší. Rýsovaly se na ní šedé obrysy krajiny a elegantní šipky světových stran. „Nádhera,“ zašeptal vlaštovka. Fascinovaně pozoroval, jak v jednom koutě linie sílí. Vzlétl a prudce se zarazil před P.M.d.A. a Angel of Music. „Zahněte doprava a držte kurz na třech hodinách!“

P.M.d.A. zatáhla za třásně vpravo a koberec uposlechl. Mezitím Angel of Music kontrolovala směr a zamyšleně se ozvala: „Když budeme držet kurz na třech hodinách, tak budeme létat v kruhu.“

Vlaštovka ji mile ujistil, že se pokus o šíření klamných informací za účelem trapných vtipů trestá vyhozením z koberce.

„Jen si to zkus,“ odsekla Angel of Music. Ale odsekla velice potichu.

Řízení koberce připomínalo řízení člunu. Bylo to stejně vratké. P.M.d.A. se podívala na krásně se zbarvující Mapu duší. „Takže to funguje,“ řekl obdivně. „Jak to dopadlo s tím Holanďanem? Našel dceřinu duši?“

„Pokud vím, tak ano. Ale hlavní problém pak byl chytit ji a vrátit jí lidskou podobu. Musel ji udržet tak dlouho, dokud se přestala proměňovat a stala se znovu dívkou. Celou dobu křičela a kousala a vůbec se jí to nelíbilo.“

„Tak to jsme dvě,“ pomyslela si P.M.d.A.

Za pár hodin byla mapa zbarvená a vlaštovka vypadal tak spokojeně, jak jen kus papíru může vypadat. Na mapě se objevila malá tečka, která se neustále pohybovala. „Co to znamená?“ zajímala se Angel of Music. „Je to převtělené do nějakého zvířete?“

„Uvidíme,“ zněla vše říkající odpověď. Sledovali teď hadí hřbet silnice, který se vinul planinou posetou stromy a keři.

„Podívejte!“ vyhrkla Angel of Music. Ze země jako by vytryskla skála.

„Uluru,“ řekl vlaštovka. „Poutní místo domorodců. Jsem polichocen.“

Naše hrdinky mu ale nevěnovaly pozornost. Z batohů vylovily foťáky a fotily jako o život.

Angel of Music v hledáčku zachytila něco podezřelého. „Dole je nějaké auto!“

„Mohlo by to být ono? Úlomek duše převtělený do auta?“ zeptala se pochybovačně P.M.d.A.

Vlaštovku ta teorie kupodivu zaujala. „Budeme ho sledovat,“ rozhodl.

„No, já jen, že budeme mít co dělat, abysme ho udrželi tak dlouho, dokud se nestane dívkou.“

„Budu předstírat, že jsem vás buď neslyšel nebo vám nerozuměl. Věřte mi, bude to tak lepší pro všechny.“ Tolik vlaštovka.

A tak auto sledovali až k hoře, která se z okolní roviny zvedala jako hřbet červené velryby. Auto se zastavilo kousek od hory. Koberec ho opatrně špiónoval zpoza koruny stromu.

Z auta vystoupili dva muži. Jeden z nich měl uniformu a naše hrdinky při pohledu na něj nervózně polkly, unisono. Ze zadních dveří vystoupila žena s malou holčičkou. Muž v civilu vytahoval z auta batožinu a říkal uniformovanému muži: „Je to skvělá příležitost. Chci hlavně zdokumentovat domorodé kresby.“

„Znám pár nádherných míst. Chcete pomoct?“

„Když tak, můžete vzít stativ? Díky,“ řekl fotograf a obrátil se na ženu. „Zlato, můžeme vyrazit?“

„Počkej,“ odpověděla žena unaveně. „Máme tu problém.“

I z koberce mohli naši dobrodruzi vidět, že se holčička zasekla. Představovala typické zaseklé dítě, se kterým hned tak něco nehne.

„Joyce, pojď s námi. Bude se ti to líbit,“ zkoušela to žena.

Holčička něco zamrčela.

„Nemusíš jít až k hoře. Sedneme si dole a počkáme.“ Vytáhla něco z batohu. „Budeme si číst.“ Podala holčičce zelenou tlustou knihu. Našim hrdinkám se zatajil dech. Vlaštovka prudce zatřepetal křídly.

„Ta kniha! Je to ta kniha!“ vykřičníkoval. A opravdu, na mapě Duší tečku obklopil obrácek knihy.

Vtom se na něj Angel of Music pobouřeně obrátila: „Tak to ne. Dítě okrádal nebudem!“ P.M.d.A. zachmuřeně přikývla. Existují všeobecně platné normy chování, které nepřestávají platit, ani když vás drží na létajícím koberci uprostřed Austrálie jako rukojmí papír.

Dole mezitím scéna pokračovala. Holčička se zamračeně dívala na knížku.

„Tak my půjdeme napřed,“ povzdechl si fotograf a společně s průvodce se vydal na cestu k úpatí.

„Joyce, takhle se nemůžeš chovat,“ řekl žena.

„Já tu knížku nechci! Tohle je šestý díl! Ten už všichni četli!“

„Ty ne, drahoušku,“ podotkla matka.

Holčička se rozzuřeně rozpřáhla a chystala se s knihou praštit o zem. Vtom něco udělalo vžum! a prohnalo se to kolem a holčička zůstala stát s prázdnou rukou a s pusou dokořán.

Její matka překvapeně sledovala koberec stoupající k obloze, pak v ní zvítězily rodičovské instinkty a přísně dceři řekla: „A to se stane, když se budeš chovat ošklivě ke svým věcem.“

Naše hrdinky se pohodlně uvelebily a pozorovaly krásy australské přírody, která se míhala pod nimi. „Konec konců,“ pousmála se křivě P.M.d.A., „ona tu knížku přece nechtěla.“

Vlaštovka na chvíli odtrhl zobák od knihy Harry Potter a princ dvojí krve, kterou měla Angel of Music ve svých pirátských spárech, a s určitou dávkou zvrácené pýchy si pomyslel: „Mám na ně špatný vliv.“ Přesto ale naše hrdinky cítily potřebu napravit aspoň něco z toho, co spolu s vlaštovkou spáchali. A tak do krámku s orientálním zbožím na Ledňáčkově náměstí vlétl koberec jako neřízená střela. Prodavač, ať snědé pleti, odhalil svůj pravý původ radostným výkřikem: „Doparoma! Jožo sa vrátil!“

Angel of Music a P.M.d.A. si teď na Ledňáčkově náměstí spokojeně dopřávaly zaslouženou zmrzlinu, která chutnala stejně velkolepě, jako vypadala. Vlaštovka ležel vedle nich na lavičce, zcela pohroužený do svých písemností. Jeho dobře utajená mozkovna pracovala na plné obrátky. Když se naše hrdinky propracovaly až ke kornoutkům, objevil se jim před očima vlaštovka a na křídlech měl vzkaz: „Vracím vám identitu. Vraťte se do hotelu a užijte si zbytek pobytu.“

Na vlaštovku to bylo neobvykle taktní a nekomplikované. Opět sklouzl na lavičku a opatrně si sedl na knihu.

„Moment, a co takhle nám to všechno konečně vysvětlit?“ vyhrkla Angel of Music. Věřila, že si ona i Angel of Music zaslouží takový ten závěrečný moment ve stylu Hercula Poirota.

„A co kouzelné slovíčko?“ rýpla si P.M.d.A.

„Kouzelné slovíčko?“ napsal vlaštovka a bylo jasné, že se usmívá. Vypadal ještě zlověstněji než obvykle.

Angel of Music a P.M.d.A. ohňostroj papíru, který uchvátil knihu a Mapu duší, znovu ohromil. Jenže tentokrát nebyly naše hrdinky v šoku dlouho. Angel of Music si strhla bušwomanský klobouk a praštila s ním o lavičku. Zachytila pod ním několik kousků papíru. Ty teď zoufale ťukaly zespodu do látky. P.M.d.A. rychle vytáhla z kapsy zapalovač s pohledem na Sydney a cvakla jím. Objevil se plamínek a P.M.d.A. mu s rozkoší přidala na síle. Víření ustalo. Kusy papíru se snesly zpět na lavici a kniha a mapa spolu s nimi. (Ne že by to šlo vidět, ale na pár kouscích vlaštovky, zachycených pod kloboukem, bylo výrazně napsané slůvko „SHIT!“)

P.M.d.A. se usmála na kouzelnickou rodinku, která je s obavami pozorovala, a zamávala jim se slovy: „It´s OK! Just a small magical incident! Don´t worry.“

„Be happy!“ doplnil ji pohotově chlapeček a rodinka pokračovala v cestě.

Vlaštovka se složil jako terminátor z vystřihovánek. Chyběl mu kus křídla. „Dobrá. Tak já vám děkuji. Z celého srdce,“ uklonil se ironicky.

„A ty máš srdce?“ odvětila ledovým hlasem P.M.d.A. a její ruka se zapalovačem se nebezpečně přiblížila.

Vlaštovka se odmlčel. „Učíte se rychle,“ dodal po chvíli.

„Máme dobrého učitele,“ řekla Angel of Music. A když to vyslovila, hrklo v ní. Byla to pravda.

Vlaštovka je odhadoval pohledem.

„Mám pro vás návrh. Tentokrát budeme partneři,“ zarazil se a rychle se opravil, „společníci. Můžeme se navzájem zničit. Ale můžete mi pomoct dostat tu knihu do Británie...“

„A co z toho budeme mít?“ odsekla P.M.d.A.

„Nezatknou vás bystrozoři za včerejší loupež artefaktu nesmírné ceny. Pokud si nepřestanete hrát s tím zapalovačem, může se stát, že mi ujedou nervy a způsobím vír, podobný tomu včerejšímu.“

„Bude vás kus chybět.“

„Ten kus si můžete nechat v klobouku a zajistit si tak mou spolupráci.“

„Takže žádné vysvětlení?“

„Zatím tomu nerozumím ani já. Proto potřebuji tu knihu dostat do Anglie.“

P.M.d.A. a Angel of Music se na sebe podívaly.

A šly si sbalit věci.

Aspoň, že viděly Operu a Uluru.

Abychom tuto zmatenou kapitolu zakončili naprostým chaosem, vraťme se do domácnosti Novotných....

Paní Novotná se vzbudila, jak už bylo jejím zvykem, jako první. Vydala se do kuchyně a rozespale zaregistrovala nějaký vzkaz na kuchyňském stole. Na papírku stálo: Ahoj mami (protože tati a Stanislava určitě ještě spí)! Dostala jsem nabídku odjet jako tlumočnice do Británie. Budu tam pár týdnů. Bylo to dost překvapivé a musela jsem odjet prvním autobusem do Prahy, tak promiň, že ti to musím vyřídit takhle. Brzy se ozvu. Pac a pusu – Birute.

Paní Novotná rezignovaně zavrtěla hlavou. „Holka praštěná, takhle zmizet. Ale když je to tak důležité...“

Měla trochu obavy, ale co - holka je dospělá a snad ví, co dělá.

Kdyby paní Novotná tušila, že čte dopis, který v tu chvíli neexistoval, vyskočila by z kůže.