Informace
Jsme domovem:
667 povídek
od 234 autorů
z 764 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Rozlousknutí - pokračování od Sammy
[Komentáře - 6] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Pokud jste četli mou první povídku Rozlousknutí, víte, že si Lupin a Tonksová konečně vyznali lásku. Teď přichází na pořad i první polibek:-)

Jakmile vyšli ven z hradu, ovanul je chladný večerní vzduch. Všude kolem se rozprostírala dokonalá tma, jen rozsvícená okna prozrazovala přítomnost hradu a měsíc zas jasnou noční oblohu. Ze školy se ještě ozýval vzdálený šum hlasů a v lese občas přerušil noční ticho nějaký pták.
 Oni však neslyšeli hlasy, neviděli tmu. V tu chvíli byli oba Šťastní jako ještě nikdy. Šli dál noční tmou, nikoli na stanoviště Tonksové, ale zastavili se až na břehu jezera. Lupin beze slova ukázal na veliký kámen vypínající se ve svitu měsíce. Naštěstí zrovna nebyl úplněk, takže se Tonksová nemusela obávat, že by si hned na vlastní kůži vyzkoušela nebezpečí své volby.
 „Víš, nesnáším měsíc,“ zašeptal Lupin po tom, co se na kameni usadili, „ale ještě nikdy mi nepřipadal tak krásný jako dnes v noci,“ dořekl a rozpačitě se usmál. Bylo na něm vidět, že už dlouho neměl rande.
 Tonksová se usmála o něco zářivěji. Přisedla si o něco blíž.
 „A kromě krásného měsíce tu není nic, co by nás teď vyrušilo,“ dodala vesele.
„No jo, to máš pravdu,“ přisvědčil Lupin, ale pro jistotu se ještě rozhlédl. Vážně tam nikdo nebyl. Těžko říct, jestli se mu ulevilo. Měl pocit, že ještě nikdy nebyl tak nervózní, dokonce ani když žil jako špión mezi ostatními vlkodlaky.
 Najednou zpozoroval, že se k němu blíží něco růžového. Otočil se a pohlédl Tonksové přímo do očí. Už byla příliš blízko. Přestal nad sebou mít kontrolu. Zavřel oči a jen jako v transu čekal na ten okamžik. Vtom se jejich rty setkali. Tenhle první polibek trval snad měsíce, aspoň to tedy Lupinovi tak připadalo. Když se od sebe konečně odlepili, Lupin zašeptal: „Víš co? Najednou si připadám o deset let mladší,“ na což mu Tonksová a blaženým smíchem odpověděla: „No vidíš, takže už pro mě nejsi tak starý, jak jsi pořád tvrdil.“
 Lupin se usmál. Už jen její hlas mu dodal tolik kuráže, že vzal její hlavu do svých dlaní a chystal se zopakovat ten úžasný pocit, když se otevřela vstupní brána hradu a světlo zevnitř zalilo tmavý trávník před branou. Lupin i Tonksová úplně ztuhli a snažili se v té tmě vypadat jako součást kamenu, na kterém seděli. V tu chvíli opravdu nepotřebovali, aby se jich někdo vyptával, co tam dělají nebo proč nehlídají.
 Z hradu pomalu vyšel kentaur Firenze. Oči upíral k jasné obloze poseté hvězdami. Kromě toho si nevšímal ničeho a nikoho, za což mu ti dva byli vděční. Vztáhl ruce k nebi a do ticha zvučným hlasem pronesl: „Ti, co přinesli v oběť svůj život, aby zachránili svět, navždy zůstanou žít v srdcích těch, jež opustili. Dnes jsme přišli o další oběť této války, však jeho smrt zajistí záchranu tohoto světa. Tak praví hvězdy.“
 Spustil ruce k tělu a podíval se přímo k jezeru na kámen, kde seděli Lupin a Tonksová. Musel je vidět, protože neměli čas se nějak schovat, ale nehnul ani brvou. Otočil a odcházel zpátky k hradu.
 Lupin s Tonksovou se konečně nadechli. Pohled na kentaura pronášejícího věštbu jim vzal dech.
 „Myslíš, že má pravdu?“ zeptala se Tonksová. „Že když Brumbál….no, zemřel, tak to znamená, že bude Ty-víš-kdo poražen?“
 „Netuším. Vždyť víš, že předpovídání budoucnosti není zrovna nejspolehlivější. Ale když to říká Firenze….,“ odpověděl zamyšleně Lupin.
 „No, my to teď nevyřešíme, co myslíš?“ pousmála se Tonksová.
 „Ne, ale přál bych si, aby měl pravdu,“ povzdechl si Lupin. Pak se na Tonksovou dlouze podíval a chystal se se vrátit k té příjemné činnosti, ze které byli vytrženi.
 Vtom se zahřmělo. Oba byli sebou tak zaujatí, že se lekli, ten večer už podruhé. Vzápětí začalo hustě pršet. Ani si nevšimli, kdy se zatáhlo a já se jim ani nedivím. Počasí v Británii se mění velmi rychle.
 „Pojď, tady nemůžeme zůstat, byli bychom úplně promočení,“ prohlásil Lupin.
 „Ale kam půjdeme?“ ptala se Tonksová. Lupin se rozhlédl. Školní pozemky osvítil mohutný blesk a následoval i hrom.
 „Tamhle do šatny,“ a ukázal na famfrpálové hřiště, „hrad je odtud moc daleko.“
 Rozběhli se podél lesa směrem k hřišti. Než tam doběhli, stejně už byli oba mokří.
 „No to je skvělé,“ vztekal se Lupin, „takový krásný večer to byl a teď tohle!“
 „Kdo říká, že teď už to není krásný večer?“ zeptala se laškovně Tonksová. Překvapeně se na ni podíval.
 „No, mám sice mokré šaty, ale to může být taky důvod, proč si je sundat,“ dodala.
 Lupin měl pocit, že tohle opravdu pořád je krásný večer.    

 TO BE CONTINUED....

 Sammy 





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.