Z dálky uslyšel výkřik „Vstáááváááát!“, který následovala sprška ledové vody. Sirius naštvaně otevřel oči. Uviděl před sebou smíchy se svíjejícího Jamese a nahlížejícího Remuse Lupina a Petera Pettigrewa (tak se jim alespoň večer stihl představit než usnul). Podle jejich mokrých pyžam a peřin usoudil, že dostali stejného příjemného budíčka od Jamese jako on.

    Sirius hodil na Jamese svůj polštář a začal se smát s ním. Dobrá nálada jim vydržela až na snídani.

     Přiletěly poštovní sovy. Před Jamese přistál výr s dopisem od rodičů, Remusovi přišel Denní věštec a před Siriuse přistál kalous s…červenou obálkou.

     „Ale ne,“ vydechl Sirius. James se nahnul, aby viděl, nad čím Sirius vzdychá. Potutelně se usmál.

      „Od koho máš toho Huláka?“

      „Od matky,“ zavzdychal Sirius.

     „Tak to rychle otevři, nestyď se,“ provokoval jej James s úsměvem od ucha k uchu.

     Dopis začínal doutnat. Sirius ještě jednou vzdychl a roztřesenými prsty otevřel obálku.

     Celou Velkou síní se rozlehl hlas jeho matky.

     „SIRIUSI BLACKU! JAK JSI MOHL POŠPINIT NÁŠ ROD? JAK MŮŽE BÝT BLACK V NEBELVÍRU? TY ZRÁDČE VLASTNÍ KRVE! TY UŽ NEJSI MŮJ SYN!“

     Hlas paní Blackové se postupně vytrácel. Jedinou zmínkou po ní byl popel na stole.

     „Úúú, tak to máš asi problém, co?“ vyznělo to jako škádlení, ale James si o něj opravdu dělal starosti. I Remus se tvářil starostlivě.

     „To je v pořádku,“ prohlásil Sirius a tvářil se sebevědomě, ačkoliv i uvnitř byl na pochybách. Musel zahrát svou roli, když se na celá síň po něm dívala.

     „Opravdu?“ Remus se jen tak nedal odbýt.

     „Se svou matkou jsem nikdy neměl dobrý vztah. Aspoň jí teď nebudu muset říkat ´mami´, když nejsem její syn,“ ušklíbl se.

     Čekali u stolu na své rozvrhy, které rozdávala ředitelka jejich koleje Minerva McGonagallová.

     „Jste v pořádku, pane Blacku?“ zeptala se ho, když došla k jejich trojici.

     „Jistě, paní profesorko, proč bych nebyl?“ zeptal se s předstíraným údivem, i když věděl, že křik jeho matky slyšeli jistě i profesoři.

     „Vyhoštění z rodiny se žáků vždycky dotkne. Alespoň většiny,“ dodala.

     „Ach tak, ale já jsem úplně v pořádku,“ ujistil ji Sirius. Pokrčila rameny a šla dál.

     „Ale ne,“ vydechl Remus. Oba dva se k němu naklonili, aby zjistili, co se stalo. Remus ukázal prstem na dnešní první hodinu.

     „Lektvary se Zmijozelem,“ přečetl Sirius. James se zatvářil udiveně.

     „Tak co vzdycháš? Aspoň lépe poznáme toho divného kluka, Severuse Snapea.“

     „No právě toho se bojím. Tvé seznámení není vždycky…nejlepší,“ vysvětlil Remus.

     „Ještě pořád neunesl naše seznámení,“ vysvětloval Siriusovi James. „Nabral jsem ho na nádraží na zavazadlový vozík.“

     „To sice taky, ale vzpomeň si, jak ses seznámil dneska ráno s tou holkou s ryšavými vlasy!“ namítl Remus a Siriusovi vysvětlil, že když šel James na záchod, tak vešel do špatných dveří a ocitl se na dámách. Tam začala ječet nějaká zelenooká holka.

     „To všechno byly nehody!“ obhajoval se James. „Tentokrát si promyslím, jak se s ním seznámit. A prvním krokem bude…sednout si za něho!“

     Jamesův plán vyšel ještě lépe, protože když vešli do učebny lektvarů, zjistili, že do jedné lavice se vejdou čtyři žáci a Severus Snape seděl sám.

     „Můžeme si přisednout?“ zeptal se kamarádsky James. Severus přivřel podezíravě oči, ale pokrčil rameny.    

     „Jak se jmenuješ?“ navazoval James konverzaci a Remus tiše zaúpěl. Nevěděl, čeho je James schopný, ale věděl, že hranici určující, co si může dovolit, má velmi vysoko.

     „Severus Snape,“ představil se ten kluk s černými vlasy a bílou pokožkou.

     „Já jsem James Potter a to jsou mí přátelé - “

     „Sirius Black,“ představil se Sirius a prohlížel si Severuse. Moc velkým dojmem na něj nezapůsobil.

     „A Remus Lupin,“ usmál se kamarádsky Remus z druhé strany lavice.

     Další rozhovor byl umlčen příchodem profesora lektvarů Horacia Křiklana. Následoval úvod o lektvarech a rozvržení tohoto školního roku, a pak příprava kýchacího lektvaru.

     Trio se ani nesnažilo dávat pozor, takže byli s přípravou lektvaru trochu v nevýhodě, ale mohli vše okoukat od Severuse, který měl lektvar už skoro hotový.

     Jamese ovšem něco napadlo. Vzal ostny z dikobraze ze Severusova stolu a „nechtěně“ zadrhl rukou o jeho kotlík, do kterého pár ostnů spadlo. Severus otevřel pusu, aby něco řekl, ale jeho lektvar začal stříkat na všechny strany; bohužel stříkl i do jeho otevřených úst. V jednom okamžiku se jeho obličej roztáhl do příšerné grimasy a ve druhém hluboko kýchl. A podruhé. Potřetí. A počtvrté…

     Profesor Křiklan mu dal protilátku, ale ta nepomohla. Se slovy „vy nešťastný chlapče, kolik jste tam dal těch ostnů? Celé jste to zkazil“ ho poslala na ošetřovnu. Severus cestou z učebny vrhl na Jamese vražedný pohled.

     Po hodině se naštvaný Remus utrhl na Jamese.

     „Jak jsi to mohl udělat? Nic ti neudělal!“

     „Nic? Je,“ odsekl naštvaně James.

     „Je? Ty taky jsi,“ nedal se Remus.

     „Ano, ale ne takový blbec jako on!“

     Na to Remus neměl co říct, tak raději prohlásil, že by měli jít na další hodinu. O polední přestávce je ale oba donutil, aby se mu šli omluvit.

    Severus ležel na posteli na ošetřovně a něco četl. Zvedl hlavu, když uslyšel vrznutí dveří, a když spatřil je, nadechl se, aby něco řekl.

     „Ahoj Severusi!“ pozdravil ho Remus dříve než stihl něco říct. „Jak se ti daří?“

     Severus se po něm podezíravě podíval a něco zamumlal.

     „Tady James se ti chtěl omluvit za ty ostny,“ pokračoval Remus a podíval se přísně na Jamese.

     „Jo…no, tak promiň, fakt mě to mrzí. Už je to dobrý? Kámoši?“ zeptal se nakonec. Musel se moc přemáhat, aby to poslední slovo řekl. Podal mu ruku.

     Severus se na něj podíval. Pak ruku stiskl. I Remusovi a Siriusovi.