Birutina ruka, která tentokrát už ruku připomínala, nahmatala něčí prsty. Byly dlouhé, velké a hrubé, nebo poškrábané. Prsty byly živé, což bylo asi dobře. A byly nejspíš mužské.
„Hm, pokud je tohle onen svět, nemuselo by to být tak hrozné,“ napadlo Birute. Chtělo se jí smát, nebo aspoň usmát, jenže vtom se prsty pohnuly a Birute se rychle rozhodla hrát mrtvého brouka, dokud se situace nějak nevyjasní. Normálně by měla přijít nějaká ta gotická dívka s ankhem pověšeným na krku nebo vysoký kostřivec v černém, valkýra (dalo se to počítat jako smrt v boji, ne?) nebo svatý Petr, který by ji hnal pryč a hodil by po ní klíče. Navíc ji divně svědily ruce a hrudník. A obličej se k nim přidal. Birute začala mít podezření, že situaci špatně analyzovala.
„Už můžeš přestat předstírat, že jsi mrtvá,“ řekl tichý hlas. Takže s tím mužem měla pravdu. Hlas zněl mladě a neutrálně.
„Tak dobrá,“ řekla si Birute. „Doufám, že jsem nezapomněla, jak se otvírají oči. A co dělat se svaly.“ Její tělo ale zabodovalo, a tak Birute nejdřív oslepilo světlo. K celotělnímu mravenčení přibyly ještě mžitky před očima. Birute mžourala a připadala si jako v obraze z období pointilismu. Mžitky se seskládaly. Sem tam přidaly trochu hnědé barvy:
Béžovou. Řekla jsem béžovou, tohleto žlutý cosi nechci.
Možná růžovou.
Jo, ale takovou tu mužnou.
Mužnou růžovou?
Jasně.
Taková není!
Ale je!
A není!
Je je a je!
Zatímco se mžitky hádaly o umělecký koncept, Birute se podívala na muže, který se z jejich chumlu vynořil, a usmála se tak, že se jí málem hlava rozskočila vedví a muž znejistěl. A znejistěl ještě víc, když se mu naše hrdinka vrhla kolem krku. (Na Birutinu omluvu je třeba uvést, že v tu chvíli bylo její vnímání i normy chování dosud nestabilní a navíc byla přesvědčená, že skutečně je mrtvá, nebo že se jí to zdá, a že to tudíž může konečně rozjet!).
Dotyčný muž už byl zvyklý na to, že v dobách krizí přitahuje určitý typ žen, který ho v emocionálně vypjatých situacích osahává a tahá za svršky. Jen doufal, že ho tentokrát slečna nedotáhne k oltáři.
A tak to přítulné, očividně pološílené stvoření Remus Lupin rozpačitě poplácal po zádech a zamumlal pár vlídných, leč nezávazných slov.
Po chvíli se Remus opatrně vymanil z křečovitého objetí. Límec měl trochu oslizlý a navíc měl dojem, že jeho nová… kamarádka… už mu stihla spočítat žebra a mohla se dobrat uspokojivého výsledku. Když se rozpojili, Birute si konečně všimla, že se kolem vyskytuje nějaká scenérie a rozhlédla se. Seděli v zelené trávě mezi kmeny stromů. Nad jejich korunami se modrala jasná obloha a voněla tu smůla a les a podivné houby a Birute ucítila nutkání znovu se spojit, které dosahovalo až šrámkovských rozměrů. Mezitím avšak na scénu přispěchal i její mozek s komplexními mechanismy sebekontroly a k Birutině zklamání zahnal nízké pudy sviňským krokem zpátky do jeskyně.
„Jak se cítíš?“ zajímal se Remus, kterému kdysi za první války na protismrtijedském cvičení Moody názorně vysvětloval, že se má s vyšinutým násilníkem pokusit navázat komunikaci, aspoň do chvíle, „kdy tomu parchantovi budeš moct vrazit hlavu…“ Remus se při té vzpomínce otřásl a soustředil se na přítomnost. Bylo to všechno divné, protože ještě nedávno byl minulostí on sám.
Birute zamrkala a řekla: „Dobře.“ Jen co to vyslovila, ale ucítila něco zvláštního. Její tělo bylo…jiné… Nebo spíš byla jiná ona sama, protože si ho předtím tolik neuvědomovala. Její prsty byly tak dlouhé a štíhlé. Cítila lehký vánek, který proudil kolem. Ucítila váhu na rameni – chladné, špinavé vlasy a s otázkou „Jsem mrtvá?“ zaútočila na vítězství v kategotii „nejpitomnější otázka roku v české fan fiction“.
„Ne, to bys poznala,“ ujistil ji Remus. „Můžeš mi věřit. Vím, o čem mluvím.“
„Ale… ty nejsi…“ Birute zaváhala, jak to vyjádřit diplomaticky, a tak to decentně naznačila přejetím ruky přes hrdlo.
Zavrtěl hlavou a zkoumavě se na ni zadíval. „Něco se stalo. Nedokážu to popsat. Zemřel jsem… ale najednou, znáš ten pocit, když spíš a najednou sebou škubneš a probudíš se…“
„Jo, moji učitelé by ti mohli vyprávět,“ přikývla Birute a všimla si, jak se její krk napjal a ohnul. Z nějakého důvodu ji to naplňovalo obrovskou radostí. Tohle nebylo normální. Ještě pořád byla přesvědčená, že je po ní.
„Bylo to hodně kruté probuzení. Pamatuju si, že jsem byl v tmavé vodě a narazilo do mě něčí tělo.“
Birute zavřela oči a otřásla se. Všechno se jí vybavilo. Zvedl se jí žaludek.
„Táhlo tě to ke dnu. Popadl jsem tě za ruku a snažil jsem se vyplavat.“
Birute se podívala na zápěstí. Táhla se přes něj úzká rudá linka. Opatrně se toho místa dotkla. Rána ještě nebyla pořádně zacelená, ale zdálo se, že je na dobré cestě.
Vnímala i to, jak se na ni Remus dívá. „Vynořili jsme se u nějakého mola. Bylas… bylas na tom špatně. Mělas popálenou kůži…“ Snažil se mluvit klidně. „Pak jsem zaslechl někoho přicházet. Rozhodl jsem se přemístit se někam do bezpečí, než se všechno vyjasní.“
„Tys byl vždycky mistr flashbacků, Remusi,“ přikývla Birute.
„Odkud mě znáš?“ zeptal se Remus překvapeně. Předtím byla celá situace dost neuvěřitelná, ale teď se dostala do sféry surrealismu. Jakoby náhodou si položil ruku s hůlkou na koleno a Birute se vyděšeně chytila za košili od pyžama a zrudla.
„Míp,“ zagestikulovala znovu výmluvně.
„Omlouvám se, ale musel jsem tě ošetřit,“ bránil se mrzkému nařčení Remus. „A tu hůlku jsem si vzal pro všechny případy.“
Když se Birute přestala pýřit a dusit, zkusil to znovu: „Jak se jmenuješ?“
Birute se nadechla a s úlevou zjistila, že se jí na jazyk netlačí žádná Ileana, že je prostě a jednoduše Birute. „A znám tě z knížky. Z knížek.“
Remus zvedl obočí. Birute zjistila, že se to hodně špatně vysvětluje, ale nevzdávala se. Začala s líčením existence jiného světa, ve kterém on a jiní vystupují jako knižní postavy, ve kterém žije i autorka těchto knih, která Remuse odpravila obzvlášť pitomým způsobem poté, co ho jako postavu úplně zničila,… Birute líčila ponurou ságu své bezmezné frustrace, završenou příšerným zvratem osudu, který ji uvrhl do literárního světa, ve kterém třicátníci představují nejrizikovější skupinu a kde ji ovládá démonická kniha, díky které dokáže mávnutím ruky potrhat člověka, a při tom všem ji napadlo, že už prošla tolika profláklými fanouškovskými schématy, že by ji nepřekvapilo, kdyby na louku přiskotačily Snapovy kalhoty.
Když Birute skončila, Remus nevypadal moc přesvědčeně.
„Ale jak to, že jsem se vrátil?“ uvažoval na hlas. „Ne, že bych si stěžoval!“ dodal rychle.
„Musela to způsobit ta kniha,“ nadhodila Birute, která se jako obvykle snažila být nápomocná v situaci, o které neměla ani páru.
„Ale já s ní neměl nic společného,“ namítl Remus. „Vystupoval jsem v ní, ale stejně tak stovka dalších postav.“
„Jsem si jistá, že Brumbál by měl nějaké vysvětlení. Pokud možno na celou kapitolu a na konci bych byla stejně mimo jako na začátku,“ zamumlala Birute.
„Poslyš, to jak mluvíš o členech řádu, jako bys je znala odjakživa, je dost znepokojivé,“ řekl Remus.
„Jenže já vás znám prakticky odjakživa,“ pokrčila Birute rameny.
„Ale proč jsi vyvolala ze všech postav, jak nám říkáš, právě mě?“ Remus se jí díval přímo do očí a Birute vyprahlo v ústech. Sledoval ji, jako by na něco zásadního přišel. Oči se mu zúžily a Birute napadlo: „Takhle si musel připadat Sirius v Chroptící chýši.“
„Jak dlouho už jsi vlkodlak?“ zeptal se tiše.
Birute zamrkala: „Cože?“
„Ty popáleniny se ti zahojily přes noc. Stačilo, aby na ně dopadlo měsíční světlo.“
„COŽE?!“ vyhrkla Birute. Podívala se na ruce. Kromě rány na zápěstí tam byly jen narůžovělé skvrny, které mohly být klidně od slunce. Šáhla si na tváře, na krk a tím skončila, protože už to začínalo být zase choulostivé. „Já nejsem vlkodlak!“
„V tom případě jsi předvedla nejrychlejší rekonvalescenci, co jsem kdy viděl,“ trval na svém Remus. „Možná jsi mě vyvolala, právě protože jsme oba vlkodlaci.“
„Já jsem se ale nikdy neproměnila…“ Vtom se Birute zarazila. „Dokud se do toho nezamotala ta zatracená bichle. To by vysvětlovalo, proč vypadáš o deset mladší.“
Teď byla s „COŽE!?“ řada na Remusovi. Ten ale jen vstal a poodešel o pár kroků. Mávl hůlkou a pronesl nějaká slova. Ve vzduchu se objevila lesklá plocha. Odrážela se v ní tvář mladíka s hnědými vlasy a předčasně zmoudřelýma očima. Birute si uvědomila, že tohle by byla vhodná chvíle na útěk. Remus, jak se zdálo, nevěřil vlastním očím. Oněměle zíral na svůj odraz. Birute se nenápadně posunula o kousek dál. Když to udělá asi padesátkrát, tak získá menší náskok. Ale pak si všimla, že se na ni Remus znovu obrátil.
„Tohle by ti možná vyšlo, kdybychom nebyli jedné krve…“ usmál se, ale jen tak napůl.
„Ty a já,“ Birute se nehodlala nechat v citátech zahanbit. Najednou ji zamrazilo. Vstala a postavila se vedle Lupina. Nezestárla, nevšimla si žádné převratné změny, ale bylo jí jasné, že nějakým způsobem došlo k tomu, čeho se Remus nejvíc obával. V noci se přihodilo něco, co jim oběma dalo kus z toho druhého. Birute si pomyslela, že podobnou věc už v nějaké fanfiction četla.
Remus měl štěstí, že neskončil jako holka. I když i na takovouhle story určitě někde narazila.
„Tak mi trochu víc porostou chlupy a jednou za měsíc budu mít bolesti a půjdu lidem po krku, to je toho. Nic, co bych předtím nezažila,“ pokrčila rameny.
„Kde vlastně jsme?“ přerušila Birute zahloubané ticho, které přerušovaly jen jejich tiché kroky, zpěv ptáků a občasný šelest nějakého skrytého tvora. Uvědomovala si, že zvuky se vyjasnily, ale možná to bylo jen tím, že konečně vytřepala soukromou Temži z uší, a ne vlkodlačím sluchem.
„Nedaleko Llanrwstu v Gwyrydu.”
„Aha,” řekla si v duchu Birute. „A to je kde? A co se stalo s většinou samohlásek?”
„Ve Walesu,“ pomohl jí Remus.
„Je tu chata, která patřila mým rodičům. Brávali mě sem, dokud…“ zaváhal a podíval se na Birute. „Víš i to, jak jsem se stal vlkodlakem?“
„Jo, pokousal tě Fenrir Šedohřebet,“ odpověděla pohotově Birute.
Remus přikývl. „Tak přesně do té noci.“
Dostali se na stezku. Birute byla s funkcí končetin moc spokojená, ale stejně se nechala zlehka podepírat. Remus jí v návalu gentlemanství nabídl rámě a Birute se chopila ruky a příležitosti. Srdce jí bilo jak o závod. Snažila se moc nekřenit.
„Ale je to dobrá skrýš. Občas jsem ji využil.“
Les vypadal divoce a seversky. Pěšinu lemovaly keře jako zelené a velmi nepohodlné polštáře. Nad hlavou se jim klenuly tmavé větve jehličnanů a vzduch byl plný vláhy a touhy růst.
Remus se rozhlédl. „Tudy,“ ukázal k velkému balvanu, který připomínal skrčené zvíře, pokryté mechem. Birutiny papuče měkce našlapovaly po mechu a za chvíli zas tvrdě po kamení.
„Byl tu i Sirius? Když mu Brumbál řekl, ať svolá Řád a schová se u tebe,“ konverzovala Birute.
Remus ztuhl a obrátil se na ni. „Prosím tě,“ řekl, „tohle mi nedělej… Byly ty knihy hodně detailní?“
„Ani ne. Spousta tam toho byla nevyřešená,“ odpověděla Birute velmi neutrálně.
Remus jí teď věnoval veškerou svou pozornost. „Tak tohle byla skvělá ukázka neutrálního hlasu. V čem je háček?“
Birute něco zamumlala.
„Promiň?“ zeptal se Remus přívětivě.
„Hodně lidí si začalo domýšlet věci… a tak,“ zamumlala Birute o trochu hlasitěji.
Dali se doleva kolem obřích kapradin.
„Něco mi říká, že to nechci vědět,“ usoudil moudře Lupin. „Nepotřebuješ si odpočinout? Jsi v obličeji celá rudá.“
„Negh,“ pravila Birute. A něco zachroptěla.
„Jaká lež?“ Remus možná ztrácel niť, ale trpělivost zatím ne. Držel se jí zuby drápy – teda nehty, samozřejmě.
„Slash,“ zašeptala Birute a propadla se studem.
Birute vyplivla listí a to, co byla v lepším případě hlína. Radši na to nemyslet.
Zahlédla nad sebou rychlý pohyb. Remus tasil hůlku a stanul u okraje díry připravený k boji.
Ale útok nepřišel, a tak se Remus opatrně sehnul a natáhl k Birute ruku: „Dokážeš vylézt? Jsi zraněná?“
„Jsem v pořádku. Pro změnu,“ řekla Birute a zapřela nohu o kořen trčící po straně. Chytla se podávané ruky a za chvíli byla z pasti venku.
„Kdo to sem kruci narafičil?” zavrčela Birute.
„Styl výkopu vypadá povědomě, ale třeba se pletu,“ odpověděl Remus a neklidně se rozhlížel. „Musíme jít. Zvládneš to sama?“
Birute rozmrzele přikývla. Zvládla to nejen sama, ale i rychle. A jak postupovali, zrychlovali čím dál víc. Les byl poklidný, plný slunečního jasu a vlahé zeleně, ale Birute se zježily chlupy na zátylku. Ptáci namísto zpěvu jen sem tam odněkud polekaně vzlétli. Přistihla se, že se pokouší nastražit uši. Remus kráčel skoro neslyšně kousek před ní. V porovnání s ním si připadala děsně neohrabaná. Každá pitomá větvička, na kterou šlápla, připomínala ránu z děla. Koutkem zachytila v šeru pohyb.
Dotkla se Remusovy paže. „Co se děje?“
„Sledují nás. A odhadují. Zatím nezaútočili a přitom k tomu měli skvělou příležitost.“
„Ale kdo?“
Remus se zastavil: „Vlkodlaci. Dnes je to tu jako o Vánocích.“
Obestoupili je. Byli tři. Nejstarší byla žena kolem čtyřiceti. Měla světlé vlasy a chybělo jí kus ucha. Vpravo stál tmavovlasý muž kolem třiceti a vlevo kluk, kterému mohlo být čtrnáct patnáct. Drželi hůlky. Ticho by se dalo krájet. Birute si ho kus ukousla a pevně ho stiskla v zubech, aby nevydala ani hlásku.
Remus stál před ní a díval se upřeně na ženu, která se lehkým krokem přiblížila a zničehonic se zarazila. Zúženýma očima si přeměřila Remuse a zavrtěla hlavou.
„Ahoj, Zoubku,“ řekl klidně Remus.
Žena naklonila na stranu a promluvila tichým hlasem: „Lupine… To není možné…“
„To by mohlo být heslo dne,“ usmál se Remus.
Žena přišla až k nim.
„Jsi jeho syn? Proč jsi sem přišel?“ zeptala se ostražitě.
„Jsem Remus Lupin,“ odpověděl jí.
Muž vpravo se zasmál.
Birute se ozvala: „Je to pravda.“ Lekla se vlastního hlasu. Teď záleželo na každém slově.
Žena zamyšleně zatočila hůlkou mezi prsty: „Ten zemřel před dvaceti lety. Neměl bys nás takhle podceňovat. Škoda, že ti to otec neměl čas říct.“
Remus se jí díval přímo do očí a řekl: „Kdysi jsem ti slíbil, že zjistím tvé pravé jméno.“
Žena sebou škubla a zkřížila ruce na hrudi. Jako by se chtěla stulit.
„Než z tebe Fenrir udělal Zoubka, bylas Jane Mortonová,“ pokračoval Remus. „Mrzí mě, žes musela čekat tak dlouho.“
Birute se z toho zatočila hlava. Bylo toho moc. Zoubek se musela cítit podobně. Vypadala, že se ocitla ve svém vlastním světě. Kluk se na ni znepokojeně díval a kousl se do rtu.
Remus se otočil k muži. „Tobě říkal Váli a připadalo mu to hrozně vtipné.“
Muž zachmuřeně přikývl: „Vybavovat se s tebou moc dlouho znamenalo říkat si o malér. Zoubek se pak pokoušela vzpomenout, jak vypadali její rodiče.“
„A tady Váli najednou věděl, co se stalo s jeho bráchou,“ vložil se do hovoru nečekaně ten kluk. Vrhl na Váliho vzteklý pohled a pak se podíval na ženu. Vypadal dost bezradně.
„Sklapni!“ zavrčel ten, co mu říkali Váli.
„To už stačí,“ ozvala se pevným hlasem Zoubek. „Takže nejen, žes pronikl za hraniční kouzla a očividně nejsi tak mrtvý, jak nám tvrdili, ale taky jsi měl nějakou ozdravnou kúru. A kdo je tohle?“ ukázala na Birute.
„To je… moje společnice,“ řekl Remus, jako by se nechumelilo a kolem neřádila smečka pastí kladoucích vlkodlaků.
„Birute,“ představila se trochu omámeně naše hrdinka a zadoufala, že Remus každou chvíli zhmotní modrou telefonní budku a zmizí spolu do jiného, lepšího století.
„Asi to všechno nedokážete vysvětlit na místě během takových…“ Zoubek zavrtěla hlavou a vykouzlila zářící ciferník a údiv na Remusově tváři, „pěti minut?“
Birute zničeně řekla: „Ne, spíš během několika hodin… někde v teple s hrnkem horkého čaje a s něčím k snědku.“
Zoubek jim pokynula hůlkou, aby ji následovali: „V tom případě o vašem osudu rozhodne Bílý čaroděj.“