Kráčel hustým lesem. Na cestu mu svítil měsíc. Byla krásná tichá noc. Větve křupaly pod jeho kroky a on slastně nasával vůni jehličí. Tu vůni znal, ale odkud?

Ticho prořízlo hlasité burácení kouzel, různobarevné proudy světla a výkřiky. Neváhal chopit se hůlky a utíkal na místo boje. Naskytl se mu hrůzný pohled na bitvu. Spustil ruku s hůlkou a s němým úžasem pozoroval zpoza stromu tu hrůzu. Smrtící kletby lítali vzduchem jako nic, hůlky protivníků tančily v rychlém rytmu kolem ústřední dvojice. Moc dobře ji neviděl, proto popošel blíž.

Dřív by se do boje vrhl po hlavě, ale nyní se bál. Tak jako každý v této zlé době. Byl to temný čas, kdy kouzelnící masově umírali a zlo čišelo ze všech stran.

První z postav hned poznal. Sevřelo se mu hrdlo a stáhl se víc do tmy. Ty rudé oči, hadí obličej... Nechtěl ho vidět. Ale kouzelník, který se mu postavil ho zajímal. Velmi ho obdivoval. Podle mrštných pohybů a čistých kouzel usoudil, že jse nejspíš o mladšího muže. Čím dál více tenhle souboj nechápal. Po chvilce zkoumání mu došlo, že proti Smrtijedům stojí vesměs mladší kouzelníci. Možná ještě studenti.

Vlevo dívka s nepoddajnýma hnědýma vlasama metala jedno kouzlo za druhým. Ryšavý vysoký muž právě porazil jednoho protivníka a ihned přiskočil na pomoc křehké blondýnce s trochu zasněným pohledem. V mžiku se rozhodl pomoci studentovi s předkusem, který celkem bezdůvodně zakopl o vlastní nohu.

Jeho odhodlání však bylo smeteno. Chlapec bojující s Lordem zavelel k ústupu a on ho konečně uviděl. Bylo to napsrosto neuvěřitelné. Naproti němu stála jeho kopie. Každý rys obličeje, každá mimická vráska, to klenuté obočí, rozčepýřené vlasy. Vše bylo identické. Až na tu nepatrnou jizvu na čele a ty oči. Zelené brčálové oči. Tu barvu a tvar znal.

Kopie si ho ale nevšímala, snažila se dostat všechny své bojovníky pryč na úkor svého bezpečí. Všichni se postupně přemisťovali, zůstal tu sám.

Schytal do zad kletbu, která ho odmrštila k nedalekému stromu. Páteří narazil do kmene, po kterém se svezl do sedu a zůstal v bezvědomí. Pramínek krve mu stékal po temeni.

James se prudce posadil na posteli a chytil se za hlavu. Rychle dýchal a po tváři mu stékaly slzy. Ta vůně jehličí, tobyl Zapovězený les, moc dobře ho znal. A ty oči? Lilly, jeho žena se probudila a pohlédla na něj.

"Noční můra?"

Přitakal a pověděl ji o snu. Políbila ho do vlasů a objala kolem ramen. Usmál se a pohladil její kulaté bříško.

"Už jsem ti říkala, že budeme mít holčičku."