Zarostlá cesta se klikatí ke kamennému schodišti starého osamělého domu. Právě zde žije už dlouhá léta moje babička. Před mnoha lety, když ovdověla, se sem odstěhovala z města. Nikdy nebyla městským typem člověka. Ve městě zůstávala jen kvůli dědečkovi, který by významným ředitelem banky. Nejlépe jí bylo v otevřené a divoké krajině. Už od mládí ji lákalo bydlet ve starém domě, ze kterého dýchají záhady a tajemno. Na sklonku života si svůj sen splnila. Já jsem babičku vždy v jejím počínání obdivovala a podporovala a asi právě proto mě vždy v létě zvala na prázdniny.

Můj první den prázdnin začal přesně tak, jak začít měl. Probudila jsem se v měkké posteli do krásného slunečního rána, které napovídalo, že tak vymalovaný bude celý den. Sešla jsem prosluněným a dřevem vykládaným schodištěm do kuchyně, kde už babička chystala snídani.Vždycky byla ranní ptáče a pilná byla jako domácí skřítek.

„Dobré ráno,“ zaševelila jsem: “Nechceš s něčím pomoci?“ B

abička vzhlédla od rozdělané snídaně a mile se usmála: “Jsi moc hodná, ale odpočiň si, máš přece prázdniny.“ Její odpověď mě neuspokojila, protože jsem jí chtěla ulehčit v jejím samotářském životě. Po výtečné snídani jsem začala přemýšlet, jak využiji svůj volný čas. Chtěla jsem babičce udělat radost, protože mě opečovávala a starala se o mé pohodlí.

Pod domem bylo rozsáhle sklepení, kam po celá léta bývalí majitelé odkládali nepotřebné a rozbité věci. Babička z něj měla strach, protože působilo strašidelně. Nikdo by ji nedonutil tam sestoupit, ale často si stěžovala, že tam není k hnutí, ale i přesto mě k sobě tohle neudržované a nevábné místo lákalo. Vábilo mě neviditelnou silou, kterou jsem si nedokázala vysvětlit. Náhle mi do hlavy vpadla myšlenka, že se do sklepení vydám a pokusím se ho uklidit a uspořádat, aby se tam babička nebála. Musela jsem to ovšem udělat tajně, protože babička by protestovala a nedovolila by mi to. Nebyl to lehký úkol, ale já jsem byla zvědavá, co mezi harampádím objevím.

Opatrně jsem nadzvedla dřevěné dveře v podlaze a můj zrak by upřen do pustopusté tmy, jen v obrysech jsem zahlédla prudké dřevěné schody bez zábradlí, které vypadaly opravdu nebezpečně. Nedala jsem se odradit prvním hrůzostrašným pohledem. „Vrrz, vrrzz a vrrz,“ sestupovala jsem do zatuchlé tmy plné zbytků pavučin, které jsem jediným důkazem po obyvatelích tohoto nehostinného a lidmi zapomenutého místa. Svítila jsem si hůlkou, ale v hloubi duše jsem doufala, že nejdu vypínač, protože v celém domě byla elektřina. Slepě jsem šmátrala po špinavé zdi vedle schodiště: „Cvak.“ Celá místnost se náhle a bez varování zalila světlem. Pohled, který se mi naskytl, mi dokonale vyrazil dech.

Po celé místnosti s kamennými stěnami byly rozestavěni starobylé dřevěné regály plné stejně starodávných knih. Tvořili úzké uličky, které mi připomínaly bludiště. Měla jsem úžasný pocit, protože z knih na mě dýchaly příběhy, které do nich byly zaznamenány před mnoha a mnoha lety. Konečně jsem věděla, co budu celé prázdniny dělat. Budu jen číst a číst a stejně je všechny nemám šanci přečíst. Rozběhla jsem se, celá rozjařená ze svého objevu, na průzkum dlouhou chodbou, kterou tvořily knižní regály.

„Byla to opravdu velká místnost,“ napadlo mě a přemýšlela jsem, za jak dlouho doběhnu na druhý konec. Náhle jsem ale uslyšela zvuk padajícího poklopu a známé cvaknutí vypínače, po kterém se v celé místnosti rozlila tma jako v pytli.

Byla jsem zmatená a zaskočená, nevěděla jsem, kdo mě tu mohl zavřít, protože babička se sklepení širokým obloukem vyhýbala. Navíc tu se mnou ten, kde zhasl a zavřel, určitě musel být, protože jsem nejdřív slyšela zavírání dveří a až potom cvaknutí. Neviděla jsem si ani na špičku vlastního nosu. A navíc mi někde po cestě musela vypadnout moje milovaná hůlka. Uvědomila jsem si, že mám opravdu problém. Zprudka a přerývaně jsem dýchala a bušilo srdce jako o závod. Nevím, jestli to bylo z mého zběsilého a nerozvážného úprku nebo ze strachu a pochyb, jak se dostanu ven a zda se odtud vůbec potmě dostanu. Do mysli se mi vkradla další nepříjemná myšlenka, že mám vlastně hodně špatný orientační smysl i za denního světla, natož pak v noci a na místě, které jsem neměla šanci si dopředu prohlédnout. Zhluboka jsem se nadechla, pomalu jsem se sunula ke straně s očekáváním, že má ruka spočine na knižním regálu. Trochu se mi ulevilo, když jsem skutečně pod bříšky prstů ucítila kožené vazby knih.

Zadívala jsem se do tmy před sebou a snažila jsem si vzpomenout, jak místnost vypadala za světla. Náhle jsem zahlédla slabý světelný záblesk. Zatajil se mi dech, protože teď jsem už ostře viděla obrysy svítilny, která ke mně směřovala. Za ní se rýsovala velká mužská postava. Neměla jsem dobrý pocit, protože jsem věděla, že v domě jsem jen já a babička.

„Určitě je to mudlovský zloděj! Mít tak hůlku, to bych mu ukázala!“napadlo mě a vzteky jsem stiskla pěst. Nejraději bych utekla, ale tma mě natolik ochromovala, že jsem nebyla schopna udělat ani krok. Radši jsem se nehybně krčila v koutku mezi regály, kam jsem se s velkými obtížemi odplazila. Doufala jsem, že mě  nezahlédl a rozhodně jsem byla připravena se v případě potřeby bránit i bez hůlky. Světlo už bylo na dosah a to pro mě byl signál, abych uchopila z regálu vedle sebe jednu z krásných a zaprášených knih a připravila se na útok. „Bum,“ ozvala se tupá rána, jak kniha dopadla na hlavu mé oběti. Muž se bez odporu svalil k zemi a já jsem v něm s hrůzou poznala místního mudlovského chlapce, který chodil pomáhat babičce s mužskými pracemi, jak s úsměvem často říkával. Byl hodný a přívětivý. Docela se mi líbil a na první pohled mě upoutala jeho mužská a vypracovaná postava. Takoví muži mezi čaroději věru nejsou. Padla jsem na kolena vedle něj a snažila jsem se ho vzkřísit. Po chvíli procitl a mě se dost ulevilo, protože jsem si už představovala, jak ho budu vytahovat po příkrých schodech. Jeho oči se zahleděli do mých, nemohla jsem si nevšimnout, jak je měl krásně zelené a jak se v nich smyslně odráželo světlo vycházející ze svítilny. Chvíli jsme na sebe upřeně hleděli.

„Už hodinu tě tady hledám, na co si vlastně hraješ! Tvoje babička je strachy bez sebe,“ vychrlil na mě příkře a bez varování. A romantika byla tatam. Trochu jsem se lekla, protože jsem nečekala tak bouřlivou reakci a bylo jasné, že mé sympatie vůči němu nejsou opětovány. Prudce se zvedl do celé své výšky a popadl svítilnu. Pochodovali jsme mlčky k východu. „Proč si vlastně zhasl,“ vyhrkla jsem příkře po jeho vzoru.

„Ve sklepení je vadná elektroinstalace a probíjí. Je to docela nebezpečné,“ pronesl a já jsem s potěšením rozpoznala, že jeho hlas zněl už klidněji a přístupněji. (I když jsem vůbec neměla tušení, o čem mluvil.)  Pokračovali jsme mlčky až ke schodům. Mrštně se vyšvihl k poklopu, nadzvedl ho a gentlemansky mi pomohl vylézt z temnoty.

Babička už netrpělivě vyčkávala v kuchyni. Zrovna seděla u stolu, když jsme vstoupili. Ustaraně vzhlédla. Náhle se jí ale rozzářila celá tvář a mě bylo jasné, ž mi odpustila za to jaké jsem jí přidělala starosti.

Objala mě a rádoby výhružným tónem pravila: „Tohle mi už nedělej nebo si mě nepřej.“ Postavila jsem na čaj a přisedla ke stolku.

Cítila jsem se provinila a chtěla jsem se omluvit statečnému hrdinovi, který mě vyvedl z jámy lvové: „Promiň, nemohla bych nějak odčinit svojí nerozvážnost.“

Po tváři mu přejel letmí úsměv a odvětil: „Jedině když se mnou půjdeš zítra do kavárny.“ A tak jsem poznala svého mudlovského přítele.