Několik lidi závěrečného sedmého ročníku se vyhrnulo z učebny Přeměňování. Byl začátek nového školního roku. Hodina s profesorkou McGonagallovou byla ten den poslední, jenže po vyčerpávajícím dnu nabitého učení se pocit úlevy a radosti před víkendem jaksi nedostavil. Dostali totiž takové množství domácích úloh, které museli stihnout všechny do pondělka, že si nejspíš ani nevšimnou, že nějaký víkend nastal. A právě profesorka McGonagallová se stala nejneoblíbenější učitelkou na škole, když jim oznámila, kolik je toho hned přes první víkend čeká.
Přesto tu byl ovšem člověk, který neztrácel optimismus.
„Hej! Hej, Evansová! James Potter právě doběhl Lily Evansovou, krásnou dívku s rudými dlouhými vlasy a zářivě zelenýma očima a teď jí pochodoval za zády, i když ona na jeho oslovení nereagovala. „Moje krásná, okouzlující přítelkyně Evansová, právě jsi byla pozvána na rande se mnou.“ Zazubil se James s knížkami v podpaží.
Lily spolu s kamarádkou Adriane Buttlerovou, hnědovláskou s vlnitými vlasy splývajícíma na ramena a s očima také zelenýma, ale o hodně tmavšíma než ty Lilyiny, se zastavila a pohlédla Jamesovi do očí.
„Můj milý, arogantní idiote Pottere, právě jsi byl odmítnut.“ Znovu se otočila a odkráčela. Adriane však zůstala čelem k Jamesovi.
„Blahopřeji, Pottere, začátek roku a ty už jsi Lily zase dokázal, jak nesnesitelný umíš být.“ Ušklíbla se na něj.
„No tak co kdybys se mnou na to rande šla ty?“ nadhodil James a Adriane zvedla tázavě obočí. „Možná bych tak probudil v Evansové – žárlivost…“
Adriane se zasmála, ale když uviděla Jamesův výraz, okamžitě přestala. „Myslím, že ne, Pottere.“
„Když mě budete všechny odmítat… Asi si vezmu Siriuse.“ Rozhodil James bezradně ruce.
„Ale no tak, naděje umírá poslední, ne? I když… docela byste se s Blackem k sobě hodili.“ mrkla na něj Adriane, když už odcházela za Lily a Nellou Mitchellovou, další spolužačkou, které čekaly na Adriane a obě se něčemu smály.
James se na Adrianenina záda kysele zašklebil a odkráčel na druhou stranu chodby.
„Čemu jste se smály?“ ptala se Adriane kamarádek, když šlapaly schody k Nebelrvírské společenské místnosti.
„Hloupostem, jako vždycky. O čem jsi s Potterem mluvila? Ne, že by mě to nějak zvlášť zajímalo, však to znáte - “
„Jistě, Lily, jak by nás mohlo napadnout, že by tě Potter mohl zajímat, viď?“ pohlédla na Lily. „Pokud mu už nekývneš na to rande, zblázní se.“
„Ať se třeba postaví na hlavu, pitomec.“ Rozčilovala se Lily. „Proč ze všech kluků na světě musím zrovna s ním chodit do stejné třídy?!“
„No ale nejsi sama,“ poznamenala Nella pobaveně. „Ovšem je fakt, že jsi jediná, koho už skoro šest let zve na rande. Vytrvalost má, to se musí nechat.“
Lily šlehla po blondýnce s modrýma očima varovným pohledem a ta se okamžitě zatvářila vážně.
„V tom má Nella pravdu, Lily, kdo jiný než Potter, tě na rande pozval víckrát než dvě stě sedmkrát?“ upozornila ji Adriane.
„Ty to snad počítáš?“ podivila se Lily.
„Teď jsem měla na mysli jen loňský rok.“ Otočila se na ní Adriane, Lily jen zamrkala a Nela se začala znovu smát. „Kolikrát tě pozval od doby, co tě poprvé spatřil? To číslo si popravdě nedokážu ani představit.“
„No myslím, že by to tady s Lily zřejmě asi švihlo, co?“ smála se Nella.
„Ha ha! Vy dvě jste se fakt hledaly, že jo.“ Okomentovala je Lily.
„Jasně.“ Řekla Nela a chytly se s Adriane kolem ramen a začaly se puberťácky chechtat. Lily nad nimi jen zavrtěla hlavou.
James, Sirius Black, Remus Lupin a Peter Pettigrew se z ložnic vydali do Velké síně na večeři.
„Lidi, já mám hlad jako vlk.“ Ozval se Remus.
„No, od tebe to sedí, Reme.“ Ušklíbl se Sirius. „Brzy bude úplněk.“
„Jo, to máš pravdu.“ Odvětil na rozdíl od Siriuse Remus chmurně.
„Ale no tak, vždyť budeme s tebou. Alespoň bude zase nějaká sranda, ne?“ zastal se Siriuse James, posadil se na lavici a natáhl se pro jídlo.
„Minule nám na to zase někdo přišel… víte, napadlo mě, že by možná bylo lepší, kdybyste –„ pokračoval starostlivě Remus.
„Ani to nedokončuj, Remusi,“ zarazil ho nekompromisně James. „Na to zapoměň. Budeme chodit s tebou jako vždycky a hotovo.“
„Prosím tě, Remusi, mluvíš, jako bychom to podnikali poprvé. Dobře víš, že jsme do toho šli společně, ne? Nikdo nás už nenachytá.“ Mínil přesvědčeně Sirius a snažil se nabodnout vzpouzející osmažený kulatý brambor na vidličku.
„Jasně. Naděje umírá poslední, Náměsíčníku.“ Ozval se taky Petr.
Při těch slovech se James nechtěně pobryndal dýňovou šťávou. Vrhl na Červíčka pohled, jako by mu Petr schválně zakvrdlal pohárem před nosem a to, že má teď jeho obsah na hábitu byla jeho vina a Petr se zatvářil ublíženě.
„Není ti nic, Jamesi?“ staral se Remus.
„Ne.“ odsekl James a začal pomocí hůlky šťávu z látky odstraňovat.
Sirius, který už víc nevěnoval pozornost jejich rozhoru, netrpělivě namířil vidličkou na oválný kousek brambory a zuřivě se rozmáchl, ale vidlička jen o bramboru škrtla a ta se s překvapivou rychlostí rozletěla vpřed. James, který seděl naproti Siriusovi, byl přinucen sklopit hlavu, a brambor mu tak prosvištěl skrz vzpouzející vlasy na temeni. Bramborová kulička letěla dál k Zmijozelskému stolu a tam se srazila s čelem Luciuse Malfoye, který se do její dráhy bezděčně naklonil.
Celá síň jako by to viděla, na okamžik ztuhla. Po třech vteřinách ticha, všichni upírajíc zrak od Siriuse k Malfoyovi, propukli v hurónský smích – kromě Zmijozelských. Zato Pobertové nemohli nabrat do plic vzduch. Červíček se dusil kusem chleba, byl rudý a kašlal. James, Sirius a Remus smíchy doslova brečeli a mlátili pěstí do stolu. Sirius měl hlavu položenou o ruku, která spočívala na stole a namáhavě lapal po dechu. Pohlédl Jamesovi do očí a pak oba znovu vyprskli smíchy.
Malfoy vstal z místa, na nůž nabodl kus nebelvírské brambory, přesel k Siriusovi a i s nožem kousek jídla zabodl Siriusovi před talíř.
Smích v síni okamžitě utichl.
„Něco jsi ztratil, Blacku.“ Zavrčel tiše na Siriuse a v očích mu nebezpečně zajiskřilo.
„Děkuji, Malfoyi, až zase něco vytratím, určitě ti dám vědět.“ Řekl chladně Sirius.
Malfoyovi se zúžily panenky. „Varuju tě, Blacku.“
„Dej si odchod, Malfoyi.“ Vložil se do toho James.
Lucius se už nadechoval, když se jim za zády ozval ostrý hlas.
„Pane Malfoy, jste velice laskavý, že jste tu oblohu panu Blackovi vrátil zpět, ale byla bych ráda, kdyby jste se vrátil na své místo.“ Řekla profesorka McGonagallová varovně.
Malfoyovi to nemusela říkat dvakrát. Otočil se na podpatku a nadutě odešel.
„Pane Blacku, ještě jednou se to bude opakovat a máte školní trest, jasné?“ spražila ho pohledem.
„Ale já jsem to přece neudělal schválně!“ bránil se rozhořčeně Sirius. „byla to náhoda!“
„Ano jistě, kdyby jste tohle neříkal vždy, možná bych vám to pro jednou i věřila.“ Ukončila debatu a odešla zpět k Čestnému stolu.
James tam pohlédl a zjistil, že profesor Brumbál vypadá velice nadšeně a energeticky se o něčem rozprávěl s profesorem Kratiknotem. James si byl naprosto jistý, že se Siriusovým vtipným, avšak bezděčným kouskem pobavil.
Lily, Adriane, Nella, Lea Durexová a Nataly Farellova šly z večeře do Nebelvírské ložnice ve velice veselé náladě. Samozřejmě za to mohl Black. Smály se až do nebelvírské věže.
„A jak potom – jak tam přisel – ten – Mal-Malfoy,“ lapala Lea po dechu.
„Někdy se jim to fakt podaří.“ Přidala se Nella.
„Myslím, ale že tentokrát to vážně byla náhoda.“ Poznamenala Adriane. „Jé, moment, asi jsem tam nechala knížku z formulí, ještě se tam vrátím,“ rozpomněla se najednou. „Běžte klidně dál, já už nahoru trefím sama.“ Ušklíbla se.
„Dobře, budeme všichni jako obvykle.“ Mrkla na ni Nataly.
Adriane seběhla schody a už z dálky viděla svou učebnici Kouzelných formulí. Vzala ji, otočila se a vydala se zpět, když uslyšela své jméno.
„Buttlerová!“
Otočila se. Stál před ní Severus Snape a pomalu se k ní přibližoval. Najednou ale Adriane necítila, při pohledu na něj potřebu smát se. Vypadal tak trochu zlověstně.
„Co chceš? Na tebe nemám absolutně náladu."
Snapeovi se zajiskřilo v očích.
„Co je?“ zeptala se znovu chladně.
„Jak se mají sestřičky?“ ignoroval její otázku.
Adriane vyvalila oči. „Zrovna v tuhle chvíli milionkrát líp než já.“ Odsekla Adriane. Znovu se otočila a chtěla odejít, když jí chytil za paži.
„Hej!“
„Nechceš mi
"Na tobě, Buttlerová, je něco velice zvláštního."
"Víš co, Snapee, jdi se pomazlit s něčím hodně jedovatým. Třeba taková zmije by byla to pravé, když už jí máš ve znaku, ne?“ zaprskala Adriane Snapeovi do obličeje.
Snape má vynímečný talent na odhalování cizích tajemství. Adriane věděla o jedné noci, kdy na to málem doplatil. Věděla také, že nebýt Jamese Pottera byl by mrtvý. Byla jediná, kdo o tom věděl, kromě Blacka, Lupina, Pettigrewa a Brumbála, a právě od něj dostala přísný zákaz o tom kdy k někomu povědět.
Na druhou stranu, ale by jí teď nikdo surově nedržel za paži.
„Neměla by jsi tady správně být, nemám pravdu?" zasyčel Snape tiše, až to nahánělo strach.Najednou se v Adriane vzedmula vlnu vzteku. Jako by ji tělem projelo něco, co Snapea donutilo ji rychle pustit a o několik kroků odstoupit. Mnul si teď zápěstí a dlaň a tvářil se, jako by Adriane viděl poprvé.
„Varuju tě, Snapee, ještě jednou…“
„A co?“ nahodil Snape zpět svou posměšnou masku.
A najednou se tam objevil Black.
„Hele, Srabusi, přestaň tady dotírat a vypadni." Vybalila na něj a mávl rokou směrem k Zmijozelské koleji.
Snape si ho změřil pohrdavým pohledem a odfrkl si. Ještě jednou sjel pohledem i Adriane a odešel.
Sirius stál na posledním schodu širokého schodiště. Adriane se ještě dívala za Snapem a v obličeji se jí zračil vztek. Sirius se opřel o zábradlí a zkoumavě si Adriane prohlížel. Ta si jeho pozornosti všimla až teď, ale neotočila se k němu čelem.
„Co to bylo?" zeptal se Sirius a nespouštěl z ní oči.