Lily se převalovala v posteli. Bylo asi už půl jedenácté večer a Adriane se stále nevracela. S Nellou, Leou a Nataly zkoušely dělat nějaké úkoly na pondělí, ale brzy to vzdaly. Ve Společenské místnosti už skoro nikdo nezbyl.Tak se vydaly do ložnic a okamžitě zalehly do měkkých peřin. Všechny tři už spaly jak zařezané, jen Lily se usnout nedařilo. Byla sice šíleně unavená, ale oči se jí nezavíraly. Když se otáčela snad už po sté na druhou stranu postele, rovnou vstala a postavila se před ní.
Oblékla si přes její noční prádlo: tričko a kraťasy, jen školní košili a vydala se do společenské místnosti.
Sešla po točitém schodišti, vedoucím od dívčích ložnic do společenské místnosti a zjistila, že tam nikdo není. Oheň v krbu už plápolal z posledních sil, ale ještě vydával teplo. Místnost v jeho slabém, potemnělém osvětlení vypadala příjemně. Na zdech se odrážely stíny křesel, pohodlných židlí i kulatých stolků a vlnily podle plamínků.Chabé osvětlení ohně a skomírající plamínky v Lily konečně začaly vyvolávat ospalost. Schoulila se do jednoho z křesel a zahleděla se do ohně. V zelených očích jí začaly tancovat malé plamínky, zapletené do zbývajících kousků dřeva. Položila hlavu na opěradlo. Po chvíli odtrhla pohled od krbu a spatřila na vedlejším stolku dva něčí sešity. Někdo je tam asi zapomněl, když se snažil splnit nějakou z úloh z Astronomie jako Lily, Nella a Lea.
Lily se pro ně natáhla a zjistila, že jsou Pottera, Lupina a Pettigrewa. Prolistovala sešit Pettigrewa. Psal drobným písmem. Došla na poslední stránku, kam Pettigrew dnes došel. Byla tam nakreslená mapka s hvězdami do půlky stránky a pod ní byly zápisky. Poslední dva řádky byly přeškrtané. Lily čistě ze zájmu otevřela sešit Lupina, také na konec zápisků. Lupinovo písmo, na rozdíl od Pettigrewa, rozhodně působilo sebevědoměji. A jak čekala, Lupin přesně jako Pettigrew má poslední dva popsané řádky přeškrtané. Lily bylo jasné, že od něj Pettigrew určitě opisoval. Moc se s ním nebavila a už vůbec se nehádala jako s Potterem, ale po sedmi letech, co s ním Lily chodila do stejné třídy stačilo na to, aby si všimla, že Pettigrew má menší nadání než jeho tři kamarádi.
Už chtěla sešity vrátit na místo, když jí z dlaní jeden sešit vypadl na zem před křeslo a rozevřel se na místě, kde byly strany uhlazené, aby se listy nepřevracely. Lily se naklonila, sebrala ho a už podle písma jí bylo jasné, že je to Potterův sešit. Zavřela ho, ale sekundu před tím, se jí před očima mihla dvě tiskací ozdobně orámovaná písmena. Nepatrně se zamračila a sešit znovu rozevřela. Nalistovala příslušnou stránku a viděla, že se nemýlila. Z Potterova sešitu na ní vykukovaly její vlastní iniciály.
L.E.
Vytřeštila na ně oči jako by je teď ani nepoznávala. To nemusí znamenat mě… Třeba je to někdo jiný. Ale ať přemýšlela jak chtěla, na nikoho s iniciály L.E ve své paměti nenarazila. Otočila ještě další stránky, ale nic tam už nebylo. Sešit zavřela. Znovu se zahleděla do ohně. Poté se opět podívala na papírovou desku sešitu. Poklekla k ohni, aby na sešit dorazilo víc světla, ale na nic zvláštního nenarazila. Už jen ze zvědavosti ho otočila na zadní stranu desek. V levém rohu nahoře, bylo úplně neznatelně mrňavými písmenky napsáno: Lily.
Posadila se zpět na křeslo. Všechny tři sešity položila zpět na stůl a narovnala se. Nevěděla, jak si to má vysvětlit. Potter je vážně veselá kopa, pomyslela si. Proč si zrovna on píše na sešit moje jméno bez žádného vtipného doplňku, který by mu byl podobný? Musí mě přece nesnášet, za těch bezpočet urážek, co jsem mu kdy řekla.
Lily se zvedla, zívla a koukla na hodiny na stěně. Bylo jedenáct a Lily se chystala jít zpátky do ložnice, když v tom se portrét prudce otevřel.
(O hodinu dřív)
„Tak jak jsi to udělala?“ dorážel Sirius na zaraženou Adriane.
„Cože? Co jak jsem udělala?“
„Jak Snape uhnul.“
Adriane se podívala směrem, kde Snape zmizel za rohem chodby a zase zpět na Siriuse. „Nemám ponětí, o čem to mluvíš.“ Vypadlo z ní nakonec.
„Tak ty nemáš… Snad já nemám, ne? Skoro to vypadalo jako by od tebe Snape dostal ránu proudem nebo se spálil nebo tak něco. Tak mi řekni, jak jsi to udělala. Pokud to tedy není nějaké přísné tajemství.“
Adriane se zamračila. Znovu pohlédla do Siriusových tamvých modrých očí. „Já to porstě nevím.“ Shýbla a začala sbírat poznámky na pergamenech, které jí vyletěly z knihy kouzelných formulí. Sirius sešel ze schodu a pomohl jí.
„Co tady vůbec děláš?“ Ptala se teď Adriane Siriuse. „Proč nejsi s ostatními?“
„Chtěl jsem, ale když jsme se vraceli do Společenské místnosti, zavolala si mě McGonagallová k sobě do kabinetu.“
Adriane na něj pobaveně pohlédla. „Nedostal jsi snad trest za to s tím Malfoyem, že ne?“
„Ne, ale poučovala mě.“ Usmál se Sirius.
„Poučovala?“ zvedla tázavě Adriane obočí.
„O základech slušného chování u stolu a požívání příborů.“ Ušklíbl se. „A abychom se začali chovat jako dospělí lidé, ale kvůli tomu si nás zve k sobě každý rok a každý rok je jí to k ničemu.“
„Jo, to je vidět. A to tě pustila až teď?“ Adriane se podívala na hodinky. „Je už dost hodin.“
„Nebyl jsem tam tak dlouho asi jen půl hodiny, ale ještě jsem se coural. Pak jsem tady zaslechl Snapea a šel jsem sem.“
Adriane se postavila a vzala Siriusovi pergameny, co sebral ze země. „Dík.“
„Ale ty tady na mě asi nečekáš, až tě vyrvu ze spárů Snapea, co?“ Sirius se na Adriane podíval jako by si myslel opak.
„To opravdu nečekám.“ Ujistila ho trochu úsečně. „Navíc bych mohla klidně tvrdit, že z těch ,Snapeových spárů´ jsem vyrvala sama.“
Sirius se stále pobaveně šklebil a mírně podrážděného tónu v Adrianině hlasu si nevšímal. „Chytrá, odvážná… kde jsi byla celý můj život?“
„Snažila jsem se před tebou schovat.“ oznámila.
Přesně takhle Blacka znala. Zřejmě si myslel, že jeho poslední věta zněla jako vtipná nabídka, ale Adriane takovéhle jeho chování moc nelákalo.
Stáli proti sobě a dívali se na sebe. Sirius se šklebil od ucha k uchu, zato Adriane by byla ráda, kdyby Sirius už neotevřel ústa.
„Promiňte – hmm, neruším?“ ozval se dívčí nesmělý hlas.
Adriane a Sirius otočili hlavu ke schodišti, kde stála dívka ze třetího ročníku. Byla vysoká, tmavě hnědé vlasy jí padaly na ramena až k pažím a hnědé oči visely na Siriusovi.
„Ale samozřejmě, že ne.“ Ujistil třeťačku Sirius s jeho typickým laškovným úsměvem. Adriane protočila oči.
„Já – k tobě jsem nemluvila,“ řekla dívka omámeně a stále neuhla pohledem od Siriuse. Po vteřině se dívka zatvářila, jako by si chtěla nafackovat.
„Tak proč na něj tak civíš?“ zeptala se Adriane věcně, dívka sebou trhla a podívala se na ní.
„Jen tak,“ zamumlala, že ji skoro nebylo slyšet a natáhla se kolem Siriuse k Adriane. „To mi dal profesor Brumbál, mám ti to předat.“ Řekla a vrazila jí do ruky kus srolovaného pergamenu ovázaného rudou stuhou.
Třeťačka poodstoupila stranou a znovu se zaujatě zahleděla na Siriuse. Když se však na ní podíval taky, pohled rychle odvrátila. Adriane to nebrala na vědomí a pergamen rozrolovala
Milá Adriane,
Byl bych ti moc vděčný, kdybys
byla tak laskavá a přišla ve středu
ke mně do pracovny v osm hodin
večer. Mám pro tebe pár věcí, které
bys určitě ráda věděla a já bych tě
s nimi rád seznámil.
Předpokládám, že vchod do mé
pracovny je ti dobře známý.
Heslo zní: Medový ráj.
Děkuji
Albus Brumbál
Adriane se rozhlédla. Sirius se díval na ní a dívka tak mohla neohroženě zírat na Siriuse.
„Děkuju,“ ušklíbla se na dívku. Ta sebou znovu cukla a pak odběhla pryč. Nepochybně to pro ní byl zážitek, být na dosah ruky proslulému Siriusovi Blackovi, bývalému rekordmanu v sukničkářství v Bradavicích.
Adriane znovu obrátila pozornost k pergamenu, s žádostí ředitele, aby se k němu dostavila. Ale proč? Nevypadalo to, že by jí chtěl kárat nebo promlouvat do duše. Navíc přece nic neudělala – zatím. S čím ji tedy chce Brumbál seznámit? A proč až takhle pozdě? Z proudu myšlenek jí vytrhl Sirius.
„Měli bychom už jít, nevím jak ty, ale já se už strašně těším do postele.“ Ozval se a vykročil směrem ke schodišti. Adriane ho následovala.
„Jsi nějak tichá.“ Poznamenal Sirius, když byli dvě patra od cíle. „Na tu holku se nezlob, nemůže za to.“ Dodal a posvítil si na Adriane hůlkou, kterou si oba svítili na cestu. Adriane ho jen přeletěla pohrdavým pohledem.
„Pro tvou informaci, Blacku, nežárlím na tebe.“ Řekla jízlivě. „Už ti to říkám snad po sté. A mám dojem, že tu někdo už skoro rok tvrdí, že z flirtování dávno vyrostl - “
„Pšš,“ Otočil se na Adriane. „To poslední, co by mi dnes ještě chybělo, by bylo setkání –“ ani nedořekl a před nimi se od někud od země ozvalo nevinné zamňoukání.
Adriane a Sirius strnuli na místě.
„S Norissovou,“ povzdechl si šeptem Sirius.
Paní Norissová, Filchova stará ošklivá kočka se k nim pomalu blížila a určitě už stačila informovat svého příšerného páníčka.
„Kša,“ zkusila to Adriane, i když věděla líp než kdokoli jiný, že je to k ničemu.
Její poslední setkání s touhle příšernou kočkou nedopadlo zrovna podle jejích představ. A především podle představ Filchových. S Leou a Nataly se v noci po půlnoci potloukaly po hradě. Byly tenkrát ve velice veselé náladě a vsadily se kdo dřív dorazí do společenské místnosti. Lea od Vstupní síně, Adriane od Tančícího trolla a Nataly od schodů, vedoucí k Astronomické věži. Když byla Adriane v půlce cesty, něco jí pod nohama zamňoukalo. Zkoprněla na místě a kočka začala prskat. Adriane se rozeběhla po chodbě a kočka s hlasitým mňoukáním pádila za ní. Už v dálce slyšela rychlé kroky školníka, který se za ní řítil podle zvuků, co vydávala Norissová . Adriane v tu chvíli nenapadlo nic lepšího, než že se otočila a paní Norissovou nakopla. Sen mnoha studentů tady… říkala si tenkrát a pak utíkala, co jí nohy stačily. Druhý den si jí pozval profesor Brumbál do pracovny, kde na ní čekal nejen ředitel, ale i rozzuřený školník, který v náručí pevně svíral svou kočku.
„Asi bychom měli přidat do kroku, co říkáš?“ ptal se Sirius a okamžitě se oba rozeběhli, Norissová samozřejmě za nimi.
„Nemohla bys – zase - tamto – odrazit jí…“ lapal Sirius v běhu po dechu.
„Cože? To si jako – myslíš, že vím – jak – to přivolat, ty chytrej?“
„Ne, já myslel to… co jsi udělala před tím Snapeovi.“
„Tak mi ještě řekni, jak to - mám udělat, ty chytráku.“
„Tak to setři dech a přidej do kroku…“ dodal Sirius, když se na chvíli otočil a viděl za nimi už i Fliche.
Rozeběhli se ještě rychleji a už z dálky křičela Adriane heslo na Buclatou dámu. Ta se pomalu probírala a když viděla dvě řítící se postavy a za nimi radostně poskakujícího školníka Filche s jeho svítilnou, zaječela a předklonila se. Vletěli dovnitř a celí udýchaní se opřeli o kolena.
Oba čekali, že bude společenská místnost v jedenáct prázdná. Když se narovnali, zjistili, že na ně valí oči dva jediní lidé v celé místnosti.
Otočená ke schodům k dívčím ložnicím na ně nechápavě zírala Lily a ze schodů z chlapeckých pokojů civěl James.
Lily se zřejmě přesně v tu chvíli chystala do ložnice a James právě ložnice přicházel. Lily a James si sebe všimli až teď. Adriane se svalila do nejbližšího křesla a oddechovala se zavřenýma očima.
„Co vy tady děláte – sami dva v jedné místno-sti?“ ptal se jich Sirius, který ještě lapal po dechu.
„My jsme se tu potkali až teď.“ podotkla Lily a na Jamese se nepodívala.
„Což je škoda, Evansová.“ Poznamenal vážně James.
Lily cítila na sobě Potterův pohled a s ne příliš velkou radostí si uvědomovala, že jí je horko. James sešel ze schodů a vzal tři sešity, které tady zapomněli.
„Nemohl jsem usnout a pak jsem si vzpomněl, že jsem tady nechal ty sešity. Náměsíčník a Červíček šli spát dřív než já, protože jsem na tebe čekal.“ Odpověděl James na Siriusův tázavý pohled, lpící na sešitech.
„Aha,“ pokýval Sirius hlavou. „No tak jsem tady. Půjdeme? Jediné, co chci vidět, je moje postel.“ Otočil se na Adriane, která právě otevřela oči a ušklíbl se..„Dobrou.“ Pak se vydal ke schodištím a vzápětí zmizel.
Adriane se zvedla z křesla a zamířila k Lily.
„Kde jste spolu byli tak dlouho?“ ptal se jí James. V obličeji se mu rozlil široký úsměv. Hned bylo jasné,
na co myslí.
„Zdrhali Filchově kočce.“ Odpověděla s úsměvem Adriane. Obrátila se k Lily, mrkla na ni a společně se vydaly do postele.
„Dobrou.“ Zavolala ještě Adriane na Jamese ze schodiště do ložnic. Prudce se otočil a rychle vyběhl do ložnice. Chtěl se ještě na něco zeptat Siriuse, ale našel už svého kamaráda spícího v posteli a napůl vysvlečeného z hábitu.
Znovu se usmál, sundal si brýle a zalehl taky.