Jeli pěkně dlouho. A Morgan nepřišlo, že by se hnuli z místa. Napravo stromy, nalevo taky. Ještě s ní Lot. Což jí zase tak nevadilo.

"Už tam budem," oznámil Lot. Morgan se rozhlížela okolo, ale že by viděla něco co by mohlo být jako skladiště kouzelníku, tak nebylo. Jen obrovský strom, který jim zavazel v cestě.

Lot zatáhl za uzdu: "Prr!" a slezl s koně. Morgan seděla stále na něm a probodávala svého trapitele pohledy.

"To jako zase?" zakřičela na něj. Lot se otočil a odcházel ke stromu.

"Takže tohle semhle," přehodila nohu k té druhé. Teď seděla na koni,jako na židli, a stačilo skočit dolů. Jenže ta potvora s kopyty se pohnula a Morgan sjela dolů. Dopadla přímo na zadek.

"Tak hlavní je, že jsem na zemi, ne?" šeptala si pro sebe.

"To je jako ona?" Morgana zbystřila a podívala se na Lota. Přišla za ním jakási holka. Byla asi tak vysoká jako Morgan. Docela pěkná a nějak se měla k Lotovi. I hned zahnala myšlenky na něj a ji. Přece nemůže žárlit. Ne na toho ubožáka.

Vstala ze země a došla ke dvojici. Raději mlčela. Taky nebylo co říct. Dívka v jejich letech po ni hodila pohrdavý pohled. Otočila se k Lotovi a něco mu říkala.

Morgan zadupala nohou: "Hej, co kdyby mi někdy někdo řekl o co go!"

"O co go?" zopakoval Lot.

"Jako o co jde. Co se děje," věděla, že má navrch aspoň teď, "Tak řeknete mi to?" zvýšila hlas netrpělivě. Holka odešla a nechala ji tam s Lotem.

On se ušklíbl a bez náznaku čehokoli odcházel. Byl k ní zády: "Tak si pohni!"

"Hmm. Jsi na mě sprostej a já tu mám být?" neodpustila si. Od doby co tu byla se snažila, aby k ní měli respekt. Bohužel se to u některých jedinců nedalo udělat.

"Počkat a kde máte tu vesnici?"

"Tady!" a zahvízdal. Podívala se se nahoru stejně jako Lot. A světe div se. Ve středověku žili, aspoň tihle kouzelníci, jako opice na stromech. Sjížděl k nim žebřík. Chtěla zaprotestovat, ale zase schovala jazyk za zuby a držela hubu. Raději, nevěděla jestli by ji tu nenechali jen tak v lese sežrat vlkem. A zkoušet to rozhodně nechtěla.

Když vylezla po žebříku nahoru, tak si oddychla. Viděla to, že spadne jako zralá hruška. Nebo jiný ovoce. Ale vylezla to až nahoru. Kde to bylo úžasné. Samý domky a přístřešky. Skoro jako menší městečko. Byl tam i Vousáč, který tu byl dřív. Protože se pro Morgan nevrátil. Stejně byl podezřelej a jí se nelíbil. Už jen tím, že nebyl ji sem dostal. Do minulosti. Naštvala se a měla chuť ho shodit dolů.

Lot ukázal, kde má postel a kde je co. Nejvíce si snažila zapamatovat záchod a kuchyň. Přece jen je to pro život důležitý. A ona se nehodlala nikde ukazovat, nebo vyvolávat duše zemřelých při opékání buřtů.

Sbalila se a zalezla k sobě do pokoje. Ještě ji prej řeknou jak to bude. Její denní plán. Kdosi jménem Karl přišel pro ni a odvedl ji za Vousem.

Stála před ním jako u ředitele na koberečku a poslouchala cosi vymyslel. Otevřel ústa a pěkně ji přivítal. Jenže ona věděla, že tohle není to kvůli čemu tu je. Vous si podepřel bradu: " Celé dny budeš cvičit, abys se v kouzlech a boji vyznala pořádně. Když se budeš snažit a pilně trénovat, zvládneš to tak do dvou-tří let," v Morganě hrklo. Cože to říkal?

"Cože? To si děláte srandu ne? Tři roky?" koulila očima a brada jí sahala až na zem.

Dědula se ušklíbnul: "Pokud nebyl změněn tok času a něco se nestalo. Jsi ta vyvolená, ale pokud ne, tak je to Pavla," jako v nějaké scénce vešla ta dívka jejího věku dovnitř. Přesně ta, kterou viděla, když přijela.

Morgan se ušklíbla a rudnula vztekem: "Mě sem přepravíte, proti mé vůli, pak mě vláčíte všude možně. Jo, málem mě upálijou, že sem čarodějnice. Ale vám to nestačí, tak mi řeknete, že se jí mám stát, že je to můj osud. A nakonec vyrukujete s tím, že v tomhle pravěku mám být přes rok? Dokonce ne jeden, ale rovnou tři! Vy nejste normální, říkám to od začátku. A ani nevíte, jestli sem to fakticky já. Takže celou dobu tu budu s touhle kozou?" dořvala a ukazovala na Pavlu.