Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 765 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Za všechno může Jane od LilyannThumn
[Komentáře - 9] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Tak, tady to je...

„No tak, Evansová, dej si se mnou rande a já už proti tomu srábkovi nikdy nepozvednu hůlku!“

„Než jít s tebou, to bych si radši dala rande s tou obří olihní!“

~~ *** ~~

Už je to něco přes rok, co se jí naposledy zeptal. Co přestal metat kletby po každém, který se mu jen trochu znelíbil. A vlasy si čechral ještě ustavičněji, tak proč se na něj alespoň neusměje?

Stromy shazovaly svoje barevně obarvené listy. Tohle období milovala. Poslední podzim, co prožije v Bradavicích. Ve škole, která jí za těch sedm let tak moc přirostla k srdci. Sluneční paprsky svou slabotou oznamovaly brzký příchod zimy. Lily je všechny toužila pochytat, vzít na památku. Skoro až tančila pod zažloutlými listy, jež jí občas spadly do napřažených dlaní. Přestala cítit tu nadpozemskou lehkost, když zahlédla rozcuchané vlasy.

Bože můj, ta Evansová je snad rok od roku krásnější. James ji spatřil, jak chytá podzimní vlasy stromů. Připadala mu jako královna. Když ho však spatřila, svůj obličej stáhla do zahanbeného výrazu. Skoro jakoby mu prozradila něco, co nechtěla. Chvíli na sebe upřeně hleděli. On si bezděky začal čechrat své hnědé vlasy. Nesouhlasně zakroutila hlavou. Poté odešla. Bez jediného slova. Ani se neotočila, když zavolal její jméno. Proč?

Pořád stejný, nikdy se nezmění… Nechápala jeho počínání, vlastně už se o to ani nesnažila. Měla jiné starosti než byl nějaký Potter. Byly to OVCE. Musí uspět. Pomáhat lidem, to je, po čem touží. Tak proč by jí v tom nějaké myšlenky na Pottera měly bránit? Pořád stejný, povzdechla si.

Jenom si čte, už se ani neusměje. Je zahloubaná. Nejhorší je, že už mě ani neseřve za nějaký ten přestupek. Toužím slyšet její slova, nepřicházejí. No, tak Lily, křič na mě, alespoň uslyším tvůj hlas. Dej mi facku, ať ucítím tvůj dotek. Prosím, udělej něco nebo se zblázním… Proč je tak jiná?

Kamarádky mají pravdu, přece nemůžu mít nos pořád zabořený jen v učebnicích. Prý jsem jiná. Už se tolik nesměji. Jak bych mohla, když není čemu? Denní věštec to ukazuje příčinu mého zachmuření. Rok od roku je to horší. Útoků přibývá. Především na Mudly. Mám strach… Začala jsem číst opět Pýchu a předsudek. Něco jiného než učebnice. Dar od sestry. Z té doby,kdy jsme si byly ještě blízké…

Má strach, slyšel jsem ji, jak se o tom bavila s jednou z těch svých kamarádek. Měla se svěřit mně! Byl bych ji ujistil, že bych se stal jejím ochráncem! I všech, které má ráda. Lily, vždyť víš, že bych to pro tebe udělal… Pořád zachmuřená, říká, že vzpomíná na minulé časy. Ty lepší. Už semnou alespoň mluví a nekřičí! Mám ji o to víc rád… Kéž by se na mě podívala těma očima, kterými na ní hledím já… Lily, já jsem tady…

Začala jsem být posedlá tím dárkem od Petunie. Tak moc, že jsem si ani neuvědomila s kým mluvím. Byl to Potter. A on poslouchal! Všechny mé sentimentální žvásty. Třeba se šklebil, nevím, nedívala jsem se. Vlastně spíš než k němu jsem mluvila do ohně. Začala být zima. Připadají mi nezvykle tichá ty setkání s Potterem. Už se neptá… Pořád stejný?

Pořád jen čte. Ale učebnice to není. Vždy když se rozhlédnu po společenské místnosti, sedí tam. A má ji v ruce. Knihu, o které nevím moc. Říkala, že ji doprovází štěstí minulosti. Co tím myslela? Bohužel, stále o mě okem nezavadí. Co s tím? Kamarádi neví.

Budou Vánoce a s nimi prázdniny. Studený sníh je mezi námi. Jsem pořád stejně dobrou studentkou, většinou exceluji, ale těší mě to více než dřív. Našla jsem totiž vášeň. Tu knihu. Dělám to pro ní. Díky Petunie! Miluji vánoční čas. Vše je tak nějak provoněné vanilkou a skořicí. Potter voní skořicí…

Dostali jsme nápad – dám Lily k Vánocům nějaký pěkný dárek. Nebo dva. Čím více tím lépe.

S Remusem jsem vybral parfém. Voní po vanilce. Sirius mi doporučil nějaký řetízek s přívěškem. Dobrý nápad. Přívěšek ve tvaru srdce. Z jedné strany L a z druhé J. snad se jí bude líbit…

Myslela jsem, že Potter konečně pochopil, že o něj nemám zájem, když už se mě neptá… Pak jsem od něj dostala dárek. Stříbrný řetízek se srdcem. Nejprve jsem viděla vyryté L, a tak se mi to zdálo jako nádherný dar, dokud jsem z druhé strany nenašla vyryté i J. Vrátila jsem ho. Spousta dárků od rodiny a přátel, jen jeden mi zůstal tajemstvím. Parfém s vůním vanilky…

Ještěže jsem ten parfém nepodepsal… Lily si ho nechala a teď jím tak přenádherně voní. Řetízek mi vrátila. S dost naštvaným výrazem. Ale já si ho nechám. Jednou si ho na krk dá! Den před Silvestrem jsem našel knihu. Pýcha a předsudek. Kdo to může číst?

Ztratila se! Má kniha, má vášeň, mé dětství – to všechno zmizelo s ní! Chci to okamžitě zpět!

Už zase začala číst jenom učebnice. A je zachmuřenější čím dál víc. Křičí a nejen na mě. Ale proč? Tentokrát jsem v tom vážně nevinně!

Jak se jen může smát tak nahlas? Nesnáším ho! Nesnáším všechny! Mohla jsem utíkat do svého světa. Už nemůžu; ztratila jsem klíč. Ten klíč stvořila Jane Austenová. Musela to na tu zapráskanou nástěnku dát!

Tak už vím, čí ta kniha byla. Lily. Hledá jí, dala pergamen na nástěnku, kde to bylo všechno napsané. Tak moc po ní touží. Vím to! Nějaký ten pátek jí znám a tohle poznám. Vrátím ji, ale nejdřív mi musí pomoct…

Jak ji nemám, tak stále vzpomínám na pana Darcyho. Sním a představuji si, že jednou někoho takového potkám. Jenomže pak mě probudí hluk a já uvidím Pottera, jak se šklebí a čechrá vlasy… Vrať se mi. Bez tebe nejsem nic.

Mám plán, nejprve začnu bez mé hlavní pomůcky a pak v ten slavný konec ji použiji. To se jí prostě musí líbit… Prostě musí! Naučím se to. Pro tebe!

Dívala jsem se na nástěnku, jestli někdo nenapsal, že knihu našel. Bohužel v tomto směru bylo ticho. Ale pak mě upoutalo něco jiného. Milá Lily začínalo to. Neodolala jsem a četla. Jistě, mohlo to být pro Lily ze čtvrtého ročníku, ale proč si kazit iluze?

Napsal jsem to já. Konečně se usmívala! Tak dlouhé čekání… A ona se usmívá nad pár řádky. Byl jsem tak šťastný…

Milá Lily!

Nenecháš mne to říct nahlas. Mám však jinou možnost – tu, kterou nyní využívám.

Vždycky jsem ti chtěl říct, že jsi pro mě lunou, co mi svítí na cestu tmou. Jsi pro mě voda, co mi dává možnost žít. Jsi pro mě chléb, který mě nenechává hlady. Jsi pro mě všechno, co jen ke svému životu potřebuji.

Navždy Tvůj…

Kdo mi to jen mohl napsat? Určitě je to pro mě. Vím to jistě. Bylo tam dopsáno mé přímení. Když se po hradě rozšířily dohady, pro kterou Lily. Evansová; jméno mé… Nikdy jsem jej nečetla raději. Kéž by se podepsal…

Takhle zadumanou Lily jsem ještě neviděl. Jak báječný pocit to je, když víš, že je zamyšlená kvůli tobě. Neustále pokukuje po nástěnce. Vlastně tam pokukuje celý Nebelvír. Já se samozřejmě přidávám. Tahle hra nesmí skončit hned, jak začala…

Napsal další vzkaz. Nechápu, jak ho tam dal. Celá společenská místnost je pod přísným dohledem, jak ve dne, tak v noci. Ale přesto můžu dál vzdychat. Kdo jsi?

Lily,

Tomu ani nebudeš věřit! Včera večer jsem posílal svého anděla strážného, aby Tě hlídal. Za chvíli se vrátil, usmál se a řekl: „Anděl nemůže hlídat anděla.“

Ještěže mám Neviditelný plášť…

Všude kolem sebe slyším, jak se citují různé pasáže. Já však myslím jen na tu jedinou. Ta, jež předevčírem zmizela a nahradila ji jiná. V mé mysli stále pluje… Když se budeš cítit nejhůře, tak si můžeš vzpomenout na jednoho človíčka který Tě má stále rád - jsem to přeci já! Tvůj...

Myslím na tebe, človíčku neznámý, tak často… Když mi, sice inkoustem, dokážeš říct tak krásná slova i ty musíš být takový!

Protože je dnes desátého února, znamená to, že Lily píšu vzkazy už celý měsíc a blíží se můj datum. Rozhodl jsem se pro Svatého Valentýna. Odhalím svou tvář a řeknu to. Určitě příjde. Ale na nástěnku to nesmí… Nepřišla by jen ona, ale i polovina Nebelvíru, ta druhá by se nevešla… Lily, už se nám to blíží!

Myslela jsem si, že na Valentýna to bude něco extra. Ale to, že přiletí malá sovička s dotazem, zda-li se můžeme sejít, jsem opravdu nečekala. Můj souhlas byl jen formalita. On věděl, že přijmu. Zná mě, tak jako já jej. Znám jeho lásku ke mně a on všechny mé výrazy. Vím, že se měnily. Nakonec zůstal ten jediný. Blažený a plný něhy.

Mám jen jediné přání, přeji si být s tebou, den za dnem do konce věků. Přeji si povolení udělat Tě šťastnou a dát ti celý svět. Lily, víš jako já, že se zítra je Svatého Valentýna. Chci Ti dokázat, že mé vzkazy nejsou jen planými výmysly. Přeji si je splnit. Zítra v šest hodin na astronomické věži. Tvůj…

Přijala a mé touhy, vášně, city náhle vzplanuly tak silně jako nikdy dřív. Věděl jsem, že ona je ta pravá. Musím ji získat. Pro svůj klid. Pro její dobro. Všechny sliby plním…

Už za hodinu se budu moci zahledět do tváře jednoho mladíka, který se bál mluvit nahlas. K němuž mé city netuší jak se chovat. Nesnáším ten pocit v žaludku. A co ta nervozita? Už abych to měla za sebou. Kdo jsi?

Padesát osm minut mi zbývá do okamžiku, kdy Lily spatří tvář svého ctitele. Jak se mám zbavit těch motýlů? Doufám, že víš, jak moc jsem se snažil. V tvé přítomnosti jsem byl hodný jako beránek. Občas jsme spolu prohodili pár slov. A ty jsi na mě ani nezvýšila hlas. Lily, snažně tě prosím, dej mi šanci. Už víš všechno.

„Co tady děláš Pottere?“ obořila se na něj. Vždyť tu čeká na svého prince-básníka.

Jenomže James neodpověděl, místo toho se na Lily zahleděl. Zhluboka se nadechl. V tom nádechu byla jeho odvaha. Tolik nepodobná tomu, co cítí při zápasech famfrpálu. Tak malá. Ale i přes svou velikost ho donutila povědět, co zkoušel už tolikrát…

„Marně jsem se bránil. Nemám sil. Nemohu přemoci svůj cit. Musíte mi dovolit, abych vám vyjevil, jak hluboce vás obdivuji a miluji.“ Bylo to venku. Čekal na její reakci. Měla by se jí tato řeč líbit. Vždyť psala do své knihy přání. Kéž by byl někdo jako pan Darcy. To prostě musí zabrat…

Lily zjihla. Věděla, co jí cituje. Asi ani nevěděl, jak moc ji to dojalo. „Já… nevím, co na to říct…“ V ten okamžik však začala pracovat i její logika a ta se nikdy nemýlí… „Tak to jsi byl ty! To ty jsi mi vzal mou knihu! Mé všechno! Jaksi si jen mohl dovolit. Jak jen-“ zalykala se hněvem. Tak odlišné tou, co cítila před pár vteřinami. „Co tady ještě děláš? Okamžitě mi ji vrať!“

James jen neochotně couval. Bolestný, smutný výraz. Trpěl. Ale poslušně šel.

„Počkej,“ zakřičela za ním. Ach, ta jiskra, se kterou se otočil. „Pošli mi ji po sově. Už tě nechci nikdy vidět!“ Náhle, nečekaně, se rozeběhla. Proběhla kolem něj a zanechala ho jen beznaději. Zahlédl, jak se třpytky v jejích očí rozlévají po tvářích. Už nic nechápal.

Asi jsem to měl dočíst… Lily, přesto o tebe musím bojovat dál. Zkoušet to. Jsem si jist, že to tak vážně nemyslíš, jen štěkáš. Máš strach. Jako já…

Potter! Proč? A ještě mi odříkal tu krásnou pasáž, tu kdy ho Elizabeth zavrhne. Tak jako já…

Pokud tahle hloupá knížka dopadla dobře, musí to se mnou a Lily dopadnou také tak! Pár vzkazů nic nepokazí. Chtěl bych jí toho tolik říct…

Má nejdražší Elizabeth Bennetová,

Toužím se stát Vaším panem Darcym. Tak mě to nechte, prosím, činit.

„Komu je to psaný? Žádná Bennetová tu není,“ pitvořila se Lily, když tuto otázku slyšela snad už po sté. Ona se ptát nemusela. Věděla to.

I když pod můj vzkaz napsala ´Už mě netrap a vrať mi mou knihu!´, budu své šance zkoušet dál. Určitě není nutné házet flintu do žita…

Konečně! Mohu se dotýkat tvého hřbetu, nasávat tvou vůni. A opět se začíst. Když docházím k pasáži, kterou mi citoval Potter, začnou se mi řinout slzy. Já nic nechápu. Nebo spíš nechci chápat.

Rozhodl jsem se. Žádný vzkaz. Jen ten poslední dopis.

Drahá Lily,

Už vím, proč je volnost pro ptáky tak důležitá... Mohou roztáhnout svá křídla a rozletět se kamkoli. Mým největším přáním je, aby se Tvá křídla dotýkala mých a aby nosila mé srdce... Proto přikládám to, které jsi mi o Vánocích vrátila. Pokud příjdeš zítra ve stejný čas a na stejné místo jako prvně a budeš ho mít připnuté na svém krku, bude převelice šťastný. Pokud ne, už Tě nebudu otravovat. Chci jen slyšet, co mi odpovíš.

Navždy Tvůj James

Rozpolcenost. Bolest. Píchání u srdce. Nevolnost. Neochota. Krásné stříbrné srdce s prokletými iniciály. Měla by jít? Ukončit vše? Vyslechnout ho? Přistát mu v náručí?

Už slyšel kroky. Rudé vlasy. Zelené oči. Aniž by čekal, jestli promluví nebo se jí podíval na krk, spustil: „Jste příliš velkorysá, abyste si se mnou zahrávala. Jestli se váš vztah ke mně nezměnil, řekněte mi to hned teď. Já vás mám pořád stejně rád, ale stačí slůvko a nezmíním se o tom do konce svých dní.“

Lily mlčela, nereagovala. Jen dál svírala cosi v dlani a hleděla do země. Pohledem, který zastínila slza.

Proč mlčí? Pohlédl jí na krk. „Jak vidím, řetízek sis nepřipnula. Takže je mi tvá odpověď celkem jasná.“

Pohlédla naň. Natáhla prsty. Na ruce jí svítil stříbrný řetízek. James ho převzal. Lily se otočila a zvedla své vlasy.

„Myslela jsem si, že bys mi ho rád připnul.“

~~ *** ~~

„Lily, to je on! Seber Harryho a utečte!“





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.