Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Začátek konce od ChoChangova
[Komentáře - 0] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

Mlčky kráčel temnou nocí. Vesnice již ulehla k spánku, nikdo si nevšímal vysokého, pobledlého muže. A jemu to vyhovovalo, nepotřeboval dnes v noci žádné svědky.

Opustil starou chatrč lemovanou živým plotem. Byla zapomenutá a opuštěná.

Přesto v ní dosud přežíval starý, pološílený muž. Mladíkovi se vybavoval jeho překvapený výraz, když ho navštívil.

Stačila chvíle a zjistil vše, co chtěl vědět. Nezabil ho, ještě ho potřeboval. Od té chvíle si nic nepamatoval, až se ho druhý den budou ptát, přizná se ke všemu, co se v příštích okamžicích stane.

Kousek od vesnice na kopci stál velký starý dům. Pohrdavě se ušklíbl. Tak tady žije, ten bláhový. Bude pykat, on, i všechna ta chamraď.

V rozsvíceném okně zahlédl obrysy postav. Byly tři. Hlupáci, pomyslel si. Rychlým krokem přešel ke dveřím a s trhnutím je otevřel.

Oblohu ozářil blesk. Lidé v místnosti sebou škubli a napůl vyděšeně, napůl překvapeně, zírali na temnou postavu.

Nejmladšímu z obyvatel domu se ve tváři mihl výraz údivu. Nevěřícně hleděl na svoji mladší podobu. Vzápětí se vzpamatoval.

"Co tu chceš!" křikl na příchozího. "Ať jsi kdo jsi, tady nemáš co pohledávat. Kliď se odsud než na tebe zavolám policii."

Jenže on se ani nehnul, v bledé tváři se rýsoval zlověstný úsměv. Všem přítomným z něj přeběhl mráz po zádech, nezmohli se na jediné slovo.

Starší žena vstala a chtěla odejít.

"Kdepak, tak to by nešlo!" promluvil konečně mladík chladným hlasem. Mávl hůlkou, něco potichu zamumlal a ona náhle ztuhla.

Když oba muži viděli, co se stalo, chtěli ho zadržet, ale vzápětí i oni skončili na zemi, neschopni jediného pohybu.

Vychutnával si pohledy plné hrůzy. Chtěli křičet, ale nemohli. Dnešní noc bude jejich poslední.

Ochromení po chvíli povolilo. Kolem nich se omotaly silné provazy. Cítili, jak se jejich těla vznášejí ve vzduchu, vzápětí tvrdě dopadli na podlahu v rohu místnosti.

Co to tam dělá? Proč nás ještě nezabil? pomyslel si nejstarší muž. Co má v úmyslu?

"Nespěchejte, však to sami brzo poznáte," odvětil jim. Zajatci se po sobě užasle podívali-on čte jejich myšlenky.

Neodpověděl. Stál k nim zády a šeptem pronášel tajemná slova. Pak se otočil. Uchopil ošklivý zlatý prsten s černým kamenem a nasadil si jej.

"Tak, a teď přichází na řadu druhá část." Opět se pohrdlivě ušklíbl a jeden ze svázaných byl neviditelnou silou vtažen doprostřed místnosti.

"Nechci to s tebou moc protahovat, nehodlám se již déle zdržovat v téhle mudlovské díře."

Co to plácá za nesmysly? honilo se spoutanému hlavou.

"Ach ovšem, ty nic nevíš. Jsi překvapen, že vypadáme podobně, že?" sykl. "Víš vůbec co sem zač? Otče?"

Snažil se vyprostit z provazů, ale čím více se zmítal, tím více se mu zařezávaly do kůže. Žena v koutě místnosti vypadala, že každou chvílí omdlí. "Okamžitě nechte mého syna! vyhrkl druhý muž.

"Ty mlč, přijdeš na řadu za chvíli!" okřikl ho. Namířil na něj hůlkou a hlas vzápětí utichl.

Otočil se zpátky.

Teď konečně udělá to, kvůli čemu přišel. Zamyslel se.

 

Jaké to asi bude? Bude cítit tu změnu? Podaří se vše podle plánu? Nebyl si úplně jistý, ačkoliv věděl, co dělat.

 

"Avada kedavra!"

 

Místnost ozářil zelený záblesk. Dva lidé, choulící se v rohu, s hrůzou sledovali, jak paprsek zasáhl jejich syna, a ten se v okamžiku sesunul k zemi, v široce rozevřených, mrtvých očích se zračil údiv.

Teď nebyly zapotřebí ani provazy. Oba byli jako přimrazení.

Žena se po chvíli vzpamatovala a pokoušela se doplazit k bezvládnému tělu. Před očima měla tvář vraha. V matném měsíčním světle se zdála ještě bledší.

Povšimla si jisté změny. Obličej neznámého muže najednou jakoby zčásti postrádal rysy lidskosti. Oči na ni z výšky shlížely pohledem nenávisti a pohrdání, na zlomek vteřiny měla dojem, že zahlédla dva rudé záblesky.

 

Bylo to zvláštní. Na okamžik cítil bodavou bolest, jakoby mu něco rvalo nitro. Ten pocit ale vzápětí pominul a vystřídal ho mrazivý chlad.

Se zábleskem v očích shlédl na ruku s prstenem, vyhlížela až nepřirozeně bledě. Lehce se dotkl naprasklého černého kamene. Jeho tělem projel záchvěv zvláštního uspokojení. Ano, povedlo se. Dokázal to, co většina kouzelníků považovala za nejstrašnější věc na světě.

Opět začal vnímat okolí a pohled mu sklouzl na dva lidi, choulící se kolem mrtvého těla. Málem na ně zapomněl, jako na červy krčící se v blátě. Zbaví se obtížného hmyzu.

Dva zelené záblesky, dva páry vyhaslých očí. Již se neohlížel na spoušť, která za ním zůstávala. Mlčky vstal a opustil dům.

Musí se vrátit, než se vesnice probudí. Budou ho hledat, ale nenajdou žádnou stopou. Budou po něm pátrat na ministerstvu, ale najdou jen blázna ve staré chatrči. On se přizná, zavřou ho a tím to skončí. Ale pro něj nic nekončí. Musí ještě získat jednu informaci. A získá ji brzo, ve škole. Již dlouho se na to připravoval. Tohle je jen začátek.





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.