"Byl už dlouho nemocný. Ale teď se jeho stav zlepšuje."

"Dělali jste něco pro to? Poslední dobou... nějaké nové léky?"

"Ne, neřekl bych. Byla to stále tatáž terapie - první výsledky se občas dostaví až po delší době. Na tom není nic zvláštního."

Divím se. Osoba v bílém plášti ne.

"Můžu s ním mluvit?"

"Teď je pacientům roznášen oběd - prosím, vyčkejte chvíli. Pošlu pro vás sestru."

Poslušně si sedám na hnědé cosi přistrčené ke stěně. Sem tam z příliš hladké kůže vylézá žlutavá náplň. Sedadlo je kupodivu měkké.

Čekám.

Za chvíli příjde mladá slečna. Následuju za ní. Odemyká dveře jedním z klíčů, "pro všechny případy," vysvětluje. Já vcházím. Ocitám se v bílé místnosti - postel, okno, strop, větvička rozkvetlé višně. Člověka si nevšimnu hned, třebaže kštice jeho černých vlasů ostře kontrastuje s velmi bílými stěnami.

Sestra mi pošeptá: "Mluvte rychle. Občas se mu periodická okna v paměti vrací, ale ne pořád. Dřív to bylo každých osm minut."

-+ * + -

Přivedli mě. Mě? Mě. Byla tu chodba, mořské kostky nahoře - hoře? Pod? Nad. Na-hoře. Zvláštní věc. Malá bodová bolest. Pustí mě. Pokrčím kolena a v pravém úhlu, které svírají nohy s trupem, se opřu už dolní části o matraci. Zhoupne se dolů, vyrovná. Ale přec zůstane níž než před prvním zhoupnutím.

Pohybuju očima. Avšak nemůžu zachytit nic, kromě okna. Za hranicí dráhy, kam už oko nemůžu protočit, není nic, ani černota. Jen koncentrovaná absence. Proto napínám krční svaly - zajímavé, krční zní jako křičící, křičící, co to znamená? - a vida! Hranice se posouvá, ta zlá nečerná absence je tam stále, ale uvolnila místo!

Vidím, jak se rovná šedá plocha zprava náhle mění v rovnou šedější plochu zleva. Levá plocha je hustší - ne, tmavší se tomu říká. Ale hustší taky. Čím je levěji, tím víc na ní rozeznávám podrobností. Znamená to - znamená to, stejně jako kostky, co byly tehdy za mého mládí na stropě, byly modré-zelené, že, a tak jsem si řekl, že jsou mořské - znamená to, že... se přibližuje? Přibližuje... ten zvuk se vynořil z hlubin věčnosti, černé, černější, daleko černější než cokoliv v tomhle světě. Proto říkám, že je levá stěna šedější. Tmavší, než šedá. Ale černá nikoliv.

Věčnosti...plavala, pod šedým sluncem, na nerovné krajině, pod nemořským mořem, zhoupla se nahoru, dolů, nahoru, její strop je dole... Bílá světla kdesi v dálce, malá světla... Zdá se, že pod vámi je jiná, zažloutlá země, trvá až dolů, kde nekončí, je i na samém dně dolů. Důl. Důl... třpytky v něm. Třpytky nad ním...

Já vím, že něco ve mě spí.

Ozve se zvučný zvuk. Skloním hlavu. Zvuk pokračuje, ale je v něm něco vibrujícího, uuhrm-uuhrm. Je to kulaté a pohybuje se to. Kutálí. Pak to zastaví, nedaleko místa, kde pravá stěna přechází do levé. Není to šedé, ani modré, ani zelené, ani žluté. Nevím, jak to pojmenovat.

Sedím zaražen, bulvy vytřeštěny.

-

V rohu místnosti leží červená koule. Na rovné šedé místo pod sebou vrhá růžový odlesk. Byla tu od nepaměti, entita. Seděla tu a upírala vidění na mě, zírala dávno před tím, než jsem začal "jsem". Její plocha je ohromnou vševidoucí, avšak zespoda slepou bulvou...

Mluvím s ní. Ona mluví se mnou. Náhle potemní a na stolku vedle mě se objeví oblá naplňovací plocha plná... hmoty. Náhle ztrácím rozum. Přitáhnu se k opěradlu, zahodím nohy na postel a začnu žrát. Zdá se, že neskončím. Avšak ona hmota skončila. Odložím poloplochý polokovový měňavý předmět, kterým jsem onu činnost, k vlastnímu údivu, prováděl. Je zalepen zbytky hmoty. Dám je pryč.

Entita zíra, rudne a mlčí. Nikdo tu není, povídám. Nikdo tu je, ozve se mi v hlavě. Nikdo? Někdo. Kdo. Odk. Odkráčel.

Pozoruje mě. Co je, ptám se nesměle.

Neodpovídá.

Ach, sféro dlouhovlnná... bylas tu věčně. Nevím, kdy odejdeš, ale chci tě vidět... chci tě vidět... Pod rovným, nekonečně rovným, ale jinak zbarveným, jemně zbarveným vodorovným stropem. Je zbarven vodou. Vodorovný. A voda je mu rovna.

Chci to, co není mnou, avšak kolem mě existuje - tělo - chci odhodit své tělo, vpít se ve stíny kolem tebe, jemně rudé stíny, stát se stínem na stropě, kde setkávají se úhly... trojrozměrné... nevysvětlitelné... úhly, které svou trojrozměrností sbírají tmu. Ach, toť jen hra. Jsi hra.

Nic po mě nechtěj. Jsem výš. Žiju pro tmu, její úryvky, hadry, cáry, střiky, kapky tam nahoře... nad nebem, nad stropem, nad hvězdami. Žiju tou tmavou hmotou za nimi, je tekoucí, vlažná, poddajná a vezme mě s sebou, mezi sebe, jsou to mrtvé duše, nahňácané jako v konzervě... v průhledném obojku. Mrtvé duše uprostřed černé nohy. Jedné jediné.

Slyším, že se něco uvnitř hranic vlažně, avšak pevně pohybuje. Mých hranic. Něco ve mě se probouzí.

Panika. Hloupnu. Nejsem tu, jsem pod postelí.

-

Tiše je pozoruju.

Smějí se mi. Smějí... smršťují se , pohybují. Najednou ne. Pak zase. Jejich smějovost je bezpředmětná.

Nevidí mě, já vidím je. Tma proleze všude. Je však slepá, dutá, tichá, výsměch, všudypřítomný výsměch. Mně. Zvunké hnědé ploše pode mnou. Zvenké ploše pod ní. Zvonké rovině dole... Žbluňklé zemi pod nimi pode všemi, tam na dně, dně, jedno dno, tisíc ploch, dalekých, mechanismus, je to mechanismus - příliš mnoho věcí nad sebou.

A co to světlo po stranách? Pomalu škrtí stíny u hranice. Ztrácí svou podstatu, blednou, říkají, myslí si - jen ne teď, jen né potom, ne, už ne, ne předtím, nech nás, nech nás světlo tady. Světlo se směje, pro změnu jim, bídným, hloupým, bledým. Zmírají. Za chvíli se stěna světla přiblíží k mému tělu. Snažím se být co nejdál od nich, od těch vražedných, neúprosných kleští, ale nejde to dost dobře. Přijdou, já vím že přijdou, zmáčknou mě do temného proužku, jsou těžké, zpřelámou mi všechny kosti v těle.

Zůstanu tu... navždy, do konce. Bylo před předtím předtím? Nevím. Nikdo neví. Nechci vědět, je to daleko - vidím stíny, jedovaté stíny, odporné světlo, nějaké zběsilé barvy. Na co? Na co ksakru a konečně? Je to tu - je? Poloje? A nebo není? Jenže "není" taky je... Lež, vše je lež. Přestaňte, slyšíte, přestaňte, udusíte mne svým neexistujícím vzduchem! Budu dýchat jen neexistující vzduch, vakuum ne, záporný vzduch, vzduch za poslední hranicí, za poslední zemí, za poslední vodou! K pláči...

Rozesměju se. Pak se leknu, zavřu oči, ucítím bolest. Kpump. A všechno.

Plcap, plcap.

Světlo se mine. Najednou je ho míň. Mám radost.

Kde je, uslyším.

Tady dole, zní odpověď.

Ticho.

Pomozte mi, povídá zvuk smířlivě.

Dobře.

Cosi mě popadne za nohu a za ruku. Škubnu. Noha povolí, ruku mi zmáčknou ještě víc. Řvu. Světlo je blíž, oslňuje, škrtí, dusí, bodá. Nadechnu se. Položí mě na cosi bílého - horní část od černého, toho, co jsem viděl dřív. Zpod černého kouká bílé. Jaká to ironie. Světlé věci jsou všude.

Jen v noci přestanou lhát.

Už spím.

-

Beznaděj.

Kéž by...

Nepočkáme? ptám se. Vedle sebe cítím teplo... teplo? Přítomnost, bez setrvačnosti. Zmizí.

Pozoruje mě ze všech stran. Pohnu svaly. Vyskočím, nohy jsou dole. Protočím očima. Strop, okno, podlaha, stěna, strop, okno, rudá koule, stůl, postel, stěna... stín. Není můj. Můj je vedle. Zastavím se u něj.

Prstem se dotknu šedofialového povrchu. Náhle se změní na šedobílý - silueta uskočí. Jdu za ní. Ona utíká, zase.

Zastavím se. Málem shodím vratký poloprůhledný obdélník ze stěny. Rozhoupe se. Sem tam.

Otočím se. Fialový flek, zdá se, zmizel. Potvora. Sednu si na postel a čekám na něj - neobjevuje se. Neobjeví se.

Hlupče. Hlu..? Co?

Poslední slova se schovala za vzduch.

-

Je tu. Někdo tu je, nevidím ho, necítím ho, ale... Stojí tiše, velmi tiše, ticho je jeho životem. Podstatou. Nadzemní, nadcihlovou podstatou.

Stojí po mé pravici a zpívá. Neslyšně. Jeho hlas se odráží ode vzduchu, zableskne se mžikem na skle - a line se dál.

Nemohu to vydržet.

Rve mě... pryč. Táhne, pomalu, opatrně, jsem vedle něho - a přec ležím na posteli. Vidím strop a zároveň sám sebe, jak na něj zírám.

Stojím sám po svém boku.

Tělo na posteli se nepohne. Jen mělce dýchá.

Dívám se na něj a zároveň na okno, na protější stěnu, na strop. Bojím se, někdo vedle mě stojí, neviditelný...

...elný.

Odcházím. Stěna mi není překážkou. Tam za mými zády leží tělo - pohyblivé, nehybné, vylekané. Procítěné, do konečků prstů, utápí se v citech - v nervech - v axonech. Bílé... Leží na polštářích, uprostřed měkkosti. Leží na cihlách, uprostřed keramiky. Nemá vzpomínky. Mám je já. Nemohu mu je teď vrátit. Později.

Jednolitý? Jedno... litý. Nechápu. Však ono není nutné to chápat. Co ty můžeš vědět!

Očima?

Živočišné...

Nikdo z nás se nemýlí. Uznávám. Ale teď - přestaň mě následovat. Je tu věc, která... žádná. Zatím... nech mě na pokoji. Za chvíli.

Smíchám se se vzduchem a odletím.