„Během víkendu se sedmé ročníky prakticky nehnuly od sešitů a učebnic. Venku zářily poslední teplé paprsky slunce a všichni upřímně litovali, že povinnost k učení, je ke knihám táhne jako jakýsi neviditelný magnet. Nejhorší ze všeho bylo, že většina lidí si z toho všeho, co se museli naučit na pondělí, nepamatovalo zhola nic. Trčeli v nebelvírské místnosti skoro od rána do večera, kromě snídaní, obědů a večeří a snažili se dělat si výpisky a nacpat nesčetně informací do hlavy.
Když James, Sirius, Remus a Petr dopsali poslední pojednání na lektvary pro profesora Křiklana, vyčerpaně se všichni sesypali do křesel celí unavení, aby druhý den v pondělí zjistili, že jim profesor uložil na příští týden dvakrát tak dlouhý esej o uzdravovacím a dokrvovacím lektvaru.
„Nebo ne, rozmyslel jsem si to,“ řekl profesor Křiklan poté, co si začali studenti s nesouhlasným mručením zapisovat úkol. Hned k učiteli všichni s nadějí v očích vzhlédli „Připíšete mi tam ještě všechny druhy lektvarů proti otrávení a ke každému mi napíšete, v čem se jejich účinek liší od ostatních protijedů.“ Oznámil jim s úsměvem. Třída jen sborově zasténala.
Profesoři se doopravdy činili. Ovšem ten, kdo to nesl nejhůře, byl nejspíš Petr Pettigrew. Jeho tři společníci mu se vším sice pomáhali, ale ani jeden z nich mu nemohl s určitostí tvrdit, že projde u OVCE bez újmy a nebude muset dělat opravovancí reparát.
„Tak se přece trochu snaž, Červíčku!“ doléhal na něj Sirius, který začínal ztrácet trpělivost a ukazoval mu dolévací kouzlo, které měli za úkol se naučit neverbálně a které dělalo Petrovi obrovské potíže. „Když s tou hůlkou budeš zacházet jako se sekyrou, můžeš se jít rovnou zahrabat.“
„Já vím, já vím!“ kývla Červíček zoufale hlavou a soustředěně mířil svou hůlkou na skleněný džbán z poloviny plný vody. Vyslovil v duchu zaklínadlo, švihl hůlkou a džbán vystartoval proti zdi u krbu. Tam se sklo roztříštilo a voda rozcákala na všechny strany.
„No bravo, Petře, ještě chvíli a už budeš umět Vingardium Leviosa,“ poznamenal pobaveně James. „Teď už toho nech, stejně musíme jít za chvíli na hodinu.“
Dolů z ložnic sešla Lily, Nella, Lea a Nataly. James okamžitě zbystřil.
„A jéje.“ Uslyšel po pravé straně, kde stál Sirius, otrávený hlas.
Nevěděl proč, ale měl takový pocit, že se něco změnilo. Nedá se tak úplně říct, že k lepšímu, ale rozhodně ne k horšímu. Spíš jako by si dala Evansová s těmi urážkami pauzu. James by byl velice rád, kdyby to byla pauza vydržela minimálně několik dnů. Jamesovi se zdálo, že se ho snaží ignorovat, i když po něm občas hodila pohrdavý pohled. I když to zrovna nebylo to, co by si nejvíc přál, bral to jako veliký pokrok.
Lily se zákonitě posadila s ostatními o jeden stolek dál od Jamese a zdálo se, že si ani neuvědomila jeho přítomnost. Opřela se na židli a s přiloženými dlaněmi na tvářích si protírala oči. Bylo ještě brzy ráno, a tak celá společenská místnost vypadala ještě ospale.
Zatímco Lily zírala z okna na modrou oblohu, ze schodů se s přivřenýma očima potácela zívající Adriane. Došla pomalou chůzí ke svým kamarádkám, praštila s sebou na židli vedle Nelly, položila ruce na stůl a hlava jí na ně okamžitě spadla. Po chvíli hlavu mírně nadzvedla. Opět zívla, až se jí oči zalily slzami.
„Chci víkend,“ pronesla prostě a hlava jí znovu klesla obličejem na paže.
„Kdybys v noci nepředváděla běžícího Filche s lucernou, jak jsi vyprávěla po tom výletu s Blackem – “ Adriane hlavu prudce zvedla a vrhla po Nataly vyčítavý pohled. „ - mohla jsi být vyspalá, alespoň jako my.“ Dořekla neohroženě a také zívla.
„A že zrovna od tebe to sedí, když jsi pak nadšeně vyprávěla, když jsi loni utíkala od té astronomické věže, jak jsi se snažila vyděsit Norissovou a začala jsi na ní štěkat!“ Bránila se popuzeně Adriane. „A buď tak laskavá, Naty, a neříkej tomu výlet s Blackem. Nebylo to nic plánovaného.“
„Nechte toho, prosím vás.“ Zarazila Lea Nataly, která se už nadechovala k odpovědi. „Strašně mi třeští hlava.“
Nataly protočila oči ke stropu.
Po dopoledním vyučování se všichni hladově vrhli do Velké síně na oběd. Pak už je čekaly jen dvě hodiny: bylinkářství a dějiny čar a kouzel.
Lily, Nataly a Adriane přišly k obědu jako poslední, a tak zbylo místo na kraji dlouhého stolu, hned u dveří, kde seděli všichni čtyři Pobertové. Byli zabraní do nějakého rozhovoru, ale přítomnosti tří spolužaček si všimli.
„Ahoj, Evansová.“ Okamžitě James obrátil pozornost k ní.
„No nazdar, Pottere.“ Řekla otráveně. Protože Nataly a Adriane se posadily naproti Jamesovi, kde seděli Sirius a Petr a vedle nich už místo nezbylo, sedla si Lily na místo nedaleko Pottera.
Dala si velice záležet, aby od něj seděla nejdál, jak mohla.
„Ale, Evansová, já přece nekoušu,“ usmál se na Lily.
Nabodla si z tácu na nůž kus masa a dala si ho na talíř. „Já ano.“ Řekla úplně klidně.
James se ohlédl před sebe na Siriuse, který se ušklíbl. Věděl, co má James na mysli. Lily nemohla vědět, že u stolu vážně sedí někdo, kdo umí kousat opravdu dobře.
„Nepotkala jsi cestou Filche, Buttlerová?“ předklonil se Sirius, aby přes Petra viděl na Adriane.
„Potkala,“ zahučela mrzutě. „pořád na mě cení zuby. Myslím, že pak řeknu rovnou Brumbálovi, aby toho Filch nechal… Proč?“
„Jen tak,“ pokrčil Sirius rameny.
„Asi by mě rád konečně osobně nachytal při porušení řádu.“ mínila Adriane.
„Třeba jako potloukání se v jedenáct večer po hradě s –„ začala Nataly
Adriane bouchla dlaní do stolu a s vražedným pohledem se Nataly vpíjela do očí. „Děkuji, Nataly.“ Nataly se ušklíbla, zahleděla se do svého talíře a nacpala si pusu rýžovým nákypem k prasknutí.
„Hele, kdy jsi vlastně přišel v pátek, jak jsi byl u McGonagallové, Siriusi?“ ozval se Remus.
„Později.“ Odpověděl jendoduše. „Ty už jsi spal.“
„Neříkej? Vážně? Já myslel hodiny.“
„No asi v jedenáct.“
Nataly, která právě zapíjela obrovské množství rýžového nákypu, si o něco víc lokla dýňové šťávy a začala kuckat. Chytila se za hrdlo a namáhavě polkla. Pak se najednou rozesmála.
„Víc nenápadněji jsi odpovědět nemohl, viď, Blacku.“ Smála se Nataly.
Remus se podíval na Siriuse, pak na Adriane a po tváři se mu objevil výraz pochopení. Usmál se. Adriane si toho všimla a v klidu odložila příbor.
„Je tady snad něco k smíchu?“ zeptala se vážně a narovnala se.
James, Lily, Remus a Petr se začali taky smát, když viděli Nataly, jak se po Adrianiných slovech kroutí v křeči smíchu z lavice dolů. Adriane, aniž by se na ní podívala, ji popadla za hábit a odtáhla ji od země zpět na lavici.
„No, takže jsme se zasmáli.“ Řekla Adriane suše, když se ostatní trochu uklidnili.
Velká síň už se vyprazdňovala a postupně všichni odcházeli na odpolední vyučování. Šum, který tam vládl při příchodu se stále umírňoval, až tam zbylo u každého stolu několik lidí.
A pak se to stalo znovu. Petr, který seděl vedle Adriane, ji požádal, aby mu podala džbán s dýňovou šťávou. Aby na sebe upoutal její pozornost, poplácal jí rukou po rameni. V okamžiku, kdy se jí na vteřinu dotkl, se Petr prudce odrazil od Adriane, jako by mu něco narazilo do hrudi a nekontrolovaně vrazil do Siriuse. Tomu z ruky vyletěl pohár a překvapeně hleděl na Červíčka, který na něm teď polovinou těla ležel.
Mezi nimi nastala chvíle hlubokého ticha, akorát Siriusův pohár se ještě kutálel po podlaze a vydával cinkavé zvuky. Červíček se na Adriane díval vysloveně vyděšeně, když nad ním momentálně stála, mířila na něj hůlkou a v očích se jí zračil čirý vztek.
Pak ten výraz změkl, až se úplně vytratil. Adriane vypadala dokonale zmateně. Sklonila pomalu hůlku a rozhlédla se po ostatních. Všichni na ní nechápavě zírali – James, Lily, Nataly… Sirius…. Ten ji ale sledoval přivřenýma očima. Adriane bylo jasné, na co myslel. Sirius byl jediný, kdo tohle už jednou viděl. Až na tu hůlku. Nikdo jiný si toho zřejmě nevšiml, což Adriane naprosto vyhovovalo.
„Jsi v pořádku?“ ptala se Lily starostlivě Adriane.
„To se jako ptá jí?“ Řekl podrážděně Červíček a namáhavě se posadil. Teď ovšem stál od Adriane na bezpečnou vzdálenost.
„Adriane, jsi strašně bílá.“ Lily si Červíčka nevšímala a vstala. Přešla k ní a chytila jí za ruku. Měla je najednou hrozně studené a lepily se jí potem.
Adriane zavrtěla hlavou a otočila se k Petrovi. „Pettigrew, promiň, já - jsem nechtěla… vážně v tom nehledej nic osobního.“ Omlouvala se a Lea se začala smát.
„Jo, to je v pohodě,“ ujistil ji spěšně Petr. „Fakt. Já to přežiju.“
James a Remus nevydali ani hlásku, jen zkoprněle přihlíželi.
„Adriane,“ ozvala se Nataly. „Jdi do pokoje, nevypadáš úplně fit.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Adriane. „To přejde. Vážně.“
„No.. každopádně je čas jít, lidi.“ Podíval se Remus na hodinky. „Měli bychom vyrazit.“
Všichni se dívali na Adriane, jako by čekali, až z ní vypadne rozhodnutí, jestli se na hodinu bylinkářství dostaví nebo ne.
„Tak jdeme, ne?“ pokrčila Adriane rameny.
Celou dobu, co měli ještě poslední hodiny učení, se Červíček držel od Adriane nejdál, co to šlo. Ona se už naproti němu chovala jako by se nic nestalo a vesele se bavila s Leou, když se přesouvali do učebny dějin. Veselost holek ale rychle přešla v obrovskou nudu, když hodina s profesorem Binnsem začala. Mluvil svým obvyklým monologem a všichni se zdáli být svým způsobem tupí. Nikdo profesorovi nevěnoval sebemenší pozornost a jemu to bylo jako vždy jedno.
Lily bez mrknutí sledovala ducha, který se vznášel pár centimetrů nad zemí a mluvil dál a dál. Vlastně ho vůbec neslyšela. Tohle všechno, co vykládal, věděla z minulého roku. Začala se cítit ospale a těšila se až s ostatními vyrazí ven na prosluněné pozemky. Opřela se o židli, protáhla ruce za opěradlo a mírně zaklonila hlavu. Zívla a zavřela oči.
Dlouhé vlasy se jí přehouply přes židli a jejich lesk udeřily do očí Jamese, který seděl nedaleko za ní v druhé řadě a houpal se na dvou nohách své židle. Lily oči otevřela. Ucítila na sobě něčí pohled a ohlédla se po Jamesovi. Ten na ní stále zíral, ale teď se nijak nesnažil se předvádět. Prostě se na ní díval, a nepohnul se mu v obličeji jediný sval.
Lily si toho všimla a vzpomněla si na dvě písmenka v Potterově sešitu astronomie. Musela se nad tím usmát, ale pak si uvědomila, že se pořád dívá Potterovi do očí a okamžitě se otočila zpět k Binnsovi. Zřejmě si to uvědomil i James protože se na své židli nebezpečně zakymácel a ohromeně ji nechal spustit na všechny čtyři.
„Čemu se směješ? Počkat,“ Adriane se pootočila na stranu, kam se před chvílí dívala Lily. Spatřila Jamese, který měl široce rozevřené oči, zíral před sebe a celkově se tvářil jakoby právě něčemu nemohl uvěřit. Adriane se usmála.
„Co je?“ vyjela Lily tiše, protože tušila, z čeho Adrianin úsměv plyne.
„Nic.“ Řekla prostě Adriane, ale úsměv se jí z tváře nevytratil.
Lily se zúžily zorničky. Otočila se na svou sousedku celým tělem a pozorně si jí prohlížela.
„Usmívala jsem se, prot –„
„Já vím, proč jsi se usmívala, Lily.“ Skočila jí do řeči Adriane klidně.
„Ne, to tedy nevíš!“ Lily zvýšila hlas.
„Nerozčiluj se. Nemáš se přece –„
„Nemám – se – co, Adriane?“ procedila Lily skrze zaťaté zuby a v očích jí zajiskřilo.
„Ehm – vlastně…“ Adriane trochu znejistěla. Zazvonilo. „Jde se.“ Adriane bleskově sbalila věci z lavice a už byla u dveří.
Odpoledne byli venku snad všichni, kterým už skončilo vyučování a teď si užívali na čerstvém vzduchu. Několik lidí se koupalo v jezeře a hráli si tam s míčem. Jiní se váleli na břehu u jezera na trávě a vesele se smáli a povídali. To byl příklad Lily, Adriane, Nelly, Ley a Nataly. O několik metrů dál se povalovali Pobertové, ve stínu nízkého stromu. James samozřejmě seděl tak, aby dobře viděl na Lily a neodradilo ho ani, když si z něj už kvůli tomu dělal Sirius srandu.
Adriane po večeři zbývalo něco málo přes půl hodiny na to, aby se dostavila v osm k profesoru Brumbálovi. Byla zvědavá, co jí ředitel může chtít, že si jí zve k sobě do pracovny. Vyšla z ložnice, kam si hodila věci a sešla zpět do společenské místnosti.
„Takže jdeš?“ Ozvalo se jí za zády.
Adriane se ohlédla a spatřila Siriuse.
„Ano,“ pokývala hlavou. Pak se ušklíbla. „Copak, chceš snad jít se mnou se zase proběhnout po chodbách?“
„Ne, díky. Myslím, že Filchovi a Norissové vyhovuje, když prcháš po chodbě v noci sama.“ Odpověděl s úsměvem.
„Aha, tak to děkuju.“
„Však ty víš, jak se bránit.“
Adriane se zamračila a Siriusovi došel zřejmě až teď druhý význam té věty. Podívala se na hodinky. „No, já už musím jít.“ Sirius přikývl.
„Tak zatím a pozdravuj Brumbála.“ Mrkl na ni, když se Adriane v běhu k portrétu ještě otočila.
Adriane stála před velkými dveřmi Brumbálovy pracovny. Zaklepala a opřela se do nich. Pracovna vypadala pořád stejně jako vždy. Na všech stěnách byly obrazy různých portrétů předešlých ředitelů, kteří teď už pomalu podřimovali a někteří už spali. Jen dva nebo tři zvedli hlavu, aby se podívali, kdo přišel. Pod schody seděl na svém místě Brumbálův Fawkes Fénix a přívětivě na Adriane zamrkal. O přední hranu svého pracovního stolu se opíral profesor Brumbál a hleděl na ní.
„Jsem rád, že jsi dorazila,“ usmál se. „Ale nějak se ti sem nechtělo, viď?“ Brumbál ukázal na dveře, za kterými Adrianie chvíli stála než vešla.
Ta se jen pousmála. „No – nějak jsem nevěděla co –„
„Chápu,“ řekl Brumbál pořád s úsměvem, otočil se a posadil se za svůj stůl do vysokého křesla. Pak pokynul Adriane, aby se posadila na židli proti němu. Když to udělala, pokračoval. „Nevěděla jsi, co po tobě budu chtít. Ale nemusíš si dělat starosti, dnes to nebude náročné.“
„Náročné, pane?“
„Vlastně bych dnes potřeboval vědět pár věcí od tebe.“ Brumbál se opřel lokty o desku stolu a zadíval se na Adriane přes špičky prstů.
„Na co?“ Adriane se začala cítit netrpělivě. Brumbál už se chystal k odpovědi, když si Adriane na něco vzpomněla.
„Promiňte, ale ještě než začnete s tím, proč jsem tady, chtěla bych vás požádat o jednu malou… laskavost.“
Brumbál se zatvářil velice pozorně a gestem ruky ji pobídl, aby pokračovala. „Totiž, já – mám takový malicherný problém s panem Filchem, on –“
„Ach ano, jistě že.“ Zarazil ji náhle ředitel a opět se mu na tváři rozlil úsměv. „Obávám se, že ještě tak úplně nezapomněl na tvé poměrně surové jednání s jeho kočkou, paní Norissovou, na konci minulého školního roku. Hned, jak našeho školníka potkám, domluvím mu, aby tě přestal obtěžovat.“
Adriane překvapeně zamrkala. „Ale jak – jak jste to… Vždyť jste mi sám říkal, že do mě nevidíte…“
„Což mě někdy velice mrzí, Adriane, ano.“ Pohlédl na ní Brumbál přes obroučky svých půlměsícových brýlí. „Nikdy nevím, když něco provedeš, jestli mluvíš pravdu nebo si ze mě děláš srandu.“
„Proto si ji z vás nikdy nedělám, pane profesore.“ Ubezpečila ho Adriane a ušklíbla se.
„Vážně? A jak si mám tedy vysvětlit, že jsi mi ve třetím ročníku po hodině, co vás učil profesor Kratiknot tvrdila, že o metr a půl vyrostl úplně sám?“ zeptal se Brumbál a zvedl obočí.
„Ehm – vlastně, od té doby si ji z vás nedělám, pane.“ Zamumlala Adriane a věnovala pozornost Fawkesovi.
„Pan Filch už mě totiž stačil informovat o vaší noční procházce s panem Blackem. Ale zpět k věci,“ Řekl, když viděl, jak Adriane v obličeji škubly svaly a už se chystala protestovat, ale pak Brumbál vstal a přešel k Fénixovi. Pohladil ho po jeho krásném peří a stál teď k Adriane zády. Neviděla mu tedy do obličeje, ale přísahala by, že se právě tváří vážně.
„Řekni, Adriane, co všechno už jsi slyšela o člověku jménem Tom Raddle?“ zeptal se tiše.
„Myslím, že jsem to jméno v životě neslyšela.“
Brumbál si povzdechl. „Ale ano, Adriane, slyšela jsi ho. A nejen jednou,“ konečně se otočil. Veselé jiskry v jeho modrých očích se zcela vytratily. „Slyšíš ho poslední měsíce velice často.“
„Ne, pane, nemám ponětí, kdo by mohl být –„
„Lord Voldemort.“ Řekl prostě Brumbál a Adriane na něj vyvalila oči.
Nastala chvíle ticha.
„Co prosím?“ ohromeně vyjekla po chvíli nechápavého ticha.
„Tom Raddle, je lord Voldemort.“
„Aha,“ hlesla, kývla hlavou, ale význam téhle novinky jí došel jaksi zpomaleně. Takže to ten vrah měl opravdové jméno? „No ano, lorda Voldemorta znám.“
Kdo by ho neznal? Vraždy, které spáchal během několika týdnů, se nedaly přeslechnout ani přehlédnout bez povšimnutí. Adriane si vzpomněla na hrůzostrašné články, které se plnily vraždami a umučením lidí, kteří měli žít a radovat se ze života dál jako ostatní. Její nálada klesla pod bod mrazu.
„Proč se na něj ptáte?“ tohle téma se jí moc nezamlouvalo. „Vždyť ho neznám o nic víc než kdo jiný.“„Protože tě bude později zajímat a bude lepší, když budeš předem vědět, co je zač.“
„Kdy, později?“ Adriane vůbec nechápala, kam tím vším míří. Neuměla si představit dobrý důvod, proč by jí měl někdy zajímat tenhle člověk.
„V budoucnu, Adriane. Ta tvá bude velice… jiná. Vlastně už přítomnost začíná být zajímavá, nemyslíš?“ Adriane to už nevydržela a znovu se ušklíbla. Buďto je ona úplně negramotní nebo se profesor neumí vyjádřit, aby to dávalo smysl. „Dobrá, tak mi tedy konečně řekni, co o něm víš.“
„No – četla jsem o něm v novinách, jako všichni. Je to vrah a prý už téměř nevypadá lidsky. Zabijí zřejmě pro potěšení nebo pro svůj vlastní prospěch a verbuje muže a ženy do svých služeb a když odmítnou nechá je zabít. Jeho nejvěrnější stoupenci si říkají Smrtijedi a dělají za něj špinavou práci o které si myslí, že jí není on sám hoden… nebo tak nějak to tam psali.“
Brumbál se usmál. „Výborně. Takhle je to dokonale shrnuto.“ Brumbál kýval hlavou. „Ano, to je Tom Raddle, nebo-li slavný lord Voldemort.“ Vypadal spíš, jako by si to říkal pro sebe.
„Proč jste to chtěl vědět, pane?“ zeptala se Adriane.
„To se dozvíš, ale ne dnes. Ještě bych se tě chtěl zeptat na poslední otázku.“ Pohlédl na ní. Ač věděla, že jí Brumbál do hlavy nevidí, i když proč, také nevěděla, připadalo jí, že jeho oči se o to neustále pokoušejí znovu a znovu. Přesně jako teď. „Jakpak se cítíš poslední dobou, znovu ve společnosti tolika lidí?“
To už bylo moc. Zatímco Adriane pozorovala ředitele, trochu zmatená z jeho další nesmyslné otázky, Brumbál se díval úplně klidně. Uplynulo asi dalších pět vteřin, než se Adriane už naplno rozesmála.
„Absolutně nechápu, proč se na to všechno ptáte, pane.“ Smála se.
Brumbál se také usmál. „Já ano, tak mi prosím odpověz.“
Zase si hleděli do očí a pak ji něco napadlo. Už podruhé za ten večer si vzpomněla na Snapea a Pettigrewa. Bylo to ono, co měl Brumbál na mysli? Ale jak by o tom mohl vědět? Adriane namáhavě polkla. Znovu si vybavila nedávnou událost u oběda. Znovu se podívala do Brumbálovi tváře a Adriane si byla v jednu vteřinu vážně jistá, že do ní Brumbál přece jen vidí.
„Proč se na mě tak díváte?“ zeptala se mírně opatrně.
„Protože chci vědět, jestli mluvíš pravdu, Adriane, u některých lidí k tomu nepotřebuji ani Nitrobranu.“
Brumbálově tónu zaznělo něco podobného netrpělivosti. Adriane to však nepřesvědčilo a stále svůj pohled na Brumbála nezměnila. On jí koneckonců tady pokládá otázky, podle ní naprosto zbytečné a nevysvětlí jí zhola nic.
„Slečno Buttlerová, prosím, odpovězte na mou otázku.“ Nasadil Brumbál úřední tón.
Adriane se podívala jinam. Možná by jí profesor Brumbál řekl, co se to s ní děje, ale nechtělo se jí o tom mluvit. Bude ráda, když se to už nebude opakovat a nikomu neublíží, jak se to málem stalo u Pettigrewa. A toho docílí jedině, když bude dělat, že se nic nestalo.
„Docela to ujde, pane.“ než to dořekla, opět k němu vzhlédla.
Brumbál se široce usmál. „Dobrá, Adriane, jak myslíš. Můžeš jít.“ Znovu se posadil do křesla za stolem. Jak to jako myslel: ,Jak myslíš?´
„Ano, to je vše.“ Dodal, když viděl Adrianin výraz. „Dobrou noc.“ Usmál se a chopil se brku v inkoustu.
Adriane pochopila, že si nepřeje, aby se dál na něco vyptávala a tak se otočila a chytila za kliku. „Dobrou noc.“ A zavřela za sebou dveře.