Pohádky přece nekončí takhle
Malou zapadlou uličku halila tma, její obyvatelé už měli dávno zhasnuto. Jen v jediném okně se ještě svítilo. Na židli tam seděl chlapec, po mladém obličeji mu kanuly vodopádem slzy. Pomalým pohybem otevřel jeden z mnoha šuplíků u psacího stolu a vytáhl modrý sešit.
„Minulost“ povzdechl si.
Hodil sešit zpátky do otevřeného šuplíku.
Utřel si rukávem oči a vytáhl z kapsy keramické srdíčko. V hlavě mu probleskla vzpomínka na chvíle kdy jí ho chtěl dát, ale kdy na to zapomněl protože vedle ní nedokázal myslet. „A co teď? Co bude teď?“ pomyslel si. Z očí se mu zase začaly kutálet slzy. Podíval se na srdíčko ve svojí ruce a rozlomil ho na dvě půlky.
Zvedl se, otevřel okno a jednu půlku vyhodil ven.
„Sbohem“ šeptl do tmy nakřáplým hlasem. Opustila ho, definitivně.
Ona kterou tak miloval, ta na kterou pořád myslel, ta se kterou si plánoval budoucnost, ta která s ním měla být napořád ho opustila. Složil hlavu do dlaní.
Teď už nebudou žádné roztomilé úsměvy, žádné zamilované pohledy, žádné polibky, dotyky. Už nikdy jí nechytí za ruku, nespočítá ji pihy na tváři, neucítí její nádhernou vůni. Zvedl hlavu.
„Prosím bože ať se vrátí.“ vzlykl do tmy a doufal, že mu někdo odpoví. Bylo ticho, to strašné tíživé ticho, které ho bude asi strašit celý život.
„Jestli existuješ tak prosím zařiď nějak ať se ke vrátí. Já ji odpustím!“pokračoval. Znova ticho.
„Vždyť to není fér“ vzlyknul. „takhle to nemělo skončit.“
Lehl si na postel. „Udělám cokoliv“ řekl do stropu.
„Opravdu cokoliv. Budu chodit do kostela“ začal slibovat.
„Nebudu už lhát! Udělám cokoliv! Jenom ať se vrátí!“ Ticho. Pořád ticho. Začal znovu brečet.
„Prosím! Prosím! Prosím!“ vzlykal vztekle.
„Ještě alespoň jednou ať jsme spolu.“ pronesl odevzdaně do stropu.
Zvedl se a zhasnul světlo. Pomalu si lehl do postele a přikryl se. V hlavě se mu honily vzpomínky na uplynulý měsíc.
„Tak krátko a přitom tak dlouho.“pomyslel si a zívnul. Únava ho už pomalu nutila spát.
V hlavě mu vytanula vzpomínka na slova jedné jejich společné kamarádky o jejich vztahu. „Jste jako z pohádky“ řekla tehdy. Tehdy se usmíval teď brečel.
„Pohádky přece nekončí takhle.“ řekl unaveně do tmy a usnul.
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 772 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ